Divadelní noviny Aktuální vydání 3/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

3/2019

ročník 25
5.–18. 2. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Smrt pražského německého divadla

    Německou kulturu u nás definitivně zlikvidovaly odsuny Němců po druhé světové válce. Méně se ví, že osud Nového německého divadla (Neues deutsches Theater) zpečetil ještě před válkou Adolf Hitler, lépe řečeno mnichovská dohoda v září 1938.

    Z inscenace opery Salome Richarda Strausse, Nové německé divadlo Praha 1938
    FOTO ARCHIV

    Připomeňme telegraficky, že Němci si novou budovu dnešní Státní opery Praha nechali postavit renomovanou firmou Fellner a Helmer v roce 1888 v reakci na novostavbu Národního divadla. Přece nemohli dopustit, aby usmrkaní Češi měli lepší divadlo! Vždyť oni od 18. století divadelně dominovali Praze a celému prostoru Čech, Moravy a Slezska, k nim se Češi snažili dorovnat. Kdyby tušili, že za půlstoletí si Češi jejich budovu přivlastní, jakož i ostatní budovy velkých divadel, které v prostoru Čech postavili a provozovali, a že na nich založí novodobou historii českého profesionálního divadla.

    Ještě si připomeňme, že hrabě Nostic dal na průčelí Hraběcího Nosticova Národního divadla v roce 1783 napsat: Patriae et Musis. Vlasti a Múzám. Nové divadlo otevřel provedením Lessingovy truchlohry Emilia Galotti, ale pronajal ji italskému impresáriovi Pasqualu Bondinimu snad i proto, že v jeho činoherním souboru bylo několik herců původem z Čech, tedy schopných hrát česky. Patria, vlast, znamenala v osvícenském smyslu prostor pro všechny, kteří v něm žijí bez ohledu na to, jakým jazykem mluví. Čeští obrozenci také ctili osvíceného císaře Josefa II., on jejich C. K. Vlastenské divadlo osobně navštívil a obdaroval. V logice osvícenského vlastenectví bylo v Nosticově divadle uvedeno české nastudování hry Odběhlec z lásky synovské, považované některými historiky za počátek česky hraného profesionálního divadla – ovšem profesionálně, tedy za úplatu, hráli komedianti česky od středověku. Překlad německé hry Deserteur aus der Kinderliebe měl také názorně vyučovat i česky mluvící prostý lid osvícenským ideálům a lásce ke spravedlivému mocnáři, nešlo tedy zdaleka jen o obrození českého jazyka. České hry se v Nosticově divadle udržely jen krátce, neboť pro pravidelný provoz neměla tehdejší Praha dost českých diváků. Nedlouho poté ze stejného důvodu zkrachovala i vlastenecká Bouda. Divadlo, zvláště profesionální, nemůže existovat bez své society, z níž žije nejen ideově a umělecky, ale také ekonomicky.

    Češi s Němci

    Nové německé divadlo za první republiky pobíralo státní dotaci, ale bez soukromých donátorů z řad pražských Němců a německy mluvících Židů se neobešlo. Byla to minorita, která postavila budovu dnešní Státní opery a vydržovala své divadlo. Stala se přirozenou součástí pražské společnosti a významným činitelem zdejšího uměleckého života. Byli to liberální občané, kteří Hitlera vesměs odmítali. Také pražští němečtí divadelníci byli antifašisté a od počátku pomáhali německým emigrantům, kteří před Hitlerem utíkali z Říše. Dokonce se tím sblížili s českými kolegy a společně založili v červenci 1935 Klub českých a německých divadelníků. Z německé strany ho vedli Fritz Valk a Walter Taub, z české Václav Vydra, Karel Dostal a František Salzer. Členy klubu se stala plejáda českých a německých herců napříč kamennými a avantgardními divadly. Nejvýrazněji deklarovali česko-německou vzájemnost uvedením lokální frašky Jana Nepomuka Štěpánka Čech a Němec v květnu 1936. České postavy hráli němečtí herci a německé herci čeští, dvojjazyčnou postavu pak vytvořil bilingvní Taub, v té době se psal německy Walter, po válce v Čechách Valtr.

    V letech 1935–1938 se vrátila iluze někdejší vlasti, za kterou se společně brali divadelníci mluvící německy i česky. Jen osvícenské představy o společnosti vystřídala krajně levicová ideologie a někteří z aktérů si začínali se zpravodajskými službami, třeba právě Taub. Válka dvou totalit zasáhla sféru umění.

    Češi bez Němců

    Po nenadálém zhoršení mezinárodní situace v létě 1938 tedy mělo Nové německé divadlo v Praze důvod k obavám. Jeho opera zahájila sezonu 1938/39 uvedením Offenbachovy operety Bandité, která nemohla nevyznít aktuálně, a Straussovy opery Elektra. Ještě 18. září 1938 byla premiéra Verdiho opery Luisa Millerová, které však přišla již do mnichovské krize. Hitler vznesl vůči Československu územní nároky a Evropu přivedl na pokraj války. Mobilizovaní byli i mnozí divadelníci, aby se ani ne za měsíc vraceli do civilu rozčarovaní, že prezident Edvard Beneš Hitlerovi a „spojencům“ ustoupil. Rozzlobeně odpovídali do ankety časopisu Divadlo (listopad 1938) dokonce i slovenští herci, kteří za pár měsíců budou vyhánět české kolegy ze Slovenského štátu. Zářijové číslo časopisu přitom ještě referovalo o zřízení německého divadla v Paříži pro emigranty, měli se tu uchytit i Albert a Elsa Bassermannovi, špičkoví herci známí též z Prahy. A další pražští němečtí herci, pěvci a hudebníci nesměli s útěkem otálet, nikdo nevěděl, kdy Hitler dorazí torzo, které z Československa zbylo. Čeští divadelníci už 16. října 1938 přeměnili Klub českých a německých divadelníků na ryze český Klub umělců, otevřený sice i dalším uměleckým profesím, ale na národním principu. Předsedal mu Albert Pražák.

    Vedení Německého divadelního spolku, který provozoval pražské německé divadlo, zřejmě hned v počátcích mnichovské krize jednalo o situaci s českými úřady, protože ukončení provozu divadla zdůvodnilo mimo jiné údajným doporučením vyšších státních orgánů. Ředitel divadla Paul Eger zaslal zaměstnancům sdělení, že vzhledem k událostem je třeba všechny smlouvy na tuto sezonu považovat k 30. září za zrušené a neplatné. Soudí se, že k tak rychlé likvidaci německého divadelního provozu vedly především obavy z českých útoků v důsledku politického vývoje. Vždyť i demobilizovaný herec Rohan z pražské Uranie ve zmíněné anketě požadoval, aby se česká divadla uzavřela cizím emigrantům, cizincům vůbec. Krátké protihitlerovské osvícenské vlastenectví vzalo za své a už v době Mnichova. Fašisté, zatím čeští, dosáhli svého: uzavřít společnost do nacionalismu. Češi se německé okupaci posléze bránili národním uměním, jenže právě to odpovídalo nacionalistické ideologii: málo se ví, že nacisté v Berlíně propagovali dílo Bedřicha Smetany.

    Ale i kdyby nedošlo k národnostní roztržce, nemyslím, že pražské německé divadlo mohlo mnichovskou dohodu přežít. V důsledku situace rychle klesaly návštěvy, ostatně i v českých divadlech už jenom proto, že lidé měli strach z náletů – rozdávaly se plynové masky. Hlavně však utíkali mnozí z těch, kteří Nové německé divadlo podporovali, a ti, co zůstali, už neměli prostředky divadlo sponzorovat. Mnichovem začal rozpad komunity pražských Němců a Židů, v jejíž kulturní a ekonomické logice Nové německé divadlo existovalo. Divadlo zaniklo ze stejných důvodů, z jakých se zhroutily první české hry ve Stavovském divadle a v Boudě v polovině 80. let 18. století. Poválečné odsuny Němců jen brutálně dokončily, co začal v září 1938 Hitler – ostatně plánoval Čechy odsunout kamsi na Sibiř, aby uvolnili středoevropský prostor jednomu německému lidu, jedné říši, jednomu vůdci. Jak by asi naložil s budovou Národního divadla?

    Němci bez Čechů

    Německý divadelní spolek zprvu hodlal budovu pronajímat pro stagiony německých souborů, v lednu 1939 se však dohodl se státními úředníky, že by budovu odkoupil stát za 11 380 000 korun. Než se mohl prodej realizovat, přišla 15. března německá okupace a zřízení Protektorátu Böhmen und Mähren. Budovy Nového německého divadla a Stavovského divadla zabraly okupační úřady coby původně německý majetek – mimo jiné revanš za tzv. zábor Stavovského divadla z podzimu 1920, kdy budovu pro Národní divadlo násilně převzala skupina českých herců vedených Janem Hurtem. Činohra Národního divadla se musela přestěhovat do budovy karlínského Varieté, kde hrála pod hlavičkou Prozatímní divadlo.

    Mimochodem, dnes pro nás může být zajímavé, že nenáviděný okupační ministr kultury Emanuel Moravec hodlal rozdělit soubory Národního divadla: v historické budově měla zůstat opera, kdežto činohra se měla přesunout do budovy Vinohradského divadla. Zaznamenal to František Götz, tehdy dramaturg a zastupující umělecký šéf činohry Národního divadla (Theater – Divadlo, Praha 1965, s. 64). S plány však Moravec přišel až na počátku roku 1944, půl roku před uzavřením všech divadel, proto je nestihl realizovat.

    Obě zabrané budovy nacisté využili k propagačním účelům, zacíleným jak do české, tak do německé společnosti. Zvláště Reinhard Heydrich proslul pořádáním okázalých nacistických shromáždění ve vlajkami vyzdobených divadlech a chlubil se v Praze vysokou německou kulturou. V budově Nového německého divadla, přezvané na Deutsches Opernhaus, musel na jaře 1939 koncertovat významný dirigent Franz Konwitschny se Sudetoněmeckou filharmonií. V květnu 1940 tu dirigoval Berlínskou filharmonii samotný Wilhelm Furtwängler. Ve Stavovském, přezvaném na Deutsches Schauspielhaus, Heydrich přikázal oslavit 150. výročí premiéry Mozartova Dona Giovanniho, Franz Konwitschny operu provedl s orchestrem a souborem vídeňské Státní opery. Přidali ještě Figarovu svatbu. Jenže s běžným provozem obou divadel byly problémy: nacisté s rodinami a přisluhovači nenahradili předchozí zavedenou pražskou německo-židovskou komunitu, krátce řečeno, nebylo komu hrát, přestože nacističtí pohlaváři provoz divadla ekonomicky zajistili. V sezoně 1942/3 se v budově provozovala opereta, v další sezoně tu zase bez většího ohlasu působil operní soubor z Duisburgu.

    Uzavření všech zábav, tedy i divadel v Říši od 1. září 1944 v rámci totálního válečného nasazení, byla pro pražská německá divadla ranou z milosti. Za symbolických devět měsíců nad budovou Nového německého divadla, nyní Divadla 5. května, zavlály rudé prapory, a hlediště, snad zčásti i jeviště, zaplnili v Serafimovičově apoteóze Rudé armády Železný potok rudoarmejci.


    Komentáře k článku: Smrt pražského německého divadla

    1. Josef Škrábek

      22. prosince 1918
      byl Masaryk v Národním divadle přítomen představení Libuše. Masaryk byl doprovázen dcerou Alicí a synem Janem a italským generálem Piccione.
      23. prosince 1918 navštívil prezident Masaryk Nové německé divadlo spolu s velkou částí československé vlády. Na programu byl Beethovenův Fiedelio. Masarykova návštěva byla projevem přátelství vůči pražským Němcům a uznání německé kultury.
      Došlo k malému znejistění, když na konci prvního aktu obecenstvo netleskalo, ale Masaryk si uvědomil, že diváci, jako za císaře pána, čekají na jeho pokyn. Stačil Masarykův náznak potlesku a obecenstvo vydatně tleskalo. Po doznění opery byl Masaryk odměněn potleskem ve stoje.

      28.03.2016 (22.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Josef Škrábek

      dodatek k návštěvě TGM 23. 12. 1918
      5. ledna 1938 navštívil prezident Beneš společně s částí vlády pražské Nové německé divadlo, které oslavovalo 50 let své existence. Tak jako před půl stoletím, opět bylo na programu Wagnerovo významné dílo Mistři pěvci Norimberští.

      27.11.2018 (11.36), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,