Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Stařenka na divadle

    Do velkého bílého stanu praží srpnové slunce. Vedro k zalknutí. Vpředu na stupíncích a štokrlatech děti, za nimi sedí na skládacích židlích rodiče a hlídací tety, za řadami židliček zpocené mamky pohupují kočárky. Přes záda obecenstva směrem k pódiu létají pokyny, matky vybízejí starší sourozence houpaných mimin ke klidu, jenže jak se nevrtět, když má každou chvíli začít DIVADLO! A už je tady. Vlasatý klaun, kašpárek v kulisách strašidelného lesa, plechové hřmění. Pod plachtou se rozhostilo ticho, jen tu a tam zazní úlevné dětské vydechnutí nebo smích. Bez dítěte někde vpředu na stoličce si připadám nepatřičně, ale i dvouměsíční dcerka, kterou mám u prsu, jako by byla vstupenkou do světa rodičů divadelních dětí. Chvíli pohledy předstírám, že tu mám staršího potomka, ale spíš pozoruji rodiče. V nákupním centru takhle vymódění rozhodně nebývají. Oblečení z přírodních materiálů, místo cocacoly termosky s ledovým čajem, místo brumíka celozrnné křupky. Procento vyznavaček bio je mezi návštěvnicemi dětských divadelních představení rozhodně vyšší než mezi návštěvnicemi multiplexových filmových pohádek. Alespoň tady, na Festivalu Letná v Praze, na představení Masový Kašpárek.

    Za pár dní jsem tu podruhé, na kousku s názvem Anča a Pepík, tentokrát i se synkem-divákem. Ještě než se šapitó otevřelo, už se před ním postrkovali adrenalinem nabušení rodiče. Držte mi místo, ozývá se z několika stran, když šapitó konečně otvírají a pouští se dovnitř. Bojim mámo, šeptá mi synek, když nás to v houfci žene do stanu. Uklidňuji ho, že není čeho, přistrkuji mu židličku a velím: sedej. Zezadu pak pozoruji, jak se na ní vrtí, ulovili jsme ji na poslední chvíli. Divadélko začíná. Příběh dvou hodných myšek čelících nástrahám má u dětského publika úspěch. Ty smradlavá ponožko, zlobí se jedna na druhou a děti se zalykají smíchy. A ty seš zase brambora. A malí znova řičí. Synek se otáčí a rozzářenýma očima se ujišťuje, že je to doopravdy velká bžunda. Souhlasně pokyvuji a směji se hahaha s ním. Největší úspěch mají u drobotiny drobáky. Ve chvíli, kdy se z divadelního nebe začnou na malé pódium sypat mince, se děti jedno přes druhé ženou k jevišti a kdyby je herec z pódia nezarazil, začaly by si je cpát do kapes jako dospělí hamouni v béčkové komedii. Jak to vědí? Přemýšlím pro sebe. Vždyť jim často ještě ani nejsou tři. Hnaly by se tak i po dešti z oblázků nebo třešňových pecek?

    Z přemýšlení mě vytrhlo šramotění přede mnou. Syn se pošťuchuje s klučíkem, co sedí vedle. Klíči od našeho nedávno sešrotovaného auta kluka píchá do ruky a schválně se roztahuje i na jeho stoličku. Ten kluk je tak o čtyři roky starší než synek. Houknu na toho našeho, ať se zklidní, ale v duchu si pomyslím, že je to docela pašák. Takhle si troufá na staršího. Má kuráž. Jenže co to vlastně znamená? Nahlas ho kárám a tiše fandím hrubosti jen proto, že je to ta naše? A šoufl mi bylo i z toho boje o stoličky předtím. A jak se děti hnaly za drobáky. V pohádce o myškách nakonec, jak jinak, vítězí dobro nad zlem. V dětském světě zřídkakdy. V něm vládne diktát konformity a síly. Jak jsem ráda, že už jsem z toho venku.

    Dcera nemluvně celé představení o myškách, tak jako to minulé o kašpárkovi, prospala. Nejdřív u prsu a pak s hlavičkou zvrácenou dozadu, než jsem si toho všimla. Civěla do světa černou jamkou bezzubých úst jako nějaká moudrá a strašlivě stará stařenka.


    Komentáře k článku: Stařenka na divadle

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,