Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Šimek a Grossmann redivivus

    Nechci slevu zadarmo – ta věta z jedné z povídek Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna je dodnes oblíbeným rčením a často užívanou novinářskou floskulí, ačkoliv od jejího vzniku uplynulo víc než čtyřicet let. A zdá se, že nejen tato věta, ale celá tvorba dvojice, jejíž existenci osud vyměřil tak krátký čas, stále oslovuje nemalou část publika. Box 17 CD Šimek & Grossmann. Komplet 1966–1971, který těsně před loňskými Vánoci vydal Supraphon, byl okamžitě vyprodán a těžko uvěřit, že si jej zakoupili pouze pamětníci.

    Šimek Grossmann

    Miloslav Šimek a Jiří Grossmann sedávali při svých vystoupeních u konferenčního stolku (Návštěvní den na záznamu České televize) FOTO ARCHIV ČT

    Začalo to big beatem

    Počátky spolupráce Š+G jsou spjaty s „dřevní“ dobou českého rocku, neboli big beatu, jak se tehdy říkalo, s kapelou Mefisto, jejímiž vyhledávanými zpěváky byli Viktor Sodoma a dnes už polozapomenutý Petr Kaplan. Ale také s příchodem americké country do české pop hudby, který reprezentoval Country beat Jiřího Brabce. Šimek s Grossmannem obě skupiny uváděli – v klubu Olympic a divadélku Sluníčko. Dnes už je stěží pochopitelné, čím tato nesmělá a docela „amatérsky“ zahraná nápodoba západní pop music tolik iritovala kulturní dozorce a proč vlastně zvedala ze sedadel tehdejší mládež, která obě hlediště zaplňovala k prasknutí. I konference Š+G byla krotká, spíš věcná a jen s občasným přeháněním a posouváním reality ad absurdum, které se posléze stalo hlavním zdrojem jejich komiky.

    Literární inspirace obou autorů vůbec nebyla triviální. Na pátém CD (Besídka u mikrofonu) je zaznamenán rozhovor Š+G s rozhlasovým režisérem Janem Fuksem a Jiří Grossmann tu za svůj vzor označil ruské spisovatele Ilfa a Petrova a Miloslav Šimek Michaila Zoščenka a Achille Gregora.

    Na těch „subverzních“ večerech v Olympiku a ve Sluníčku poprvé zazněly rané povídky Š+G a už tehdy se v nich objevovali žáci a učitelé, svět školy, leitmotiv jejich pozdější jevištní a částečně i prozaické tvorby. Klubová vystoupení tenkrát nikdo nenatáčel a Supraphon jejich průběh přibližuje pomocí ex post rozhlasové nahrávky z divadla Rokoko; povídky Š+G tu čtou i členové jeho divadelního souboru Pavel Rubeš a Milan Neděla – a hned po prvních „zahraných“ větách slyšíte, jak herecké, ne-autorské čtení oslabuje jejich autentičnost a intenzitu.

    Š+G – hvězdy autorského divadla 60. let

    Autorské divadlo, které se zrodilo z text-appealů a které tuto formu v různých tvarech varíruje, neúprosně vyžaduje přítomnost autorů přímo na scéně. S touto „conditio sine qua non“ zápolili i Suchý se Šlitrem; semaforští diváci chtěli na jevišti vidět především je. A když Jiří Šlitr odjel na půl roku účinkovat na Expo do kanadského Montrealu, vyrovnal Jiří Suchý tuto ztrátu angažováním nové autorsko-herecké dvojice – Šimka a Grossmanna. Supraphonský komplet na prvním CD doplňuje před-semaforskou éru Š+G jejich vystupováním v Suchého Benefici, v níž oba komici v hamletovských a faustovských travestiích nahradili Evžena Jegorova a Ferdinanda Havlíka, který na čas Semafor opustil.

    Šimek s Grossmannem se postav Hrobníků a Žalářníků zhostili, jak nejlíp uměli, a možná je hráli i rádi, ale i z odstupu let je zřejmé, že v jiném – ne snad vyšším, ale řekněme literárně sofistikovanějším textu – se necítili úplně doma. Humor Š+G byl v podstatě jednoduchý, bez poetických či intelektuálních fines, těžil ze všední, každodenní skutečnosti „své doby“, kterou podle potřeby zužoval i „nafukoval“ a obracel naruby. Jeho tématem byla především rodina a samozřejmě škola, ale oba autoři nepohrdli ani literární parodií (pro trochu šrotu šel bych světa kraj) a ve své kompozičně nejucelenější hře Othello odpadá ani divadelní persifláží – a také historickou mystifikací. Teprve při poslechu tohoto alba jsem si uvědomil, že svými absurdními „odskoky“ do (nejen) českých dějin není až tak vzdálený mnohem rafinovanějšímu humoru našich cimrmanologů.

    Velmi jednoduchá byla také stavba semaforských Besídek zvláštní školy a Návštěvních dnů, jimiž Šimek s Grossmannem rázem získali status dalších komediálních hvězd autorského divadla 60. let. Oba programy se pohybovaly na přímce úvod – písnička – představování zpěváků – povídka – písnička, a tak pořád dokola. Občas je doplňovaly „testy inteligence“, které tenkrát v různých časopisech právě přicházely do módy, a v nichž v Semaforu zpovídaní pěvci a pěvkyně bezchybně obstáli, zatímco tazatelé ve znalostech propadali. Nešlo jen o to, že Š+G v nich pracovali se starým komickým principem obrácených rolí, kdy publikem očekávaní „hlupáci“ (svět pop music) trumfnou očekávané „vzdělance“ (autory). Už otázky této parodie na vědomostní soutěže byly tak nemístné, že vzbuzovaly smích samy o sobě.

    Ovšem jádrem divadelních Besídek a Návštěvních dnů Š+G byly zejména povídky, a zatímco jejich komediální dialogy a scénky přece jen trochu odvál čas, prózy Š+G svou dobu přesahují a přes dobové reálie a často i pointy patří k trvalým hodnotám české humoristické literatury: bystrost pozorovatelů lidského hemžení a promyšlená kompozice je uložena v podloží skoro každé z nich. Ostatně literární inspirace obou autorů vůbec nebyla triviální. Na pátém CD (Besídka u mikrofonu) je zaznamenán rozhovor Š+G s rozhlasovým režisérem Janem Fuksem a Jiří Grossmann tu za svůj vzor označil ruské spisovatele Ilfa a Petrova a Miloslav Šimek Michaila Zoščenka a Achille Gregora.

    Bobek-Grossmann-Drobný

    Pavel Bobek, Jiří Grossmann a Milan Drobný FOTO MILAN WÁGNER

    Principy a postupy komiky Š+G

    Návštěvní dny a Besídky také konstituovaly jevištní typy obou protagonistů, které se v průběhu vzájemné spolupráce neposunuly ani o milimetr – konečně Miloslav Šimek ve své „šarži“ beze změny pokračoval i se svými novými partnery po Grossmannově smrti. Grossmann (v Besídkách s rádoby honosným jménem a titulem René Kolísko, doktor věd exaktních) hrál ve dvojici toho elegantnějšího a chytřejšího – občas se záblesky jakési až dětsky naivní ironie – ale nakonec se vždy ukázalo, že jeho údajná chytrost a noblesa má stejně nízké parametry jako tupost a neomalenost kolegy ředitele školy Douchy, kterou Šimek „herecky“ násobil věčným hlasitým poučováním a přehnanou dikcí. Opět stokrát použitý komický trik, jenže Šimek s Grossmannem do svých jen lehce načrtnutých rolí vstupovali s nesmírnou energií a vahou svých lidských osobností, a oba dva bezesporu zajímavými lidmi byli.

    V druhém semaforském souboru (první „patřil“ Suchému se Šlitrem) Šimek s Grossmannem kolem sebe shromáždili plejádu populárních zpěváků a hudebníků, Pavla Bobka, Naďu Urbánkovou, Milana Drobného, také už polozapomenutého Ladislava Vodičku s jeho „temným country-basem“, Milušku Voborníkovou, F. R. Čecha, písničkáře Palečka a Janíka…, příležitostně s nimi vystupovali i Karel Kryl a Bohdan Mikulášek. Písnička či orchestrálka tvořila důležitou plošku programů Š+G a jelikož Šimek s Grossmannem nedisponovali tak jasnou skladatelskou osobnosti, jakou byli Jiří Šlitr či Petr Skoumal, museli vsadit na skladby zahraniční provenience. Obvykle to byla směska dixielandu, swingu, country, beatu, bobdylanovských i jiných balad, případně šansonu. Na jedné straně handicap, na druhé výhoda: šance pro publikum slyšet pop hudbu, která byla v originále nedostupná. Řekl bych, že významně přispívala k plnému domu, který pokaždé Šimek s Grossmannem v Semaforu měli.

    Po tolika letech zní většina těchto melodií hodně muzeálně, platnost a estetickou hodnotu si jistě uchovaly Grossmannovy písňové texty. Grossmann patřil k těm nemálo našim textařům, které čeština poslouchá téměř absolutně, zdá se mi však, že básnickou, nezpochybnitelnou kvalitu – jež samotnou hudbu přesahuje – mají spíš otextované kuplety a kabaretní popěvky než slavné Závidím nebo Stařec a hlas kytar, v nichž se textař přece jen neubránil sklonu k sentimentu. Ale nedivme se: v těch písních Jiří Grossmann zápasil sám se sebou, se svou smrtelnou chorobou, a dobře věděl, že při tehdejší úrovni medicíny nemůže svůj boj vyhrát.

    Emigrant Pupák volá z Vídně

    Svobodomyslný rok 1968 umožnil Šimkovi s Grossmannem dělat to, co je patrně těšilo nejvíc: politickou satiru. A byli v ní hodně ostří, někdy až „prvoplánoví“, ale jako pamětník těch večerů musím říct, že jejich osvobodivý smích, bryskní, úžasně vtipné pointy zbavovaly diváky – zejména po sovětské okupaci – tíhy a deprese z postsrpnové reality. Byla to svým způsobem terapie. Jen na ukázku: ve Večeru pro otrlé spisovatel Pupák (Jiří Grossmann), emigrant ve Vídni, volá kulturního referenta Krchova (Miloslav Šimek): Tady Krchov. Böhmen und Mähren (jasná narážka na současnou okupaci). – Zde svobodný Pupák, Vídeň. – Tady Krchov. Praha. A publiku bylo okamžitě zřejmé, že posrpnová Praha se podobá hřbitovu. A dál: Pupák: jak dlouho zůstanou? (sovětská vojska). – Krchov: tak dlouho, jak budeme muset chtít… Spisovatel Pupák byl po René Kolískovi další variantou komické postavy zosobňované Jiřím Grossmannem. Byl to spisovatel budovatelský, dělnický a korunou jeho díla byl román o životě české inteligence Doktor Podviživágo. Smutné je, že tenhle vtip by zabral i dnes v naší demokratické a tržní společnosti! Šimek s Grossmannem však tehdy nepracovali jen s jinotaji a budoucí normalizační kolaboranty vystavovali zesměšnění přímo a jmenovitě (Kolder, Bilak atd.).

    Po příchodu Husáka do čela státu byl se svobodným divadelním prostorem konec. Už ve hře Othello odpadá z roku 1970 se Š+G museli spokojit jen se šifrou, „metaforickými“ narážkami na společenskou, stále temnější, situaci. V následujícím Návštěvním dni III se pak Š+G vrátili k původnímu „čistému“ humoru, který se skutečnosti dotýkal jen obecně, velmi zprostředkovaně. Miloslav Šimek to vysvětluje takto: Politickou satiru jsme s Jirkou dělali dlouho a nijak jsme se s tím nemazali. Říkali jsme na jevišti to, co jsme opravdu cítili, tvrdě bez intelektuálních kliček. S politickou satirou jsme skončili na podzim roku 1970, kdy za námi přišel pan Suchý a ptal se, kdy už konečně přestaneme s tou politikou, že nám jinak divadlo zavřou. Tak jsme se pak umírnili. Kupodivu, personou non grata se po nástupu normalizátorů nestali Š+G, nýbrž Jiří Suchý, který se se Šlitrem politické reality roku 1968 dotkl jen jednou, letmo a v básnicky-komediální nadsázce (Jonáš a doktor Matrace). Bylo to jenom tím, že Suchý podepsal normalizátory nenáviděné Dva tisíce slov a odmítl svůj podpis odvolat? Anebo si prostě normalizátoři hodili korunou, kterou osobnost z malých pražských divadel zakážou? Buď jak buď, Šimek s Grossmannem klidně pokračovali ve své jevištní tvorbě, dokonce zaznamenávanou Československou televizí až do roku 1971, kdy Jiří Grossmann zemřel. Tyto televizní záznamy naplňují obsah CD 14 až 17 tohoto supraphonského kompletu.


    Komentáře k článku: Šimek a Grossmann redivivus

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,