Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Sdílené divadlo

    Navzdory tomu, že se v divadle pohybuji už pěkných pár desítek let, občas narazím na odborný výraz, jehož podstatu si musím sama pro sebe vyjasnit. Obvykle zjistím, že se nejedná o nic nového, nicméně čím více zkoumám, tím více se daný termín vzpírá jednoznačné definici. To se mi stalo s termínem DEVISED THEATRE.

    Jana Soprová

    Po nahlédnutí do slovníku zjišťuji, že DEVISE znamená navrhnout, vypracovat, vymyslet, zkonstruovat – ale jaké je to správné přídavné jméno? Při usilovném pátrání objevuji překlad „autorské divadlo“. Inu, proč ne. Něco, co vzniká z ničeho, něco, co postihuje bezprostřední tvůrčí proces, společné úsilí, z něhož se postupně staví divadelní tvar. Nicméně „zasvěcení“ už jistě nesouhlasně mručí, neboť vědí, že správný český ekvivalent je SDÍLENÉ DIVADLO.

    Ale o jaké „sdílení“ v tomto případě jde? Podle všeználka Wikipedie je Devised theatre (též collaborative creation) forma divadla, kde scénář není dílem jednotlivce – spisovatele, ale vzniká během spolupráce těch, kteří se bezprostředně podílejí na vzniku konkrétního představení. Na počátku se stanoví téma, které skupinu zajímá, k němu se sbírají materiály – většinou formou rozhovorů a dokumentů (může se týkat historie nějakého místa, události či dílčího zájmu) – a z těchto zlomků formou cílených improvizací a začleňování útržků slov a vět se skládá výsledný inscenační produkt. Východiskem je tedy hra nebo improvizace, z níž postupně vzniká fixovaný tvar. Důležité je, že o tom, co se stane jeho součástí, a co zůstane skryto, rozhoduje celá skupina, takže na konci nelze rozlišit, kdo čím přispěl, a všichni považují výsledný tvar za svůj. Nicméně je jistě prospěšné, aby předtím, než je výsledek nabídnut divákům, prošlo dílko konečnou revizí režiséra, který je schopen nahlédnout celek zvenčí. Pro takový typ tvorby neexistují přesná pravidla, protože každá skupina má svůj vlastní systém.

    U nás se termín „sdílené divadlo“ zatím výhradně objevuje v souvislosti s tvorbou nezávislých skupin alternativního divadla. V zahraničí je ovšem jeho význam daleko košatější. Může se týkat práce s dětmi v rámci dramatických kroužků, finálního výstupu různých workshopů, ale i práce profesionálních souborů rozmanitého zaměření. I spektrum témat, která jsou takto zpracovávána, je hodně široké. Od klasických námětů nahlížených etudovou metodou v činoherním divadle přes kontaktní improvizace na daná témata po práce inspirované konkrétním místem nebo prostorem. V případě projektů site-specific se hlavní součástí práce stává propojování a analýza nasbíraných materiálů vznikajících z hovorů ve skupině, „terénního“ výzkumu a interview s lidmi, jichž se zpracovávaná tematika týká.

    Jak je patrno, „sdílení“ se do nedávné doby týkalo především samotného tvůrčího procesu, na němž se stejnou měrou podílela celá skupina. Bez diváků by ovšem divadlo nebylo divadlem, a tak můžeme směle přidat další – aktuální – „level“, který bychom jistě našli i v minulosti, především právě v 60. letech (Living Theatre), ale který nabývá opět na významu: sdílení konkrétních (často generačních) pocitů a zkušeností, sdílení životního postoje mezi herci a diváky. Možnost sdílení v tomto případě vyžaduje určité souznění, spřízněnost, naladění na stejnou vlnu. Jeho současný boom je dán jistě i určitou individualizací společnosti a snahou některých společenských skupin o nacházení společných východisek a postojů.


    Komentáře k článku: Sdílené divadlo

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,