Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Smích je nakažlivý aneb murmel, FRITSCH!

    Dieter Roth (vlastním jménem Karl-Dietrich Roth, ve svém sklonu k redukcionismu, kterým oblažil Roth i své jméno, došel občas až k podpisu Diter Rot a občas se podepisoval i jinými jmény, která si právě vymyslil) byl významný švýcarský univerzální tvůrce. Narodil se 21. dubna 1930 v Německu v Hannoveru ve smíšené švýcarsko-německé rodině, odkud byl v deseti za nacismu „repatriovan“. Zemřel 5. června 1998 v Basileji.

    Dieter Roth, 1965. FOTO Wikipedie

    murmel, DÜGGELIN!

    Basilejský spisovatel Hans-Jörg Schneider, kterého mohli před časem poznat i návštěvníci Pražského divadelního festivalu německého jazyka (o jeho hře Irrläufer v inscenaci Wernera Düggelina jsem psal v DN v souvislosti s její světovou premiérou v Basilejském divadle 1995), jej ve své vzpomínce, uveřejněné po Rothově smrti 1998 v Basler Zeitung označil za nejnenudnějšího člověka, kterého… kdy potkal. A to tehdy ještě netušil, jak zábavně, téměř „geniálně“ zinscenuje v berlínské Volksbühne v tomto roce Herbert Fritsch jeho Murmel – nejnudnější hru na světě, jak text Roth sám označil a „věnoval“ právě Düggelinovi (resp. v 1974 malým nákladem něco okolo 400 svazků vydané – dnes tedy vzácné – knize Murmel stojí na druhé stránce první slova textu: murmel, DÜGGELIN!). Ten se tímto „věnováním“ cítil zavázán a v osmdesátých letech text jako baletní resp. pohybovou „operu“ uvedl. Což byl konec jejich dlouholetého přátelství.

    Fritschův Murmel ve Volksbühne. FOTO archiv PDFNJ

    Herbert Fritsch se textem rovněž již v osmdesátých letech zabýval a Murmel uvedl ve zkrácené formě (cca 20 minut) k uctění památky významného basilejského galeristy Felixe Handschina (jednoho ze zakladatelů mezinárodní výstavy Art Basel), s nímž je oba (Fritsch již tehdy pracoval jako výtvarník) spojovalo přátelství. Roth toto uvedení neviděl, čili se nevyjadřoval. A posledního – a prvního úspěšného – uvedení v berlínské Volksbühne se nedožil (zemřel v červnu 1998 v Basileji). Diváci letošního PDFNJ mohli díky laskavé péči a vzorně zorganizovanému zájezdu tuto rozhodně neobvyklou inscenaci v Berlíně spatřit.

    Dramatický, nebo postdramatický text?

    Je samozřejmě otázkou, do jaké míry jde o divadelní (dramatický), nebo alespoň postdivadelní (postdramatický) text, a zdali vůbec Roth na nějaké uvedení myslil. A proto úmyslně nepíši, že Fritsch text zrežíroval kongeniálně. Podle mého názoru si rozhodně takovou inscenaci své „hry“ Roth sám nikdy nepředstavoval. Dokonce se domnívám, že tato inscenace vznikla na základě „geniálního“, a tedy produktivního omylu. Což ovšem vůbec není na škodu věci, poněvadž inscenace mají vlastní život – a to bez ohledu na autora. A navíc si myslím, že Fritsch a stejně Roth by slovo „geniální“ přijali jen s jim vlastním humorem – který ovšem byl, respektive je trochu rozdílný.

    I když, jak je zjevné z Rothových posmrtně vydaných rozhovorů, které očividně jako všechny své četné činnosti – výtvarník, grafik, aranžér, akční umělec, filmař, (konkrétní) básník, tvůrce objektů, příležitostný hudebník, případně nakladatel (vlastních textů), architekt – pokládal za samostatnou uměleckou formu (v souladu se svou ostatní prací trval na zachování textu i s chybami), Roth po uznání celý život toužil a nejjistěji se zjevně trochu paradoxně cítil ve své vnitřní nejistotě, ze které jeho všestranná tvorba vyrůstala. Ostatně teprve setkání s Nouveaux réalistes – Jeanem Tinguelym a Danielem Spoerrim – koncem let šedesátých mu pomohlo dosáhnout určitého sebevědomí a vlastního stylu, spočívajícího ve vytváření děl, jejichž pomíjivost je zřejmá a v nichž je rozpad zabudován již v jejich samotném vzniku a je jejich zjevnou součástí. V tom je blízký Beuysovi a samozřejmě svým způsobem opakem Spoerriho, který pomíjivé shromažďuje a konzervuje.

    Rabbit-Shit-Rabbit (Králík-hovno-králík), Rothův artefakt z roku 1972. FOTO DIETER ROTH

    Roth tehdy začal pracovat s organickými materiály jako plísní (plísňové obrazy, v Düsseldorfu mu byl dokonce vyklizen vzhledem k zápachu ateliér a díla byla zničena), čokoládou (obrazy, sochy, které nakonec – zůstanou-li nenakonzervované – sežerou červi), kořením (obrazy s kořením) atp., při čemž ve stejné době naopak anorganické materiály (lze-li tak označit např. papír) jako knihy rozemílal a zpracovával do formy uzenin. Přetavil se tehdy z konstruktivisty v umělce tvořícího ve stylu fluxus. Jeden z čokoládových obrazů věnoval Düggelinovi, tehdejšímu intendantovi Basilejského divadla, kterému ho při stěhování okousaly myši. To prý Rotha mimořádně potěšilo. A (die) Murmel byla možná odpovědí.

    Murmel

    Ještě k situaci okolo vzniku textu: V sedmdesátých letech uvádí Basilejské divadlo (to po odchodu Dürrenmatta) řadu inscenací postavených na textu – ať již hry Dietera Forteho, Heinricha Henkela, nebo i právě jmenovaného Schneidera. Jan Kačer inscenuje Čechovova Racka a Ionescovy Židle. Roku 1974 vychází Rothovi jak básnické sbírky Die Die verdammte Scheisse, nebo Die Die gesamte Scheisse – proměna materiálu a tedy i vyměšování, jež, jak ostatně potvrdil v Zyyschtigsclubu švýcarské televize, bylo jedním z jeho oblíbených témat, tak 12. svazek Rothových sebraných spisů, a vlastním nákladem – tedy mimo nakladatelství či edice – právě Murmel. Na 176 stránkách lze číst stále toto slovo – graficky je různě ztvárněno. Jde tedy možná o konkrétní poezii. Stále se opakující slovo Murmel je nejen text samotný, ale je to i označení pro (spolu hovořící?) postavy(?). Pro představu, text vypadá asi takto: Murmel: Murmel, Murmel, Murmel, Murmel, Murmel, Murmel. Vzhledem k tomu může jít i o reakci na tento druh repertoáru i o význam slova, či dialogu vůbec (viz nám všem dobře známé úvahy o textech a podtextech). Jinými slovy může jít o dialogy. V tom vidím základní rozpor s Düggelinovým a konečně i Fritschovým pojetím. A to ačkoliv si myslím, že právě Düggelin, jeden z prvních a věrných inscenátorů francouzských absurdních dramatiků vůbec, konkrétně např. Ionesca ve Švýcarsku, by byl – pokud by ovšem uchopil text v tomto smyslu – vhodným Rothovým režisérem.

    Nedůvěra v Sprechtheater

    Dieter Roth: Stempelkasten (Rubber Stamp Box), 1968. FOTO archiv

    Herbert Fritsch: Murmel Murmel, Volksbühne Berlin, 2012. FOTO archiv PDFNJ

    Stačí se podívat na Rothovy práce a pochopíme, v čem si je blízký s Fritschem – a v čem je mu i vzdálený. U obou je evidentní hravost, radost z vlastní práce, nebo chceme-li z prováděné činnosti, schopnost improvizovat. Blízcí si jsou i nedůvěrou – pokud ovšem má shora popsaná úvaha o vzniku textu souhlasí – nedůvěrou v tzv. Sprechtheater (divadlo slova).

    Slovo tedy oba odmítají, zároveň je ale i povyšují do další roviny. Jevištní sdělení nepřichází explicitně slovem, i když oba tvůrci se slovem – ovšem stylizovaným – pracují. Samotná forma, formální zpracování reality, nálada (Rothovy západy slunce!) je sdělením. Oba nezajímají příběhy. Zajímají je pocity, barvy, prostor, gesta, postoje. Fritsche navíc samozřejmě pohyb a tóny. Roth při tom nezapře – a to vzdor tomu, že se pohyboval na různých místech, v různých zemích a kontinentech – své helvétské zakotvení. Helvétský humor má prostě vlastní charakter. Zdá se být pomalý, těžkopádný, o to překvapivější a účinnější je ale pointa. Neudivilo by mne proto, kdyby se murmel, DÜGGELIN! objevilo až na konci textu. Rothova rafinovanost spočívá ovšem v tom, že pointu vloží na začátek a pak nás ponechává v napětí, co ještě přijde. Ale ono nepřichází, nepřichází a nepřijde už nic!

    Smích je nakažlivý

    Fritsch naopak vytvořil neobyčejně pohyblivou, rychlou, obratnou, divokou a přímo artistickou inscenaci, která s nějakým dialogem – byť fiktivním – nemá nic společného. V tom myslím dostává Rotha do jiné než jím původně zamýšlené roviny. Jedenáct herců vchází, vráží na jeviště i do sebe, padá z jeviště a opět pomocí trampolíny (jedním z firemních znaků režiséra Fritsche) se na ně dopravuje. Čisté dada! Herci ovšem většinou nesdělují Murmel, Murmel svým kolegům, nýbrž je celebrují, opakují jako monology. Ty strhávají diváka – myslím si, že nejeden z diváků pocítil chuť se do sestavy na sebe rychle navazujících monologů, či společného chóru svým vlastním Murmel, Murmel, Murmel přidat. Jak bývá u Fritsche zvykem, navrhl si sám i scénu. Ale žádný fluxus! Nýbrž spíše suprematismus. I v tom se od Rotha odlišuje.

    Představení mluví samo za sebe, smích je nakažlivý. Vřele bych je doporučil všem, kteří notoricky tvrdí, že humor našich německých sousedů je nevkusný a přihlouplý a proto je třeba za humorem jezdit přes Kanál. A přece jen si myslím, že by neškodilo, kdyby je doprovázel o něco informativnější program, než ten, který jsme dostali do ruky – tedy na jedné straně hezky graficky upravené Murmel, Murmel atd. plus jméno režiséra, název a adresa divadla, na straně opačné Murmel, Murmel, jméno a data autora, obsazení atd. a jméno režiséra, název a adresa divadla, opět hezky graficky upraveno. Speciálně divákům, kteří Rotha, fluxus atd. a konec konců i Fritschův styl neznají (i tací mohou být), by byl cenným průvodcem. Pěkné by také bylo, kdybychom mohli vidět faksimile alespoň jedné stránky z originálu dnes těžko dostupné knihy a popř. pár výtvarných děl Rothových…

    Mumly mumly

    Říci se dá též Klicker, Marmel, Schusser, Glaskugel, Knicker, Kuller nebo Spielkugel, ale Roth zvolil výraz nejběžnější. FOTO archiv PDFNJ

    Nespokojen jsem rovněž s překladem názvu, potažmo osob a textu: Murmel je celkem běžné slovo ve spisovné němčině. Říci se dá též Klicker, Marmel, Schusser, Glaskugel, Knicker, Kuller nebo Spielkugel, ale Roth zvolil výraz nejběžnější. Vyskytuje se dokonce v HAWIE, inteligenčním testu pro děti, a správná odpověď školáka je – alespoň v Basileji, kde D. Roth převážně působil, pokud ovšem nebyl např. na Islandu – Glugger (baseldütsch) a znamená kulička, resp. skleněná kulička, tedy česky skleněnka. S jinými, než s Glugger se ve Švýcarsku kuličky nehrají. Poněvadž Roth svůj opus nenapsal v dialektu, jemuž přece jen každý nerozumí (v Züridütsch se to řekne zase jinak, nepletu-li se chuere) – zřejmě podobně jako Dürrenmatt si přál, aby mu rozuměli i v zahraničí, a v dialektu (na rozdíl třeba od Tinguelyho) vesměs nepsal, i když se vztahem mezi dialektem a spisovnou němčinou také, ostatně jako každý Švýcar, který jen trochu pracuje s jazykem, zabýval – nebylo snad nutné, vymýšlet jakési – alespoň mně a mému okolí – neznámé, možná tedy umělé mumly.  Aby nedošlo k omylu, vzhledem k tomu, že se jedná jednoznačně o singulár a slovo je psáno velkým písmenem na začátku, nemá Murmel nic společného s odvozeným murmeln, tedy s bručením (např. do vousů), bubláním, šuškáním, či dokonce – abych byl spravedlivý – mumláním. Je také pravda, že v některých německých dialektech je Murmel synonymem pro hlavu a také svišť (Murmeltier) se tak dá na hranici slangu zkráceně označit (zrovna tak jako kůže ze sviště), a samozřejmě jedno slovo evokuje druhé (i v inscenaci se objevil náznak svišťů), ale přece jen správněji je jednoduše Murmeltier, resp. Murmelfell.  Takže zbývá kulička. Ostatně tento výraz odpovídá Rothově hravosti a každý z nás někdy hrál kuličky, ale nějaké mumly nikdo z nás myslím nepotkal.

    Po této postdramatické, postmoderní inscenaci se musí Fritsch určitě sám sebe ptát, co přijde dál, jak se bude dále divadlo, respektive jeho divadlo vyvíjet. To je bezpochyby otázka, na jejíž odpověď můžeme být zvědaví. I na to, jak tato výrazná osobnost ovlivní české divadelnictví.

    murmel, FRITSCH!


    Komentáře k článku: Smích je nakažlivý aneb murmel, FRITSCH!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,