Divadelní noviny Aktuální vydání 14/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

14/2019

ročník 28
3. 9.–16. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Okem souseda

    Troufám si tvrdit, že se v Čechách tradičnímu loutkovému divadlu daří poměrně dobře, i když ho je pořád méně a méně. A viděno z perspektivy Skupovy Plzně 2014 by se dokonce mohlo zdát, že jediným opravdu velkým tvůrcem, který se s tímto žánrem stále zabývá, je režisér Tomáš Dvořák.

    Poslední trik Georgese Mélièse

    Oslnivě realizovaný Poslední trik Georgese Mélièse FOTO ARCHIV DIVADLA DRAK

    Dvořák loutce rozumí, cítí ji (a také cítí s ní), nikdo ze scénografů však nedokáže přenést tuto Dvořákovu vzácnou dovednost do sféry současného výtvarného umění – moderní formy loutky/objektu, díky níž by se jeho inscenace staly emblémem současného loutkářství. Marek Zákostelecký v inscenaci Loutky hledají talent Naivního divadla Liberec a Renáta Vosecká v Otesánkovi plzeňské Alfy prostě kopírují tradiční marionety, které mírně stylizují do světa šoubyznysu nebo starosvětsko-dětsko-pohádkové reality. Bohatší, pouze však různorodostí výtvarných řešení, je scénografie Dany Raunerové ke hře Čert tě vem! Divadla Alfa, třebaže v této inscenaci vychází úžasně vymyšlená a realizovaná konvence právě z tradičního myšlení. Na scéně sledujeme virtuózní labutí píseň hynoucího druhu, předvedenou na příkladu kočovné divadelní společnosti principála Kumpána, která již odchází do minulosti. Petr Borovský i Milena Jelínková jako jeho partnerka předvádějí herecké i loutkářské mistrovství. To je skutečné režijní divadlo!

    Dvořák hledá modernost spíše než ve výtvarném umění v literární struktuře. Otesánek Víta Peřiny je zdařilým pokusem o nový přepis klasické pohádky. Autorem textu Loutky hledají talent je rovněž Peřina, nyní se snaží vstoupit do kontaktu s realitou současných televizních pořadů. Jsou to hodnotné snahy, připomínají však úsilí anglických loutkářů z 18. století, kteří si v komentování a ironizování témat již obecně známých hledali místo pro sebe. Dosáhli dokonce chvilkového úspěchu, dnes si však musí loutky najít vlastní jazyk, vlastní témata a vlastní dramatiku. V tomto kontextu působí pozoruhodněji hledání Tomáše Jarkovského a Jakuba Vašíčka ve hře Čert tě vem! Mladí divadelníci konfrontovali klasická témata moralit se současným jazykem, nadnárodní skutečností a univerzální obrazností.

    Druhým důležitým fenoménem Skupovy Plzně byla inscenace Jiřího Havelky a Marka Zákosteleckého Poslední trik Georgese Mélièse z hradeckého Divadla DRAK. Považuji ho za oslnivě realizované divadlo (rozehrané v závratném tempu a ve stylu filmové grotesky) o francouzském filmovém mágovi a jeho kouzelnických, stále však atraktivních tricích. Loutkový je výhradně duch této inscenace. Radost ze sledování mají však naprosto všichni diváci, a je to zásluha stejně tak autorů a techniků, jako herců, kteří musí být naprosto precizní. V Plzni byli. Sousedská perspektiva však velí připomenout, že k tématu němého filmu ve velice podobné výtvarné konvenci odkazoval již před léty Marek Zákostelecký, když (také jako režisér) uváděl ve varšavském Divadle Lalka Kino Palace, inscenaci, která posbírala desítky cen a objela mnoho festivalů.

    Ve skupině loutkově-divadelní alternativy má jistě místo okruh mladých tvůrců v čele s Tomášem Jarkovským a Jakubem Vašíčkem. Byli spoluautory mnoha inscenací letošní Skupovy Plzně: od Gagarina souboru Športniki přes Čert tě vem!, Jak kohouti obarvili svět z pražského Divadla Minor po Hrabalovy Ostře sledované vlaky z Alfy. Byly to inscenace naprosto odlišné a někdy vynikající: jako čistě loutkový Čert nebo klasicky dramatické Ostře sledované vlaky.

    Překvapující je pro mě urputné navracení se k historickým tématům (projevuje se také u jiných tvůrců – například v inscenaci Slzy ošlehaných mužů Ondřeje Cihláře z divadla VOSTO5 nebo v inscenaci Šaryk vzpomíná z Divadla loutek Ostrava). Kde se bere ten zájem o Gagarina, magii komunistických televizních seriálů, zapomenuté příběhy ušlechtilého soutěžení a o – třebaže poetická, přece jen vyčichlá – témata vzcházející z protikomunistického podzemí? Opravdu to dnes ještě někoho zajímá? Neumějí se Češi a stejně tak Poláci podívat dopředu, anebo se aspoň potýkat s problémy dnešního dne? Nyní je odvaha laciná a není třeba za ni platit žádnou cenu.

    Marek Waszkiel

    Z polštiny přeložil Václav Burian


    Komentáře k článku: Okem souseda

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,