Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Snad nejsem naivní?

    Doufám, že se mi to jen nezdá – poslední dobou znovu sílí diskuse o tom, jaké by mělo být a jaké bychom rádi viděli české divadlo. Pod různými záminkami se k tématu napříč generacemi vyjadřují tvůrci i ti, kteří výsledky jejich snah hodnotí a všelijak zkoumají. Diváci hlasují průběžně: počtem zakoupených lístků. Ale na jejich hlas se dává jen s rezervou, protože se většinou najde dost „moudrých“ mužů či žen, kteří vědí mnohem lépe, na co by bylo záhodno do divadla chodit, co je dobré a co špatné. Možná si položená otázka ani nežádá přesnou odpověď. Ať si každý vybere podle libosti. Uvážíme-li však, že většina divadelních inscenací u nás vzniká díky subvencím, jeví se téma poněkud méně bezproblémové. Kdo má právo říct, jaké divadlo se podporovat má, a jaké už ne? Skutečně víme, proč si obec (ať už je jí město či stát) zřizuje stálé divadelní scény a podporuje i vznik spousty divadelních inscenací mimo ně? Kdo by to měl vědět a povědět? Zřizovatel? Tvůrci? Odborná veřejnost? Diváci? Všichni? Odpověď jako by visela ve vzduchu, ale jasného slova, nad kterým by se nikdo nemohl ošklíbat, příliš neslyšet…

    Nepamatuji si už, od koho jsem poprvé slyšel, že dobré divadlo otázky klade, místo aby na ně dávalo jasné odpovědi. Takže si dopřeju luxus, že místo hlásání svých osobních názorů položím některé otázky, které podle mne visí ve vzduchu spolu s předchozími, ale odpovědí na ně se českým divadelníkům zatím nedostává. Tak třeba: Na čem je u nás nezávislé „nezávislé“ divadlo? Může být skutečně divadlo nezávislé? Může být v době post-postmoderní divadlo alternativní? Může jeho alternativita existovat bez „konzervativního“ divadelního proudu? A je konzervativní typ divadla – „klasická činohra“ – skutečně mrtvý? Proč ho mají diváci rádi? Jsou blbci? Může se na oblasti hrát dlouhodobě špičkové divadlo? Proč by nemohlo? Ale kdo o něm ví? A kdo by to mohl změnit? Oněch více než šest desítek kritiků, kteří hlasují o tom, co je v českém divadle nejlepší? Jak to vědí? Kam píší? Kam jezdí? Do Prahy, Brna, na Ostravar a festivaly, anebo i jinam? A proč by měli? Je české divadlo jako celek k ničemu? A kdy bude líp? Až začne fungovat nepsaný kariérní systém jako ve vzhlíženém německém divadle? Kdy to bude? Až se bude vědět, od kdy do kdy mají čeští divadelní ředitelé a umělečtí šéfové funkční období? A až se budou na všechna místa vypisovat transparentní konkursy dva roky před nástupem do funkce? Dočkáme se toho? A chceme to vůbec? Má cenu se o tom bavit? Má cenu se o to přít?

    Věřím, že ano. A věřím, že se brzy naučíme i korektně, slušně a s respektem k názorům druhých diskutovat, místo abychom pouze vykřikovali své nezpochybnitelné pravdy a obhajovali dobyté mocenské pozice. Ať už jsou jakékoliv.

    Nebo jsem naivní?


    Komentáře k článku: Snad nejsem naivní?

    1. Vladimír Mikulka

      Profilový obrázek

      Polemický ohlas Vojtěcha Varyše čtěte v samostatném článku „Ano, jste velmi naivní“.

      07.04.2010 (16.23), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,