Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Stanislav Moša: Rozděluji divadlo na dobré a nudné

    Kde se vzala myšlenka na činoherní a muzikálovou podobu Městského divadla?

    Brněnské inspirace jsem nalezl na katedře tzv. syntetických divadelních žánrů na JAMU, a v Divadle bratří Mrštíků, které hudební divadlo už za totality pěstovalo, hodně se o to zasloužil Richard Mihula. Už tehdejší herci byli schopni zpívat a tančit. Další inspirace jsem čerpal ze zahraničí: s obdivem jsem sledoval, jak se koncipuje soubor Nové scény v Bratislavě, kde vedle činohry dělali hudební divadlo, a pak mě naprosto zaujalo Divadlo leninského komsomolu v Moskvě – muzikál Juno a Avos obdivovala na sklonku 80. let celá Evropa. Ti nejšikovnější herci, Čurikovová, Karačencev, i herci slovenské školy, byli múzičtí a utvrdili mě v přesvědčení, že není rozpor mezi divadlem hudebním a činoherním.

    Principál Stanislav Moša

    Principál Stanislav Moša FOTO JEFF KRATOCHVIL

    Jak začal příběh Městského divadla?

    Ředitel Divadla bratří Mrštíků mi nabídl místo uměleckého šéfa od srpna 1990. A já podmínil nástup tím, že herci podepíšou roční smlouvy, protože chci soubor budovat po svém. Postupně odešla řada lidí a já místo nich angažoval většinou své žáky z JAMU, mezi prvními Jana Apolenáře a další, o nichž jsem se domníval, že by se mnou mohli dělat zajímavé divadlo. Já si neformuloval nějaký „program“, ale šel jsem za svým přes herce. Například Zdena Herfortová získala Cenu Thálie za Alžbětu anglickou, zároveň však v tehdejší zpěvohře Národního divadla excelovala v titulní roli Hello, Dolly! Ukázala, že herci není na obtíž, když je vzdělán i hudebně, naopak to inspiruje a rozvíjí jeho potenciál ve vztahu k situacím, textu, rytmizování a prostě ke všemu, co činohercům technicky pomáhá. A naopak – když někdo zpívá a není vzdělán v činohře, je to na jeho výkonu také poznat. Proto jsem se od počátku snažil o to, co dnes v našem divadle funguje: i když máme tři soubory, je to jedno tělo, herci jsou obsazování do projektů všech tří souborů. Jen nedostávají odměnu za to, že „hostují“ v jiném souboru, ale hrají „za čárku“. Start ke všemu budoucímu byly v roce 1991 Sny svatojánských nocí, které jsme napsali se Zdenkem Mertou a spolu promýšleli další možnosti. V následujícím roce, tedy právě před dvaceti lety, jsem se stal ředitelem a přejmenoval divadlo na Městské.

    Proč došlo ke stavbě Hudební scény?

    Když jsme v roce 1995 zrekonstruovali původní scénu, přišly divácky nesmírně oblíbené tituly, Alžběta Anglická, West Side Story, Brouk v hlavě – dva z nich hrajeme dodnes. Malé divadlo nám začalo být opravdu malé, měli jsme vyprodáno na dva roky dopředu, a také potenciál souboru umožnil uvažovat o výstavbě soudobé Hudební scény. Setkalo se to s příznivým ohlasem napříč politickými stranami, uvědomili si, že takové divadlo Brnu chybí. Ale než se začalo stavět na dvorku za divadlem, navrhovalo se, že máme získat Janáčkovu operu nebo bývalé Divadlo Julia Fučíka na Výstavišti, ale nejvíc se nabízela možnost rekonstruovat Redutu, tehdy uzavřenou. Architekt Miroslav Melena navrhoval ponechat jen obvodové zdi a dovnitř postavit moderní arénu pro hudební divadlo, ale to nepřipustili památkáři, kteří požadovali zachovat především historicky cenné scho­diš­tě. Až se vše vrátilo vlastně k dávné myšlence z 60. let, kdy ve zmíněném dvoře hodlalo Divadlo bratří Mrštíků postavit letní arénu. Mělo to dosah i do brněnského Národního divadla, kde uvažovali zrušit zpěvohru, pak se ale rozhodlo přesunout soubor od ledna k nám.

    West side story, Brno

    West side story FOTO JEFF KRATOCHVIL

    Zapadla opereta do symbiózy činohry a muzikálu?

    S každým členem zpěvohry jsem osobně pohovořil, vysvětlil, že jim nabízím práci za určitých zdejších podmínek, kdy každý má pouze termínovanou smlouvu. Platí to dodnes na základě gentlemanské dohody, neboť to neodpovídá zákoníku práce, zato náladě v divadle, kde nikdo nebude chtít zůstat proti vůli kolegů a kazit jim práci. Všichni jsou neustále vystaveni soutěži s mladými, kteří vycházejí ze škol často lépe vybaveni. A samozřejmě v repertoárovém divadle musím dbát na typové a generační vyvážení souborů.

    Proč většina vašich herců pochází z JAMU?

    Protože byť obsazujeme místa v souboru konkurzem a hlásí se i lidé odjinud, nejvíc se nám hodí lidé z líhně JAMU. Díky škole máme současnou úroveň. Proto mě moc těší, že se právě otevřelo nové Divadlo na Orlí jako hudební a divadelní laboratoř JAMU.

    Jak si stojí Městské divadlo v kontextu divadelního Brna?

    Brno má to štěstí, že není na pozici města s jediným divadlem, ani na pozici Prahy, která má divadel přehršel. Může zůstat své a nikdo mu nepředhazuje, jako se občas děje divadlům v malých městech, že by mělo být modernější, avantgardnější, současnější. Těsně po roce devadesát se tvrdilo, že nejzbytečnější divadlo je v Uherském Hradišti a mělo by se zrušit. Jenže občané města si své divadlo nenechali vzít, chtěli mít své herce, své režiséry. V Brně existuje kompletní divadelní nabídka od opery po loutkové divadlo a my do ní logicky zapadáme. Vychován za totality mám hrůzu z vyhlašování ideově uměleckých programů, ale samozřejmě jsem si také zformuloval, jaké se snažíme dělat divadlo, jen to nikde nevyhlašuji, to musí divák poznat z hlediště: vycházíme z introspekce, cítíme se být součástí chaosu, který nás obklopuje, a snažíme se ho nějak formulovat a harmonizovat. Vím, že žádného diváka nepřevychováme, ale také vím, že silný divadelní zážitek může vést každého k vnitřnímu dialogu o díle, o sobě, o světě.

    Vyhledáváte ovšem současné autory a hrajete původní novinky.

    Považuji to za nezbytné pro naši práci a také za povinnost každé zřizované scény. A jsem rád, že jsme soustředili celkem velké portfolio autorů, kteří chtějí zkoumat možnosti hudebního divadla. Chtějí, aby se zpívalo tiše a jemně o přemýšlení, o bolesti, protože hudební divadlo už dávno nepatří jen krásným hlasům, které přezpívají orchestr.

    Rozlišujete vůbec činoherní a muzikálové divadlo?

    Ne, to mi přijde úplně na hlavu. Já rozděluji divadlo na nudné a dobré. Myslím si, že hudba byla na světě dřív než řeč, že se lidé nejprve dorozumívali rytmem a melodií hlasu, až posléze utvářeli slova. Proto neuznávám oddělování obsahu řeči od její melodie a domnívám se, že je přirozené vyjadřovat se obojím. Tedy hudebním divadlem, které díky technice může vyprávět o věcech nesmírně bolavých, nebo také moudrých – třeba muzikály Sophiin svět nebo Probuzení jara. Nejdou po srsti, nejsou prvoplánově „zábavné“. Jsem školením činoherní režisér a miluji činohru, ale beru ji stejně jako muzikál.

    Druhé já Stanislava Moši Zdenek Merta

    Druhé já Stanislava Moši Zdenek Merta FOTO JEFF KRATOCHVIL

    Začínali jste na Křižíkově fontáně – nebylo vám Brno už tenkrát malé?

    Doma není nikdo prorokem. Věděli jsme, že když se o nás napíše, že jsme uspěli v Praze, uspějeme i v Brně. Tenkrát mne nesmírně iritovalo, že se Brňané mohli utlouct po kdejaké pražské „trsačce“, kde viděli populární herce známé z televize. Ale všimli si nás i v zahraničí a začaly chodit pozvánky, zprvu sporadické pro Sny svatojánských nocí, potom četnější pro West Side Story a posléze další. Dnes máme v hledišti už hodně zaplněnou mapu Evropy, do které zaznamenáváme, kde všude jsme hráli. Mělo a má to pro divadlo zajímavý finanční efekt, ale důležitější bylo, že naši lidé získali sebedůvěru. Některé inscenace si producenti přáli spoluobsadit herci z Broadwaye nebo z Londýna a ukázalo se, že ti naši jsou jim přinejmenším vyrovnanými partnery. Stejně narostli zvukaři a osvětlovači, když poznali, jak se to dělá v zahraničí, jezdili jsme se s nimi učit také do Londýna. Když jsem nedávno s českým týmem inscenoval v Německu světovou premiéru muzikálu Papežka, Němci už brali našeho Davida Kachlíře jako uznávanou veličinou v oblasti light-designu.

    Mělo to vliv na vyjednávání s agenturami?

    Samozřejmě zásadní. Velké autorské agentury dělají byznys a jsme pro ně proto málo zajímaví v Brně jako v Praze nebo v Ostravě. Ale když už znali některé naše produkce z Evropy, domlouvali jsme se snáz. Než jsme dostali licenci na Čarodějky z Eastwicku, museli jsme nazkoušet něco jiného z jejich portfolia, dohodli jsme se na Oliverovi, a když ho viděli v Brně, dali nám i Čarodějky, potom Bídníky. Dostali jsme se ke světové premiéře Papežky a na příští rok chystáme za poměrně široké koprodukce několika agentur a divadel kontinentální premiéru muzikálu Flashdance u nás v divadle! Rok se bude hrát v Brně a pak vyjede na velké evropské turné s evropským obsazením.

    Není to na újmu přirozeného divadelního patriotismu?

    Vůbec ne. Brňané nadále chodí na „naše“ inscenace. A že šíří slávu města Brna i venku nebo že do Brna zajíždějí zahraniční diváci a utrácí tu peníze, je přece jen dobře.

    Co vám u nás nejvíc vadí?

    Že se hudební divadlo považuje jen za zábavu. Všude v normálním světě jsou lidé, kteří umějí hrát, zpívat a tančit, uznávaní jako ti nejkvalitnější. Jen u nás je podceňování takového divadla silně historicky zakořeněné. I Jan Werich se šel omlouvat před představením obecenstvu, že dneska to bude opravdu ale jenom sranda, že inscenace nemá žádné „poslání“. Taky se tradovalo, že saxofon je zbraní imperialismu. Prostředků divadelního sdělování je hodně a není potřeba, aby jedni mluvili s opovržením o jiných jenom proto, že jejich lásce nerozumí.


    Komentáře k článku: Stanislav Moša: Rozděluji divadlo na dobré a nudné

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Dotaz:
      Nebylo by přece jenom přirozenější, kdyby se těch cca 20 – 30 titulů klasické operety stalo součástí repertoáru opery? Stačilo by snad, kdyby v každé sezóně uvedla jeden.

      20.12.2012 (14.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,