Slovo v pohybu (No. 7)
Odcizený pohled
Tělo připojené 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Tělo briskně reagující na nejnovější zprávy. Tělo zaznamenávající sebemenší dějinné otřesy. Tělo, jež se přijetím každé další informace rozvibrovává, hrubne a jizví se. Performerky Johana Pocková a Sabina Bočková se v Jámě lvové rozhodly ukázat tělo v módu neustálé dostupnosti, nestálého spánku a neustávající žízně po přísunu čerstvých obrazů.
Jáma lvová. Foto: Vojtěch Brtnický
Prvotní výzkum tělesné reakce na líbivé populistické fráze, vliv médií a společenská očekávání vyústil v performance, kde vystavily Johana Pocková a Sabina Bočková svá těla jako exempláře bezbrannosti. V symbióze s živou hudbou Lukáše Palána, světelným designem Elišky Kociánové a pod dramaturgickým dohledem Viktora Černického vytvořily performerky extatický výkřik nesvobodné bytosti, která si nechala odcizit vlastní pohled.
Na scéně tedy sledujeme dva jedince synchronně těkající v opisování předem daného rytmu, následně jedinou bytost snažící se chapadlovitě pojmout prostor a nakonec pokořující podmanění si slabšího silnějším. Mlhavé bezčasí, jež propojuje hlediště s jevištěm, odráží stav mysli zajaté do vleku online zpravodajství železniční nehody v severní Belgii, žebříčku Top 100 Books to Read Before You Die nebo postupného propadání se do hlubin e-shopu se zahradním náčiním. Ve všech těchto situacích je pozornost odtržená od těla, neboť se soustředí na minulost nebo budoucnost. Tělesné reakce však probíhají stále a v přítomnosti, ač si jich pozornost nevšímá. Odečíst se dají zpětně z jizev, jež takové odpojení od sebe samého zasadilo lidskému organismu; přerývaného dýchání, ohnuté šíje, podlomených kolenou, roztěkaného výrazu.
Podivuhodnou sondou do sofistikovaného systému ovládání druhých, jehož prvním stupněm je trvalé připojení na sociální sítě a nekritické přejímání zpráv, je kniha Jonathana Craryho 24/7 Late Capitalism and End of Sleep (vřele doporučuji číst a nechat se zneklidňovat). V několika aspektech velmi trefně doplňuje Jámu lvovou, proto jej zde zmiňuji. „Absolutnost dostupnosti“ (s. 10) nutí člověka vybírat si dovolenkovou lokalitu podle intenzity pokrytí wifi, tudíž redukuje přirozenou potřebu bloumat a lelkovat. Tělo tak nevyužívá svého plného potenciálu, ale člověk přistoupením na hru „odpovídám na e-maily i v noci“ používá tlumítko, jímž tělo umlčí vždy, když se pěst začne povolovat a prsty vnímají proudící vzduch. Křeč je poté viditelným projevem strachu, jež paralyzuje nejen zahnilé a nezkypřené vztahy, ale oslabuje celé rodiny a potažmo i společnost.
Performerky v incenaci Jáma lvová. Foto: Vojtěch Brtnický
Uniformní zkušenost, kterou nabývají jedinci, kteří vstřebávají stejné obsahy bez jakéhokoliv vnitřního filtru, z nich potom tvoří snadno manipulovatelnou masu. Paměť i vědomí byly synchronizovány (s. 50), neexistuje nic nad rámec naservírovaného. Přináležitost ke skupině se projevuje i vnější uniformitou v oblečení, pokus o vybočení z davu se trestá, osobitost daná personou; tváří, skrze niž (per sonare) se rozeznívá v polyfonii druhý, není žádána.
Ačkoliv Pocková a Bočková překročily hranici jedincova „vlastního“ rozhodování směrem k „našemu“ kolektivnímu názoru, což už samo implikuje obrat od dynamické oscilace mezi několika možnostmi ke staticky zaryté obhajobě dávno prošlapaných cest, vždy existuje krok zpět. Režim Letadlo se dá využít i při zimní procházce v mrazu. A krátké odpojení se tak může stát velmi rychle připojením k sobě, druhým i přírodě. Takové chvíle dokážou vyztužit filtr, jež jedince uschopní jednat i v momentu setkání s protichůdnými informacemi a jeho tělu dá možnost vstupovat do dějinného proudění.
///
Psáno z premiéry 3. prosince 2019
Jáma lvová / Divadlo Ponec
Koncept, choreografie, interpretace: Johana Pocková, Sabina Bočková
Hudba: Lukáš Palán
Dramaturgie: Viktor Černický
Světelný design: Eliška Kociánová
Foto: Vojtěch Brtnický
Komentáře k článku: Slovo v pohybu (No. 7)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
