Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Sedět před samopalem a spát

    Zdá se mi, jako by si divadlo a divadelníci tváří v tvář současným problémům světa, a to ať jde o ekologii, uprchlickou vlnu, nástup extremistických hnutí a politických diktátorů a autokratů, či nyní o válku na Ukrajině a energetickou krizi, nevěděli rady. Jako by staré dramatické texty či příběhy a mýty ani hry současných dramatiků nestačily tempu doby, proměn situací a lidí v nich. A tak se divadelníci všeho vyznání, přístupů a forem práce uchylují ke sdělování faktů. Na jevišti teď čím dál častěji stojí či sedí herci a vodopádem informací zahlcují diváka dokumentárními čísly, snímky aktérů a popisem jejich osudů. Divák se ocitá v situaci uvězněné oběti, na kterou herci jako ze samopalu střílejí fakta, fakta, fakta…

    Téma jako by unikalo, ředěno výtvarnou opulentností a zcizujícími hereckými akcemi… Z inscenace Waste! německého Schauspiel Stuttgart Foto archiv festivalu

    Neříkám, že je to jen špatně. Divadlo vždy bylo i místem pro získávání informací a dosud anonymní aktéři lidských tragédií si zajisté zaslouží, aby se o jejich životech a často i smrti aspoň takto vědělo, aby nebyli zapomenuti, opomenuti. Nicméně pokud tento směr divadla sledujete dlouhodobě, začnete být vůči těmto způsobům práce apatičtí, výsledek se míjí záměrem. A jen pár inscenací se vám zahryzne do těla a hlavy a vy se empaticky či intelektuálně posunete, více si uvědomíte, co se kolem děje, jaké to má dopady, jak se cítí a chovají lidé třeba i nedaleko od vás, či dokonce přímo ve vašem okolí.

    Píšu teď o festivalu Palm Off, ale tyto tendence jsme mohli zaznamenat i na dalších festivalech či podzimních divadelních premiérách u nás. Nedávno jsme například psali o produkci souboru Teď nádech a leť Hranice. Co chtějí? Co chceme? (festival …příští vlna/next wave…) o dění v zóně výjimečného stavu na hranicích mezi Polskem a Běloruskem. Diváci byli doslova uvězněni v kruhu nad hromádkou oděvů a donuceni pasivně naslouchat, píše autorka recenze Veronika Boušová. Na jiném místě tohoto čísla se Vlasta Smoláková věnuje produkci Ivana Vyrypajeva 1‚8 M, již se souborem Nowy Teatr z Varšavy přivezl do Prahy a uvedl na Nové scéně Národního divadla v rámci festivalu Pražské křižovatky. I tam byli diváci přes dvě hodiny přikováni k sedadlům a naslouchali příběhům ze současného Běloruska za občasného doprovodu videí či fotografií promítaných na zadní oponu. Bylo to ovšem fascinující představení, herecky precizní, bez nahodilých gest, bez nadbytečného psychologizujícího podání, režijně ostře vedené, důsledně apelativní.

    A právě apelativnost je podle mne míra, kterou můžeme použít pro hodnocení či vnímání smyslu a dopadu projektů a produkcí tohoto směru divadla. Na PalmOff Festu, který se na angažované divadlo od svého vzniku orientuje a jehož šestý ročník se konal 14.–26. října v pražském Divadle pod Palmovkou, byly takové – z pěti produkcí – hned tři. O dvou zbylých – Čepci Divadla Jozefa Gregora Tajovského ze Zvolena a domácím romeovi&julii2022 – jsme v DN již psali, a tak je ve svém textu opomenu. Každá z oněch dalších tří produkcí byla formálně jiná, používala zcela jiné divadelní postupy a formy, nicméně každá se snažila v podstatě o to samé. Informovat diváka o popisovaných jevech a událostech a vyvolat v něm cosi jako pobouření, či dokonce zděšení, jež by – snad – v důsledku mělo vést k uvědomění si jeho vlastní (spolu)odpovědnosti a nutit k větší občanské angažovanosti.

    The Game

    Nejradikálněji k tomuto apelu přistoupili slovinští herci z lublaňského souboru Slovensko mladinsko gledališče v performanci The Game. Diváky rozsadili kolem mapy Bosny a Hercegoviny, Chorvatska a Slovinska namalované na zemi, sami seděli v prvních řadách mezi nimi a po dvě hodiny sdělovali fakta o konkrétních případech překračování unijních hranic v letech 2018–2020 lidmi z Blízkého a Středního východu a Afriky a jejich násilném vracení policejními, či dokonce vojenskými složkami zpět. A byla to otřesná svědectví evokující v mnohém divákovi fašistické vojenské i právní chování a postupy z dob druhé světové války. Po každém příběhu herec (či herečka) vstal a na jeviště přinesl nějaký k němu se vázající artefakt, občas připojil agresivní akci. Rozbil židli, na které seděl, roztřískal mobil, roztloukl sušenky, roztrhal či něčím polil knihu, mapu, šatstvo a podobně. Někdy se i sám obnažil či jinak do akce zapojil. Pak si sedl zpět a ve výpovědi pokračoval další. A tak dále a tak stále dvě hodiny dokola. Inscenace má doma i ve světě vynikající ohlasy, získala řadu cen, ve mně však vyvolala rozpaky. Přes agresivitu akcí a zajímavé formální postupy se přeléval a mysl i emoce zahlcoval úmorný tok tisíců sdělovaných informací a faktů, který ubíjel pozornost a znemožňoval vnímat herecké akce jinak než jako víceméně očekávatelný komentář, po němž přijde další obdobný a pak další, až na jevišti vznikne výtvarná instalace, kterou si na závěr prohlédneme a o případech přečteme na tabuli, na niž jejich policejní či novinové záznamy herci zavěšují. Když jsem se během produkce rozhlížel kolem, byli diváci čím dál apatičtější, rozpačití, zahledění do sebe. Máloco z toho, co se kolem nich a před nimi odehrávalo, je dokázalo vybudit a probrat. Bylo toho moc a bylo to stále stejné, od herců vlastně rutinní, byť někdy hodně divoké. Ovšem pro diváka bezpečné, ničím jej – krom faktů – neatakující ani neprovokující.

    Beilisův případ

    V českém kontextu byl daleko objevnější životní příběh Mendela Beilise v inscenaci víceméně tradičního dokumentárního střihu (zdivadelněné/zdramatizované situace doprovázené komentáři, dobovými fakty a promítanými dokumenty) nazvané Beilisův případ. Ten skutečný se odehrál v letech 1911–1913 v Kyjevě a je velmi podobný těm, které se v té době objevovaly po celé Evropě (u nás hilsneriáda, ve Francii třeba Dreyfusova aféra). Dobře situovaný zaměstnanec cihelny, chasidský žid Beilis, byl na základě falešných obvinění perzekvován a souzen z domnělé rituální vraždy třináctiletého křesťanského chlapce. Carská policie (a místní křesťanská společnost) na základě toho vyvolala vlnu antisemitismu, z čehož tvůrci odvozují politické machinace a represivní metody nejen tehdejší carské, ale i dnešní ruské vlády. Dokumentární příběh proto propojují se současným politickým i zcela obyčejným, civilním děním na Ukrajině. Inscenace se tak láme do dvou rovin, které spolu v zásadě nekomunikují. Stává se víceméně protiruskou politickou manifestací zdůrazňovanou poutači v rukou herců, na nichž jsou různá prohlášení, jež herci píší přímo před očima diváků. Ale ono to – obávám se – příliš nefunguje. K politické demonstraci měli tvůrci zvolit jiný příběh, jiné postupy. Beilisův případ je dostatečně silné téma, aby se na ně člověk mohl plně soustředit. Navíc na Ukrajině, jak o tom na počátku vypovídají sami aktéři, je kauza v podstatě zapomenutá, byť o ní sám Beilis po emigraci do USA vydal v roce 1925 vlastním nákladem knihu The Story of My Sufferings (Příběh mých utrpení), na jejímž základě publikoval v roce 1966 Bernard Malamud román The Fixer (česky Správkař, Odeon 1985), za kterou obdržel Pulitzerovu cenu. Zbytečně složitá forma produkce (diváci musí mít občas sluchátka, aby si vyslechli části textu či hudbu) se během pražského představení, kdy se zcela oproti dění na jevišti „rozjely“ česko-anglické titulky, ještě víc komplikovala komunikaci tématu s diváky. Usledovat všechny roviny příběhu a dění na jevišti bylo takřka nemožné.

    Waste!

    Závěrečné představení festivalu bylo z produkce Schauspiel Stuttgart. Inscenaci Waste! (Odpad!) spolu s herci a tvůrci německého souboru vytvořila renomovaná rumunská dramatička a režisérka, umělecká ředitelka divadla Teatrul Tineretului sídlícího ve městě Piatra Neamţ v rumunské Moldávii Gianina Cărbunariu (nar. 1977). Text vznikl v reakci na arogantní praktiky německých a rumunských firem likvidujících ekologicky závadný odpad, zejména kritizuje jejich hrubé chování k přírodě a místním obyvatelům a porušování evropských zákonů. Vychází ze skutečného případu. V jednom menším rumunském městě a jeho okolí došlo ke kontaminaci vody, k úhynu ryb a závažným onemocněním místní populace. Režisérka k této situaci přistupuje až nečekaně divadelně. Herce obléká do různých bizarních kostýmů, nechává je na jevišti komentovat vznik produkce a vztahy mezi nimi, herci groteskním způsobem popisují místní situaci i chování firem, obracejí se i na diváky, vstupují mezi ně a vybavují se s nimi. Téma však jako by najednou unikalo, ředěno výtvarnou opulentností a zcizujícími hereckými akcemi. Je to hezké pokoukání a zajímavé, bizarní jevištní vlnění, výtvarně oslnivé. Ale spíš k pousmání a zábavě než k apelativnosti zmiňované v úvodu. Fakta jen tak sviští kolem, pobouření nad chováním nadnárodních korporací i státní a místní správy se nedostavuje. Takových případů známe i u nás… snadno si řekne divák.

    A tak se dostávám k úvodní otázce, jak divadlem pojmenovávat aktuální společenská a politická témata, jak je inscenovat a hrát, co od takových produkcí chtít. Aspoň jedno řešení festivaly Palm Off Fest, Pražské křižovatky i …příští vlna/next wave… nabídly. Po představeních se konaly veřejné diskuse s tvůrci, odborníky a diváky. I zde se ale ukázalo, jaký dopad produkce (a možná i tento typ divadla) mají. Většina diváků se jich totiž neúčastnila…


    Komentáře k článku: Sedět před samopalem a spát

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,