Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nemám právo si stěžovat

    Pobývat se Stanislavem Zindulkou je příjemné. Je vlídný, pohostinný a mimořádně vstřícný: žádnou otázku nenechá spadnout pod stůl. Proseděli jsme spolu hodiny u jeho stolku v pánské šatně Činoherního klubu, v němž je spolu s Petrem Nárožným doyenem souboru. Řekl bych, že teprve Činoherní klub objevil všechny možnosti jeho herectví. V komediálních rolích to bylo očekávané. Má pro ně smysl i drive a ve Smočkových inscenacích získávaly potřebný přesah, který je povyšuje nad pouhou zábavu. Jako Zach v Čičvákově inscenaci Moje strašidlo však dokázal téměř nemožné. Sestoupit na samotné dno lidské či spíše nelidské brutality. Přitom je znám jako člověk laskavý a jeho tělesná konstituce je křehká. Zeptal jsem se ho tedy nejprve na to.

    Mittererovo Moje strašidlo je krutá hra plná krve a fyzického násilí a vy jste v té inscenaci s partnerkou Blankou Bohdanovou takřka nesešel z jeviště. Bylo to hodně fyzicky náročné?

    Bylo, ale ta investice se rentovala. Být s Blankou Bohdanovou na jevišti, po tom jsem toužil od chvíle, kdy jsem ji poprvé uviděl v pardubickém divadle, mladou, půvabnou, talentovanou. Ano, ta hra je krutá, protože i láska je někdy krutá. Když jsem Mittererovu hru poprvé přečetl, říkal jsem si, že v ní nemohu hrát, protože je v rozporu s mou povahou. Pak jsem si uvědomil, že v jejích podtónech je i smutek nad onou brutalitou, že zničená láska ji stále prozařuje. Přiznaná lítost je silná emoce, my s ní na scéně intenzivně pracovali a finále naší inscenace bylo, nechci říct, smířlivé, ale lidštější.

    Důležitou roli v Mittererově dramatu hraje horská krajina. Pocházíte z hor, z Podkrkonoší, z Jilemnice. Zůstalo ve vašem nitru cosi z horské přírody, v níž jste prožil dětství?

    Něco snad ano. Už dávno jsem si jist, že v uměleckém životě herce, básníka, skladatele to podstatné pochází z dětství, z raného chlapectví. Všechno vždycky berete ze svých zkušeností a spojujete to s vlastní fantazií. Dodnes si pamatuji ty sněhem zapadlé chalupy, ten boj jejich obyvatel s nepřízní přírody a dovednost vystačit s málem. To my už nedovedeme, jsme zhejčkaní a chraň bůh, aby nás postihla nějaká velká ekologická katastrofa. Ještě když jsem byl na DAMU a zkoušeli jsme Gazdinu robu, zajeli jsme si na Kopaniny, na Slovácko, a já pořád vidím ty dědoušky na výměnku, co leželi v zanedbaném chlívě a jen občas jim přinesli něco k jídlu. Na to nezapomenete nikdy.

    Tak o vašem dětství. Jaké bylo?

    Městečko Jilemnice, v němž jsem se narodil, bylo tenkrát místem velice živým a kulturním – gymnázium, textilní průmyslovka, dvě pěvecká sdružení, regenschori, vynikající muzikant, který čas od času dal dohromady velký orchestr, dva ochotnické spolky, jež hrály současné hry, Čapkovu Bílou nemoc a R. U. R., Kvapilova Oblaka… Psal se konec třicátých let a Jilemnice byla poslední českou výspou, o kousek dál, ve Vrchlabí, v Trutnově a na druhé straně v Liberci, už vládli henleinovci a jejich ordneři.

    Můj táta byl výtvarník, ochotnický herec a režisér, bral mě do divadla s sebou a já dejchal jeho úžasnou atmosféru. Je to už osmdesát let, co jsem poprvé vstoupil na jeviště.

    V čem a v jaké roli?

    V Prodané nevěstě, s níž jsme jezdili i po sudetoněmeckých štacích, nevěděl jsem přesně, z čeho pramení napětí v publiku – obecenstvo sestávalo napůl z Čechů a napůl Němců –, ale cítil jsem, že něco není v pořádku. Hrál jsem kluka, který principálovi ukradne činky. Bylo mi pět let. A od toho prvního zasvěcení jsem věděl, že chci být hercem. Vzrušoval mě šustot kostýmů, tenkrát ještě voněly šminky, já za tou vůní šel jak čichač a osudově jsem se zamiloval do divadla. Ta zamilovanost mě dodneška nepustila. Často ji hledám ve svém okolí a často se mi zdá, jako by se vytratila a byla jenom profese. Jenže když je jen profese a není láska, není kumšt.

    Jaký jste byl žák?

    Pozorný, zajímala mě čeština, latina, dějepis. Gymplem jsem prošel ztěžka, nekamarádil jsem se s fyzikou, chemií a matematikou. Byla to chyba, rozumět aspoň trochu exaktním vědám je i v herectví k nezaplacení. Byl jsem vášnivým čtenářem loutkových her, za 30 halířů kus. Do Jilemnice pravidelně zajížděla Meisnerova loutková společnost a to byl pro mě svátek nad svátky. Byl jsem doslova uštknut.

    Vlak dětství a naděje

    Letmé zážitky z česko-německého potýkání a následující německé okupace jste zúročil v televizním filmu Vlak dětství a naděje, který vás proslavil. Byl právě on zlomem ve vaší herecké popularitě?

    Při svém brněnském angažmá jsem v tom regionálním okruhu dost známý byl, ale celostátně mě skoro nikdo neznal. Bylo mé obrovské herecké štěstí, že mě Karel Kachyňa do svého filmu obsadil. Měl jsem jistou výhodu. Román Věry Sládkové, podle nějž byl napsán scénář, jsem bezpečně znal. Hrál jsem v jeho třídílné rozhlasové dramatizaci, kterou natočilo brněnské studio. Dokonce ta rozhlasová inscenace byla navržena na cenu, kterou nedostala, protože jsem měl politický škraloup.

    Když jsem se dozvěděl, že Kachyňa bude Vlak natáčet, byl jsem nervózní, nepříčetnej a zoufalej a předem jsem nenáviděl toho jiného herce, který tu roli bude hrát. Postava Josefa Pumplmě je přece jen a jen moje! Přihlásil jsem se na kamerové zkoušky, respektive Kachyňa mě k nim pozval. Když jsem překračoval práh filmové zkušebny, uviděl jsem na zemi ležet desetník. Jsem trochu pověrčivej, tak jsem ho zvedl a poplival, aby mi přinesl štěstí. U ostatních adeptů kamerové zkoušky trvaly dvacet minut, mě Kachyňa zkoušel tři hodiny, přinášel mi jeden nový text za druhým. Po nich se zeptal: Pane Zindulko, kdyby to na vás náhodou padlo, nechal byste si oholit hlavu? Odpověděl jsem: Kdyby to na mě náhodou padlo, nechal bych si ji třeba i uříznout. Asi za čtrnáct dní mi zavolal produkční, že mi musí gratulovat, že si Kachyňa vybral mě. Desetník zafungoval.

    Jak Kachyňa režíroval, jaký byl?

    Přísný a protivný, ale na to jsem byl připraven. Když se rozhodl, že Josefem Pumplmě budu já, přišel za mnou kameraman Čuřík a pravil: Stando, budeš pracovat s úžasným režisérem, ale budeš muset strpět, že na tebe bude zlý a arogantní. Spolkni to, poslechni ho na slovo a vyděláš, protože každá jeho připomínka je zlatá.

    Karel Kachyňa mě naučil filmovou abecedu, jsem mu za to do smrti vděčný. Vlak dětství a naděje se natáčel rok, dneska takový čas nedostanou současné televizní seriály ani náhodou. To, co Kachyňa točil dva dny, dnes seriáloví mistři zvládnou do hodiny. Proto jejich dílka vypadají, jak vypadají.

    Co byl ten váš politický škraloup, který zabránil, aby rozhlasový Josef Pumplmě získal cenu?

    Někdy kolem roku 1966 jsem po velkých tlacích vstoupil do KSČ. Nerad, protože komunismus mě odpuzoval. Ale byl čas tání, začaly vycházet kritické knížky, natáčely se svobodomyslné filmy, do divadelního světa vtrhla malá divadla jako živá voda… A moji přátelé naléhali: Vezmi to, tenhle režim je tu navěky, jediná šance je pokusit se jej změnit zevnitř.

    Nepobyl jsem tam dlouho. Po sovětské okupaci v srpnu 1968 jsem napsal dopis nadřízeným stranickým orgánům, že se stranou nechci mít nic společného. Zpočátku mě to nijak nepostihlo, dokonce jsem mohl ještě pár let učit na brněnské konzervatoři. Teprve když se normalizátoři etablovali ve funkcích, bylo utrum. Nesměl jsem točit v televizi ani v rozhlase a ze školy mě vyhodili na hodinu.

    Ředitel brněnské konzervatoře byl v podstatě slušnej chlap, byl jenom – jak to říct zdvořile? – zbabělý? Propustil mě na příkaz krajského výboru strany. Po letech mě potkal v Brně na ulici a okamžitě se ke mně hlásil: Stando, jak já ti závidím? – A co mi závidíte, soudruhu řediteli? – Svobodu, závidím ti tu tvoji svobodu. Víš, co já všechno musím dělat? Přihlásil se k nám kluk, talentovaný houslista, a já ho nesměl přijmout ke studiu. A představ si, je to syn mého kamaráda. Ty jsi svobodnej a já jsem úplný chudák!

    Ani moji synové nemohli studovat, první – talentovaný matematik – toho nakonec dosáhl, ale musel si na studia počkat tři roky ve fabrice. Druhý syn Jakub toužil po divadle, ale studium na brněnské JAMU nepadalo v úvahu, zkoušel to v Praze. Můj divadelní ředitel Milan Pásek, jenž byl na JAMU docentem, to s radostí kvitoval: Správně, tady v Brně bychom ho v žádném případě nepřijali.

    V divadle se ale za mě Pásek naštěstí zaručil. Ovšem vyloučili mě z umělecké rady a nebylo dovoleno, aby mně byl někdy zvýšen plat a abych obdržel jakoukoli odměnu.

    Učednická léta a co bylo potom

    Vydejme se proti proudu času do vašich studentských let v Praze. Co vás – hocha z maloměsta – zaujalo nebo překvapilo vůbec ponejprv?

    Davy mladých lidí, nejprve jsem si říkal, že je to nějaká manifestace. Ne, bylo 350 uchazečů, kteří podstupovali stejnou přijímací zkoušku jako já. Většinu z nich na ni připravovali známí herci, mě nikdo. V té době na DAMU vyučovala garda prvotřídních profesorů: Karel Höger, Jiří Plachý, Stanislav Neumann, Radovan Lukavský a hlavně Vlasta Fabianová a já měl obrovské štěstí, že jsem byl zařazen do její studijní skupiny. Učila nás řada dobrých kantorů „technických“ – jevištní řeč, pohyb atd., teoretici Jan Kopecký, František Černý a Jaroslav Pokorný, jejichž přednášky jsme hltali… Náš ročník vedl Vladimír Adámek, který se nedávno vrátil ze Sovětského svazu. Pokaždé když vstoupil do učebny, museli jsme vstát a sborově zařvat: Čest práci, soudruhu profesore! Nebyl špatný pedagog, ale byl to nebezpečný člověk, který rychle prokoukl, co si opravdu myslíte o poměrech.

    Co vám Vlasta Fabianová říkala o herectví?

    Možná důležitější, než co nám říkala – a věděla toho o herectví hodně –, bylo, jaká byla. Měla nádherný témbr, úžasně zajímavý zjev a – což je to nejpodstatnější – vášeň pro divadlo A ta vášeň byly zápalná. Ukázala nám sílu a hodnotu češtiny. Dozvěděli jsme se, že divadlo je předem domluvená hra, v níž se musí dodržovat pravidla. Připomenu jeden z jejích výroků: Jestliže přijdete do divadla nepřipraveni, tak jste ho zradili.

    Absolvoval jste v roce 1955, to ještě existovaly tzv. umístěnky – vysokoškolák si nemohl místo svého budoucího zaměstnání svobodně zvolit, to mu nadiktoval stát…

    Jak komu. Kdo se angažoval v partaji, mohl zůstat v Praze, my ostatní jsme museli nastoupit do venkovských divadel. Já měl jít do Benešova a najednou se ve škole objevil ředitel hradeckého divadla Milan Pásek, promrskal si mě a pravil: Vás beru. On dneska nemá zrovna nejlepší pověst, ale já mohu odpřisáhnout, že to byl dobrý ředitel i režisér. Byl velice slušně politicky zapsán, a proto si mohl dost dovolit. Občas jsem měl na něj vztek, ale dalo se s ním mluvit. A nikdy vás neshodil. Jednou mi řekl: Kdyby přišli Číňané, natřu se nažluto, budu mluvit čínsky, ale vždycky budu dělat divadlo a naplno. Byl tak trochu jako Mefisto z Mannova románu.

    Jak se tenkrát v Hradci mladému herci žilo?

    Bral jsem měsíčně 920 korun hrubého a k tomu mi divadlo opatřilo byt. Kuriózní bylo, že jsem bydlel v podnájmu u lehkých ženštin. Byly to moc hodný holky, staraly se o mne, když jsem stonal, a občas mě pozvaly na snídani, která sestávala z velké sklenice rumu. Byl to zajímavý pobyt, občas jsem se na chodbě potkal se známými, kteří je navštěvovali. I jeden funkcionář, co nás politicky školil, za nimi chodil.

    A samotné divadlo?

    Především skvělý repertoár, zmíním se jen o pár titulech, v nichž jsem hrál: Cyrano, Večer tříkrálový, Válka s mloky, Byl Filip Filípek nebo nebyl?… K posledně jmenované Hikmetově hře se váže drobná historka. Tehdy ji hrálo Divadlo ABC ve Werichově úpravě, bylo to slavné představení a Milan Pásek velmi stál právě o Werichovu verzi. Ale jak ji získat? Řekl jsem, že za Janem Werichem zajedu, znám se dobře s jeho dcerou Janou, která se mnou studovala. Pásek souhlasil: Jeď, tobě ji určitě dá. A dal.

    Jaký byl Jan Werich člověk?

    To nemohu sloužit. Setkal jsem se s ním jen asi třikrát, možná čtyřikrát a ty schůzky měly zcela formální průběh. Jana Werichová mě představila: To je Standa, můj spolužák – a to je můj tatínek. Werich mi podal ruku a přidal nějaký bonmot, který už jsem zapomněl.

    A Werich herec?

    Já myslím, že byl rozený komediant se silným intelektem. A strašně rád na jevišti prodával sebe samotného, ale nikdy se neprodal lacino. Chytrost a vtip, to byly lázně, v nichž se s obrovskou radostí koupal. Viděl jsem ho na scéně několikrát a pokaždé mu zasvítily oči, když ho napadl nový fór.

    Co ještě vás poutalo k hradeckému divadlu?

    Staří kolegové, kteří do Hradce přišli z kočovných divadelních souborů. To byli lidi, co divadlu obětovali vlastní pohodlí, osobní život, rodinu, všecko. Měli úžasnou hereckou etiku. Třeba Béďa Bittl, který pocházel ze známé Bittlovy divadelní společnosti. Byl to spíš skromný herec, většinou hrál šarže, pateticky, ale vždy absolutně připraveně. Vezli jsme přes město jedné kolegyni na dvoukoláku uhlí a on nás zahlédl. Druhý den v divadle byl úplně nepříčetnej: Co to bylo? Herci a uhlí! To je hrůza! Já jsem neměl tři dny co jíst, a když jsem vystoupil na štaci z vlaku, za poslední peníze jsem si koupil nosiče, aby mi ten kufr odnesl. Pamatujte si, na každém herci musí být za každých okolností vidět, že je pan herec!

    Po čtyřech sezonách jste Hradec opustil ve prospěch Státního divadla v Brně. Šel jste za lepším?

    To byla epizoda. Tehdy v brněnském Státním divadle působila plejáda hereckých osobností, myslel jsem si, že bych se od nich mohl hodně naučit. Vybral si mě umělecký šéf Miloš Hynšt. Pásek mým odchodem nadšený nebyl. Řekl: Pochybuji, že je to správná volba, je to sice velké divadlo, ale nic dobrého tě tam čekat nebude. Měl pravdu. Brzy přišel režisér Evžen Sokolovský, který posléze divadlo zcela ovládl. Nepadl jsem mu do oka. Hrál jsem čurdy o dvou větách. A nejen to. Sokolovský s oblibou řval na herce, a když neměl na jevišti mistry, vzal zavděk mnou a dvě hodiny mě na zkoušce urážel. Obrátil jsem se na ředitele divadla: Tvrdili jste, že mě potřebujete, a po půl roce pouze statuji s posluchači JAMU, a ti hrají větší role než já. Jakou mám perspektivu? Odpověděl: Soudruhu Zindulko, nemáte perspektivu. Spletli jsme se ve vás. Nedal jsem se: A jak jste to poznali, když tu nic pořádného nehraju? Opáčil, že to se pozná i na dvou větách. Tak jsem naštval: Víte co, soudruhu řediteli? Polibte mi šos – tedy, řekl jsem to mnohem jadrněji. A druhý den jsem byl zpátky v Hradci. Byla to ale do jisté míry dobrá zkušenost. Hned po nástupu do angažmá mě bardi vyhodili ze šatny, že v ní kandrdase nepotřebují. I moje líčidla přesunuli na chodbu. To vás naučí odolnosti.

    Divadlo je někdy kruté prostředí…

    Jako každé jiné. Musím dodat, že při mém druhém brněnském angažmá se mi například pan Lokša přišel omluvit – že prý už tenkrát tušil, že budu ceněný herec.

    Předpokládám, že to bylo po titulní roli v Kohoutově tragikomedii August August, august v Divadle bratří Mrštíků, kam vás vzal s sebou jeho nový šéf Milan Pásek. To je jeden z vašich hereckých „chef-d’oeuvre“, v té roli jste předvedl i akrobatické dovednosti…

    Byl jsem fyzicky připraven. Chodil jsem denně cvičit pod dozorem artistů, takže jsem mohl bez váhání metat přemety a vyšplhat se bez přírazu do kopule cirku. Byl to splněný sen, po světě cirkusu jsem toužil od dětství. Když jsem v Hradci dostal od Cirkusu Humberto nabídku být v něm klaunem, bylo těžké odolat. Ale uvědomoval jsem si, že už bych se do divadla nikdy nevrátil.

    Vlastimil Brodský, zvaný Bróďa

    Jestli se nepletu, přes postavu Augusta začalo vaše celoživotní přátelství s jeho vinohradským představitelem – Vlastimilem Brodským. Je to tak?

    Začalo mnohem dřív. Ve třetím ročníku na DAMU jsem dostal velkou roli v jedné česko-polské filmové koprodukci a Vlastík Brodský byl v tom filmu mým partnerem. Natáčeli jsme spolu dva dny – snímek byl v průběhu realizace z příkazu strany zakázán –, ale ten čas stačil k tomu, abychom se sblížili. Navštěvoval mě v Disku, viděl mého Puka ve Snu noci svatojánské, Silvia ve Sluhovi dvou pánů a Daniše v Gazdině robě, kterou režíroval můj spolužák Ján Roháč. A naopak: neminul jsem jeho jediné představení na Vinohradech. A to trvalo i potom, když se mi poštěstilo zavítat z venkova do Prahy. Jen na Bróďova Augusta jsem si netroufl jít, protože jeho herectví bylo strašně nakažlivý. A já už věděl, že na mě v Brně August čeká. To víte, když pak přijel na jednu jeho reprízu, měl jsem ten večer příšernou trému. Po představení jsme se spolu sešli v klubu a já byl napjatý jak struna. Bróďa dlouho mlčel a nakonec vyslovil pouze jednu větu: Tedy, Stando, po tom, co jsem viděl tvého Augusta, musím ti říct, že s tebou bych nechtěl být v angažmá. Může herec dostat od kolegy lepší pochvalu?

    Vlastimila Brodského jste poznal zblízka jako málokdo. Také já ho znal, ale do skrytých komnat své duše mě nikdy nepustil. A vás?

    Myslím, že o něm platí máchovské na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal. Byl to neuvěřitelně empatický a poctivý člověk, který se svým způsobem utrápil. Trápily ho problémy rodiny, brutalita společnosti, stav světa vůbec. On si toho málokdo všiml, protože navenek budil dojem vyrovnaného, veselého muže. Rozuměl humoru a to je podle mě lakmusový papírek intelektu. Miloval ho, zejména ten černý, a já mu v něm sekundoval. Byl potěšen, když byl partner v rozhovoru vtipný a něžně ho urážel. Přímo to ode mě vyžadoval. Měl v sobě zvláštní magnet, který k němu přitahoval lidi s nějakým osobním trablem, katastrofou, neštěstím. Vždycky je laskavým slovem nebo vtipem utěšil a jejich starosti často bral na svou hlavu. Reálně se v jejich prospěch angažoval. Kolikrát jsem mu říkal: Bróďo, mysli taky na sebe. Ne, byl třeba nemocnej, s teplotou, a měl smluvenu besedu se svými diváky někde na Moravě. Odrazoval jsem ho od té cesty – po ní týden nevstaneš z postele –, a přesto jel.

    Co soudíte o jeho věčném žertování o smrti?

    Zvykl jsem si na to a podporoval jsem ho. Bez vtipkování o smrti se ne­obe­šel snad jediný náš telefonát. Zavolal mi třeba toto: Stando, mám pro tebe úžasnou zprávu, která tě potěší. Zlevnili urny. Anebo: Promiň, teď nemám čas, sedím na ústředním topení, dělám si generálku na krematorium. Jeho okolí se tomu smálo, a on to myslel napůl vážně.

    I mně to bylo spíš k smíchu. Přijel jsem za ním na chalupu vytvořit domluvené interview pro Divadelní noviny. Zavřeno a na dveřích připíchnutý papírek se vzkazem: Jeníčku, chvilku počkej, jsem na hřbitově. Doufám, že dočasně.

    Takových historek jsou desítky. Dobře se jimi bavil, ale myslím, že ve skutečnosti to byla obrana, vzpoura proti těžkostem života. Bróďa byl nesmírně citlivý člověk, byl to člověk až chorobně přecitlivělý.

    Jeho sebevražda, která mnoho jeho přátel šokovala, byla tedy výrazem jakéhosi existenciálního zoufalství?

    Nerad o tom mluvím, já jsem tušil, že to udělá – věděl jsem o všech jeho trápeních. Taky ho v té době zrazovalo zdraví, několikrát se probudil leže na zemi a nevěděl, co se s ním děje. Pronásledovala ho fobie, že ztratí vládu nad sebou samotným. Navštívil v liberecké nemocnici Miroslava Horníčka, který už byl ve velmi špatném stavu. Zděšeně mi potom volal: Kam se poděl jeho intelekt, jeho humor, jeho osobnost? On už, chudák, nemá ani sílu spáchat sebevraždu. Těžce snášel potíže s pamětí. Když jsme společně natáčeli film Babí léto, měl výpadky, někdy mě chytl za ruku a řekl: Stando, počkej chvilku, já teď nevím. A strašně se za to styděl.

    Já jeho sebevraždu chápu jako obrovský akt statečnosti. Nechtěl být nikomu na obtíž. Humor ho ale ne­opus­til, do posledních chvil vymýšlel fórky. On věděl, že krajně nerad stojím ve frontě na doporučenou zásilku na poště. I poslal mi poukázku s patnácti korunami a do zprávy pro příjemce napsal: Stando, vím, že na tom nejsi finančně nejlíp, ale prosím, neutrať to hned, mysli na stará kolena. Jenže já jsem náhodou potkal listonošku, která mi tu směšnou částku vyplatila na místě. Za pár dní Bróďa volá: Tak co, dostal si ten obnos? A jak dlouho jsi stál na poště? Ujistil jsem ho, že to nebylo potřeba, jelikož mi pošťačka předala peníze rovnou na ulici. Na oko se rozzlobil: V tom případě mi je musíš vrátit, poněvadž je po fóru.

    Byla sobota dopoledne, pili jsme s manželkou kávu a já to kafe nešikovně vylil. Předtucha. Blesklo mi hlavou: Bróďa, něco se stalo! Okamžitě jsem volal do Slunečné, kde měl chalupu. Telefon dlouho zvonil. Nakonec jej zvedl jeho kamarád a šofér, který ho v posledních letech doprovázel. Řekl: Bróďa už není.

    Jsou asi věci mezi nebem a zemí, nebo ne?

    Už je to přes patnáct let, co Vlastík umřel, ale já to odmítám vzít na vědomí. Doma mám jeho dvě fotografie, jedna je trochu vyčítává. Dívám se na ně a pořád se s ním o něčem dohaduju.

    Brno a jeho básníci

    Brno pro vás znamenalo asi hodně? Hradec vám ukázal cestu k herecké kariéře, ale teprve v Brně jste dotvořil svůj herecký typ. A navíc jste se tam pohyboval – cituji z písničky Jiřího Suchého – v takový krásný společnosti…

    Ano, Brno pro mě znamenalo opravdu moc. Jen výčet titulů, v nichž jsem hrál – Hadrián z Římsů, Návštěva staré dámy, Frank V., shakespearovské role, Komik, Balada z hadrů atd. atd. – řekněte, kde jinde bych dostal tolik šancí?

    I pod normalizačním tlakem jsme si mohli v našem divadle leccos dovolit. Třeba hrát Dürrenmatta, který byl v Československu v klatbě, protože odsoudil sovětskou okupaci a solidarizoval se se zakázanými autory, bylo jinde nemyslitelné. Prosadil to ředitel Pásek, řekněme, že rafinovaným podfukem. V Rudém právu publikoval otevřený dopis Friedrichu Dürrenmattovi, v němž mu nejprve tvrdě vyčetl všechny jeho občanské postoje. A pokračoval asi v tomto smyslu: Vážený pane, vy netušíte, že ačkoli politicky stojíte na jiné straně, svým uměním sloužíte rozvoji socialismu. I když jste v nepřátelském táboře, jste naším spojencem a my našemu obecenstvu dokážeme, že vaše hry mluví v náš prospěch. No, jak známo, Dürrenmattovy hry jsou o svobodě a mravní odpovědnosti člověka a publikum okamžitě poznalo, že jsou kontrastem reality, v níž žijeme. A dobře to věděl i Pásek.

    Vaší erbovní brněnskou rolí byl právě Král Jan v Dürrenmattově tragikomedii.

    Vidíte, málem mě minula. Nikdy jsem nebyl herecký suverén, dodnes sem tam pochybuju o svých schopnostech, tenkrát v Brně jsem si se sebou samotným nebyl jistý mnohem intenzivněji. Přečetl jsem si na divadelním fermanu obsazení té připravované inscenace. A vzápětí jsem přečetl Dürrenmattovu hru: Bože, to je krásná role, ale ne pro mě, na to nemám. Šel jsem to povědět Páskovi. Řekl: To je dramatická role právě pro tebe. Ozval jsem se, že v tom případě musím dát z divadla výpověď. To tedy nedáš, replikoval Pásek, vy herci si nerozumíte, a že to zvládneš, je na mně, režisérovi. Tak jsem to risknul – a byla to má, ve­dle Augusta, asi vůbec nejzdařilejší role mého brněnského angažmá. Pásek měl pravdu. Herec sám sobě občas nerozumí. Ale pokud má za zády dobrého režiséra, může svou nejistotu vložit do jeho rukou. A nemusí se obávat, že vybouchne.

    A co když režisér herce tzv. znásilňuje, když totálně přetvoří text ke svému obrazu a herec je jen „ploškou“, která slouží jeho vizi?

    Režisér může leccos, klidně smí hrát Ibsena v manéži. Vždy ale musí ctít smysl textu, který inscenuje. Pokud tak nečiní, není to režisér, ale exhibicionista. To bych tedy z jeho inscenace odešel. Nikdy se mi to nestalo.

    A další vaše životní kotvy v Brně? Kromě divadla?

    Škola, už jsme ji zmínili. Vyučování mladých adeptů je pro herce renesance sebe samotného. Vždycky musí vědět víc než oni a to vás nutí, abyste nezlenivěl, abyste sám studoval a pracoval na sobě. A kontakty s mladou generací jsou inspirativní. Objeví vám světy, o nichž nemáte potuchu. Já jsem, coby kantor, měl štěstí na samé talenty: Veškrnová, Šafránková, Kaiser, Przebinda atd. atd. Je mi smutno, když chodím na funusy svých žáků…

    A ještě něco zásadního pro vás – v Brně?

    Přátelil jsem se s Janem Skácelem, Jaroslavem Kroupou a hlavně s Oldřichem Mikuláškem. S ním jsem se vídal takřka denně, sblížil jsem se s jeho ženou Věrkou, syna Ondřeje jsem učil na konzervatoři. On měl své denní rituály, denní režim. Ráno, ještě v županu, bohatě posnídal a pak se odebral do své oblíbené vinárny. Verše psal v noci a já věřím, že v nich tu svou vinárenskou zkušenost pokaždé zúročil. Řekl jsem, že zašel do vinárny. Přesnější by bylo, že tam dokulhal, protože po úraze chodil s berlemi. Snášel to velkoryse, nikdy si nestěžoval. Byl ohromně zvídavý, třeba s mou ženou, která je zemědělskou inženýrkou, si několik hodin povídal o kytkách. Nikdy se s nikým nerozkmotřil, respektoval jiný názor, i když s ním vůbec nesouhlasil.

    To Jan Skácel ne. Když něco řekl, tak to muselo platit a velice se zlobil, když mu někdo oponoval. Zažil jsem mnoho jeho diskusí s Mikuláškem a vždycky byly ze Skácelovy strany na nože. A byl to člověk absolutně nepraktickej, kdyby neměl svou milující manželku Boženku, asi by do týdne zahynul hladem. Originální osobnost každým coulem. Jeli jsme třeba spolu autem a on típal cigarety o strop kabiny. Taky sem tam kradl knížky. Zbožně se na některou v mé knihovně podíval a šup, už byla v jeho kapse. Jeho žena mi je pak vracela.

    Lidé čtou raději Skácela než Mikuláška, někdy i já, protože jeho poezii lze snáze porozumět. Mikuláškovy básně jsou zašifrované, mají filosofický přesah. Od herce to bude znít troufale, ale podle mě je Mikulášek vedle Máchy, Halase, Seiferta a Holana největší český básník.

    Máte ještě v paměti některé své brněnské role?

    V paměti ano, zpaměti bych nedal dohromady žádnou. Každá velká role vám něco dá a něco vezme. Objeví schopnosti, o nichž jste do té chvíle nevěděl, a naopak vyšle varovný signál: pozor, to je krajina, v níž nikdy nebudeš doma. Kromě Kohoutova Augusta a těch dürrenmattovských postav mně o mých možnostech i omezeních nejvíc prozradil šmírácký klaun Archie Rice z Osbornova Komika, Polonius v Hamletovi – a budete se možná divit – i Albert Einstein ze hry sovětského dramatika Pogodina. Nebyla to špatná hra, sice trochu ideologicky zatížená, ale mně Einsteina objevila nejen jako geniálního vědce. Možná tu větu nikdy nevyslovil, možná mu ji Pogodin připsal: Jen život, který žijete pro druhé, má smysl. Pro mě je to věta zásadní.

    Proč jste z Brna, v němž vám bylo umělecky a společensky tak dobře, odešel?

    Divadlo bratří Mrštíků zestárlo, ztrácelo sílu, Pásek šel od válu a novým šéfem se stal Stanislav Moša. Nepadli jsme si do noty. Moša okamžitě dal najevo, že mě jako herce nebere vážně. Překvapilo mě to, jelikož když byl studentem, často za mnou chodil a rozuměli jsme si. Možná se přede mnou styděl, poněvadž věděl, že o něm hodně vím. Abych ale byl vůči němu spravedlivý: skromné Divadlo bratří Mrštíků přetvořil v noblesní divadelní dům, uvádí v něm dobré muzikály i náročnou činohru.

    Byla osmdesátá léta, v Moskvě už vládl Gorbačov a ledy trochu tály také v Praze. Najednou jsem mohl točit v pražské televizi, v brněnském televizním studiu však ani náhodou. Taky oba synové, po velkých peripetiích, směli studovat v Praze. Přestěhovali jsme se.

    Praha aneb Skok do tmy?

    Jak jste se cítil při příchodu na pražské jeviště?

    Skok do tmy to byl a nebyl. Nastoupil jsem do Městských divadel pražských. Už jsem si jako herec věřil, ale věděl jsem, že jdu mezi mistry a že to chce trpělivost, aby mě mezi sebe přijali. No, během prvních měsíců jsem hrál jen záskoky, ředitel Poživil mě uklidňoval: Podívej, řada kolegů byla proti tomu, abych tě sem vzal. Počkej si… Počkal jsem si a během večerů v listopadu 1989, kdy jsme nehráli, nýbrž diskutovali s publikem, jsem se s oněmi mistry hodně sblížil.

    Po převratu se ředitelem Městských divadel pražských stal Jan Vedral a soubor se rozdělil na tři autonomní scény. Šel jsem s Martinem Paloušem do Káčka. Hrál jsem tam mimo jiné hlavní roli v Gardnerově tragikomedii Sbohem, lidi. Jejím hrdinou je starý, utahaný, chudý žid, exulant, který do poslední chvíle miluje život a umře takříkajíc v běhu. Role podle mého gusta, jež naplňuje mé životní krédo. Vypůjčil jsem si jej od Diderota: Lepší se utahat než zrezivět. Inscenaci režíroval Američan Greogy Abels, newyorský režisér, pedagog a filmař. Česky neuměl slovo, k ruce měl vynikajícího shakespearovského překladatele Jiřího Joska. A já zase neumím slovo anglicky. A představte si, že Joska jsem skoro vůbec nepotřeboval. Abels na mě pohlédl a já v tu ránu věděl, co po mně chce. Ono se už dlouho ví, že v divadle lze komunikovat i beze slov. Stačí vzájemná spřízněnost, cit pro obor a napojení na všechny naše čivy.

    Po jedné repríze mně uvaděčka sdělila, že na mě v klubu čeká jakýsi starší pán, který si se mnou chce povídat. Řekl mi: Pane Zindulko, jsem lékař a jsem už delší dobu psychicky nemocný, mám příšerné deprese. Kolegové mě bez úspěchu léčí, a teprve vy jste mě dnes večer uzdravil. Asi to byla jen jeho iluze, ale takovou pochvalu jsem nikdy předtím ani potom nedostal.

    Také původní Káčko se během pár sezon rozsypalo a já byl zase volný. Ve stejný den, 5. května 1994, jsem obdržel dvě nabídky na angažmá. Dospěl ke mně vzkaz šéfa činohry Národního divadla Ivana Rajmonta, že by mě potřeboval do inscenace Sluha dvou pánů jako partnera Miroslava Donutila. Tentýž den mi telefonovali z Činoherního klubu.

    A vy jste zvolil Činoherák a stal jste se dvorním hercem inscenací Ladislava Smočka. Byla adaptace na jeho osobitý režijní rukopis nesnadná, nebo vám to šlo „jako z partesu“?

    Byla nesnadná. Doma jsem byl na velkém jevišti a na komorní scéně je všecko jinak. Ale Smoček si se mnou ve Vodním družstvu – to byla má nástupní role – věděl rady.

    Vodní družstvo je komedie o české šikovnosti, ale zároveň o české nesvornosti a malosti. Co soudíte o nás, o Češích?

    Dlouho jsem byl obdivovatelem našeho národního obrození. Kollár, Jungmann, Němcová, Sládek, Tyl… Ach, ten dobrý český lid… To mě v poslední době trochu přešlo. Vypadá to, že Vocílků je u nás v Česku pořád víc než dost. Když na sklonku předminulého století Hubert Gordon Schauer napsal, jestli národní obrození nebyla chyba, jestli jsme neměli být Němci, protože bychom mluvili světovým jazykem, málem ho za to vyobcovali z národa. Nevím, nevím, jestli náhodou neměl pravdu.

    Jak zkouší Ladislav Smoček? Jak se při Smočkových zkouškách cítí herec?

    Ladislav Smoček je režisér silně koncepční. Přesně ví, co od herce chce, a úplnou svobodu mu neposkytne. Já bych řekl, že u Smočka je to svoboda jako poznaná nutnost. Bere do hry všechny hercovy dovednosti a uzpůsobuje je své představě. Má rentgenové oči a okamžitě zjistí, kdy chcete vklouznout do svého hereckého pohodlí. A to vám nikdy nedovolí.

    Pořád mluvíme o divadle, a vašich filmových a televizních rolí jsme se dotkli jen okrajově. Kolik jich asi tak bylo?

    Odhadem kolem padesáti.

    To by bylo na dlouhé povídání, ale alespoň o jedné si promluvit musíme. O sluhovi Osvaldovi z Havlova filmu Odcházení. Čím vás upoutala, že jste tu nabídku přijal? Bylo to z úcty k Václavu Havlovi?

    Osvald je v tom filmu postava spíš epizodní, ale jiná než všechny figury, které jsem kdy hrál. Do té chvíle jsem se s Havlovou poetikou, která vzešla z absurdního divadla, jako herec nesetkal. Byla to pro mě nová zkušenost. A taky mě zajímalo, jak se režisér Havel vyrovná s látkou, kterou sám napsal. Byl to absolutně profesionální přístup. Za každou připomínku – a že jich bylo – se hercům omluvil a žádal o prominutí, že to vůbec říká, ale naprosto nekompromisně trval na svém.

    A Havel člověk?

    Hodný, až přes míru hodný. A v české politice poslední humanista. Bohužel.

    Divadlo vám dalo velké role, film a televize slávu, máte šťastné manželství, úspěšné syny… Přejete si ještě něco?

    Je mi šestaosmdesát, táhne mi na devadesátku a v takovém věku si smíte přát jen to, aby vaše psychofyzická kondice byla ještě chvilku jakžtakž v pořádku. Herecký život je plný krizí a hysterických momentů a já od života dostal veliký dar: svou ženu, která mě i při mých příšerných pádech, kdy jsem se na čas chopil skleničky, udržela nad vodou.

    Hrnou se na mě všemožné televizní a filmové nabídky, ale já si ty dny?, měsíce?, roky?, co mi zbývají, schovávám pro divadlo.

    Bojíte se konce života?

    Ne, teď už ne. Kdyby třeba i právě v tomto okamžiku skončil, nemám právo si stěžovat.


    Komentáře k článku: Nemám právo si stěžovat

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,