Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2018

ročník 25
11. 12.–24. 12. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Slovo, slovo, slovo (No. 1)

    Festival …příští vlna/next wave… odstartoval v již kultovní, módně ošuntělé MeetFactory premiérou Smrt sardinky. Je to adaptace románu Ferrnanda Arrabala (*1932 – poslední žijící surrealista!), který vyšel nejprve pod názvem L’enterrement de la sardine v pařížském nakladatelství Julliard v roce 1961 a o pět let později jako The Burial of the Sardine v londýnském nakladatelství Calder and Boyars. Až v roce 1994 se román dočkal i českého vydání v nakladatelství Volvox Globtor.

    Altagora v sobě nese mateřsky laděnou manipulativnost a zdánlivě laskavou direktivnost FOTO KAMIL KOSUN

    Arrabal byl vždy „desterrado“, napůl vyhnanec a napůl dobrovolný emigrant, který žije od roku 1955 ve Francii. Jeho úctyhodně rozsáhlá tvorba, která je do jisté míry propojována s absurdními dramatiky, surrealistickými básníky a malíři, ale i se silným levicově zaměřeným přesvědčením. Přesto zůstává v literární a dramatické tvorbě zvláštním solitérem. Navzdory rané emigraci byl Arrabal vždy spojen se svou rodnou zemí, jejím pohledem na život, na lásku a sex, na krutost a na bombastický způsob oslav a zábavy. Toho je právě Pohřeb sardinky dokladem. Inspirace v tomto případě vychází z dávného třídenního karnevalu, který se koná v Madridu na Popeleční středu. Obřad, jehož se účastní maskovaný dav, symbolicky mučí a poté pohřbívá za tance a zpěvů sardinku, stejně jako velkou pannu vyrobenou ze slámy. Stejnojmenný obraz namaloval a obřad zachytil Francisco Goya.

    To je ovšem jen vzdálená inspirace, především spojená s jakousi zvrácenou oslavou smrti a sexuálních úchylností. Arrabalův román zachycuje muže uvězněného v pokoji, kde se zmítá ve svých představách o dvou ženách, které fatálně ovlivnily jeho život, zatímco k němu doléhá hluk slavnosti. Smrt je všudypřítomná…

    Tvůrčí tým Apoleny Vanišové a Matěje Samce společně s dalšími spolupracovníky a performery vytvořil sugestivní surrealistický amalgám zvuků a vizuálních vjemů, které útočí na diváka ostře jako žiletky, ale zároveň dotekem jakési zvráceně poetické krásy.

    Diváci vstupují do hlediště ze dvou stran – uprostřed je na ploše dvěma napjatými strunami vymezený prostor, v němž se pak po většinu času zmítá hrdina (Petr Skala) se svými vizemi. Obě ženy (Adriana Kubištová Máčiková, Johana Schmidtmajerová), které se tu zhmotňují, s ním provozují eroticky a někdy sadisticky manipulativní hrátky. Nálady, které se neustále proměňují, jsou nezachytitelné a nedefinovatelné. Na počátku slyšíme ve tmě dialog dítěte a matky o smrti, který zní až hladivě klidně, takže jeho morbidita vyznívá uhlazeně. V dalším průběhu ale kaskády a ohňostroje zvuků a obrazů stále více diváky zahlcují. Teprve po chvíli si všimneme stěny, která je až do stropu zarovnána nábytkem se spoustou šuplat. Když pak slyšíme ve tmě (tyto black-outy rytmizovaly průběh představení) tříštivé a rachotivé zvuky, jsme zvědavi, jaká pohroma nás čeká, až se rozsvítí. Proti očekávání to není tak hrozné, vypadlo pouze pár předmětů, ovšem s patřičnými zvukovými efekty. Teprve později, kdy obě ženy vyhazují změť nejrůznějšího haraburdí a jedna z nich pak vybrané předměty skládá do řad jako na výstavě, se scéna zaplňuje (až přeplňuje). Každý z těch diametrálně odlišných artefaktů (od hraček přes startovací praporky, lapač snů po lahvičky, kožichy atd. atp.) jako by nesl svou historii, svůj zvláštní příběh.

    Uprostřed je na ploše dvěma napjatými strunami vymezený prostor, v němž se pak po většinu času zmítá hrdina (Petr Skala) FOTO KAMIL KOSUN

    Nezbytnou součástí veškeré alternativy v divadle je pochopitelně nahota, a tak se jí dočkáme nejen u mladíka (je ovšem oderotizovaná, spíše ubohá), tak u jedné z žen, která se posléze mění v symbolickou panenku v bílém, s nabílenou tváří, vystavenou na pohřebním loži, obklopeném množstvím předmětů a orámovaném záplavou umělých rudých květů. Co pro hrdinu, kterého nazývají obě ženy po domácku Fandou, tyto ženy znamenají? Jsou to symboly, anebo skutečné ženy jeho života? To se nedozvíme. Altagora v sobě nese mateřsky laděnou manipulativnost a zdánlivě laskavou direktivnost (žena jej „málem utopí“ v kádí, kde ho donutí se svléknout a nořit hlavu do vody), ale také čarodějnickou tajemnost. Ta druhá, Lisa, je vstřícnější a hravější aspekt reality a přináší jakýsi příslib krásy a erotického dobrodružství. Vše se ovšem záhy promění v různé formy násilí a smutku. A smrt jako by byla stále přítomna.

    Pokusit se zachytit dějové linie není příliš možné, a vlastně to ani není nutné, jde spíše o to vnímat tuto surreálnou vizi všemi smysly, čemuž napomáhá nejen samotné prostředí MeetFactory, ale i sugestivní, ostrý light a soud design Petra Krushi a Petra Skaly. Když představení končí, na zdevastovanou apokalyptickou scénu vchází pes, bloudí a hledá svého pána (tím je právě Petr Krusha – jak jsem byla poučena). Byť zjevně náhodou, vypadá to, jako by byl součástí této oslavy karnevalového chaosu a jeho pozůstatků…

    Next Wave se převalila, festival byl zahájen… a pak hrála ještě kapela Ježíš táhne na Berlín…

    MeetFactory – Ferrnando Arrabal: Smrt sardinky. Režie Apolena Vanišová, dramaturgie Matěj Samec, pohybová a dramaturgická spolupráce Jan Bárta, scénografická spolupráce Zuzana Sceranková a Klára Syrůčková, hudba/zvuk Petr Krusha a Petr Skala, light design Petr Krusha, výklad a konzultace Darina Alster, produkce Magda Juránková.

    ///

    Více na i-DN:

    Alternativa sobě IV.

    Slovo je umění, umění je slovo

    Alternativa poctila a slavila

    ///

    Ostatní části denních zpravodajství z festivalu:

    Slovo, slovo, slovo (No. 2)

    Slovo, slovo, slovo (No. 3)

    Slovo, slovo, slovo (No. 4)

    Slovo, slovo, slovo (No. 5)

    Slovo, slovo, slovo (No. 6)

    Slovo, slovo, slovo (No. 7)

    Slovo, slovo, slovo (No. 8)

    Slovo, slovo, slovo (No. 9)

    Slovo, slovo, slovo (No. 10)

     


    Komentáře k článku: Slovo, slovo, slovo (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,