Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2024

ročník 33
28. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    Slovo v pohybu (No. 11)

    Intuice Michala Záhory a Pulsaru tnout do reality se v novém projektu Obrat konce ukázala jako prorocké gesto. V září uvedli v Divadle Ponec tanečníky a performery, s nimiž se rozhodli zacílit na Evropu. Sdílený prostor, toporné hledání identity i odvážné vykročení k polyfonii. A především nehotovost, která všemi právě zmíněnými fenomény prochází.

    Obrat konce. Foto: Vojtěch Brtnický.

    V čem je tvorba Michala Záhory prorocká? Především v odvaze nechat se proměnit každodenností a následně v houževnatosti hledat tvar, jímž onu těžko zachytitelnou dynamiku obejmout. Záhorovo věrné trasování vertikály prochází od Orbis pictus přes Chrámový tanec po dnešní Obrat konce. Dvojí ruptura, která se do tohoto jeho posledního díla otiskla, a sice první na jaře během zkoušení a druhá na podzim těsně po premiéře, jako by byla švem, v němž nečekaná vnější událost spojuje minulé s očekávaným. Ponec tak pro Obrat konce nebyl ani tak hlavním místem uvedení, jako jedním z prostor, kudy se hon za identitou prohnal. Věřím, že právě takové taneční projekty totiž nepadají s uzavřením divadla, ale jejich impuls má sílu oživit ponornou řeku každodennosti toho, kdo se s nimi na mžik oka setká.

    Obrat konce. Foto: Vojtěch Brtnický.

    Variace pohybu v kruhu lze číst v průběhu Obratu konce právě jako tuto nezavršenost. Další (po Teilhardu de Chardinovi, jímž se autoři nechali inspirovat) ze svědků evropských turbulencí 20. století Simone Weil napsala, že „kruh je symbolem krásné monotónnosti.“ A jeho nedokončenost zároveň nedává ustrnout. Propojení tanečníků s performery vytvořilo napětí, jež homogenita skupiny často setře. Právě napětí přitom zjemňuje vnímání, neboť vyžaduje stálou pozornost. V tematické rovině vnímám tuto nezavršenost jako nehotovou Evropu, zneklidňující svým neustávajícím pozváním ke kolovému tanci, kde nefunguje hierarchie. Ve formální rovině velmi podobně; jako repetitivní návaznost na tradice, jež však dnes neobstojí bez pokorné nutnosti je aktualizovat.

    Obrat konce. Foto: Vojtěch Brtnický.

    Dramaturgie, kdy se z amorfních tvarů na jevišti postupně stávají individuality s tváří, je umocněna grandiózní hudbou Miloše Boka. Představení je svou kosmičností blízké filmům Terrence Malicka. Univerzalitou svého tázání je totiž hluboce srozumitelné. Dění na jevišti artikuluje jednu vrstvu, ale nedořečené otevírá dalších pět. Stočené závěsy, za nimiž scénu sledují oddechující performeři, nenadálé prosvícení jeviště, jež střihne pohyb do civilnosti, žena vévodící situaci a vytrhující muže z osidel gravitace.

    Prorocká intuice se vyslovuje s jasností, často jí však porozumíme až z odstupu.

    ///

    Obrat konce (Evropa k bodu Omega). Přípravný tým: Tereza Krčálová, Honza Malík, Heda Baye, choreografie, režie: Michal Záhora, umělecká spolupráce: Tereza Krčálová, konzultace: Petr Vacík SJ, tvorba a tanec: Helena Arenbergerová, Katarzyna Kamecka, Radim Klásek, Michal Nagy, Nikola Němcová, hudba: Miloš Bok, Václav Chalupský, mix hudby, zvuk: Václav Chalupský , světelný design: Lukáš Benda, kostýmy: Markéta Sládečková, realizace díla a produkce: Honza Malík & Pulsar z.s. Psáno z 2. premiéry 22. září 2020.


    Komentáře k článku: Slovo v pohybu (No. 11)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,