Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2024

ročník 33
14. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kontext Paměti, záznamy a deníky

    Sbohem, pane profesore! (No. 15)

    Snad všichni zde (a ve stejnojmenné příloze Divadelních novin, která je součástí aktuálního čísla DN 9/2021 – zde) vzpomínali na profesora Císaře jako na udivujícího myslitele a rétora, vysoce vzdělaného intelektuála a v zásadě laskavého – byť někdy úderně uvažujícího a jevy neoblomně pojmenovávajícího – člověka, který je inspiroval, respektoval, vedl k přemýšlení, k aktivní činnosti, k sebereflexi. Dodával sebevědomí a přinášel poznání a hrdost z činnosti a práce v divadle a divadelních souborech. V jakýchkoli a v jakýchkoli funkcích. Měl pro ně pochopení, neb sám byl ve svém životě nejen teatrologem, kritikem a pedagogem, ale i redaktorem, šéfredaktorem, dramaturgem, šéfdramaturgem, zastupujícím ředitelem, mentorem, děkanem a dokonce i fotbalistou a hercem.

    Foto Ivo Mičkal

    Je to myslím přesné a není co dodat. Právě to z něj dělalo výjimečnou osobnost českého divadla, vymykající se zdejším zvyklostem a konvencím. České divadlo je – a možná vždy bylo – separované na vzájemně nekomunikující a ostatní přehlížející partičky, rozpárané jak Lopachinem rozparcelovaný višňový sad. Profesor Císař byl jeho naprosto ojedinělým tmelem. Mnohými přehlíženým Firsem pro všechny a současně z každé pozice přesnou myšlenkou skórujícím bájným fotbalovým rekem Bicanem, výšinnou individualitou českého divadla a přemýšlení o něm. Aspoň tak jsem jej znal a vnímal.

    Michal Zahálka, Vladimír Hulec a prof. Císař na festivalu Audimafor v Divadle Drak v Hradci Králové (2012). Foto Ivo Mičkal

    Zemřel mlád osmdesát devět let

    Ani já nemohu v tomto posledním dílu naší vzpomínkové mozaiky jinak než vzpomenout na svá setkávání s panem profesorem (nikdy jsme si netykali a byl jsem tomu rád, neuměl bych to) a jeho ženou Mirkou (s tou si přátelsky tykám, ale až od unhošťských let, kde jsem oba – jako mnozí jiní – občas navštěvoval).

    Ale k panu profesorovi… V osmdesátých letech mne na různých přehlídkách amatérského divadla včetně hronovské uváděl do přemýšlení o divadle a analýz právě viděného. Často jsem sice s jeho hodnocením či analýzou nesouhlasil, třeba když šlo o Schejbalovo Anebdivadlo, které extrémně chválil, anebo o „naše“ Studio pohybového divadla, s jehož fyzickým pojetím a politickou razancí se – myslím si – míjel. Shodli jsme se však na Léblově Doprapu či ještě víc na Pitínského Ananasu a Ochotnickém kroužku. Ale vždy mě fascinovalo samo jeho přemýšlení a vedení úvah, jeho logické provazování faktů, hledání struktury inscenace a skrze ni i jejích interpretací, a dobírání se tak vlastních kritických soudů. Jeho do teatrologických smyček utahované myšlení mě vábilo a provokovalo. Spolu s ním jsem souzněl s vírou v sílu argumentace. Jeho, své i ostatních diskutujících. Dokázal naslouchat, dokázal souhlasit i vyvracet. Skrze prostorem se pomalu proplétající cigaretový dým (jím dokouřené i nedokouřené cigarety skutečně padaly všude kolem), skrze charakteristický pohyb špoulených rtů, skloněnou hlavu, pohled před sebe či do země a skrze dynamickou gestikulaci rukou z něj vyzařoval Velký Intelektuál. Trochu svatý fantasta, trochu do svého hermetického světa ponořený myslitel a hlavně vášnivý, oborem zaujatý vědec. Takové jsem poznal snad jen mezi nějvětšími mozky na matfyzu, kde jsem tehdy studoval. Myšlení jim – i jemu – předbíhalo řeč a rozpumpovávalo srdce.

    Foto Ivo Mičkal

    Když jsem pak počátkem devadesátých let jezdíval se svým tehdy předškolním synem Oskarem jako divák na úpickou amatérskou přehlídku (nedaleko máme chalupu), oslovil mne jednou pan profesor s tím, že mne zve – spolu s tehdy stejně amatérským porotováním nepolíbeným Karlem Tománkem – příští rok do poroty. Bez nás prý porotovat – tedy analyzovat, interpretovat a hodnotit – nově se tvořící divadla a experimentující soubory nebude… I stalo se. Tím jsem se stal členem klanu. Obdivovaného i nenáviděného, opovrhovaného i respektovaného, vysmívaného i – někdy – příliš vážně braného. Děkuju profesorovi za to. Poznal jsem lidi, divadla i situace, které by mne minuly. Zůstal bych avantgardním slepcem…

    Foto Ivo Mičkal

    První z objevených úkazů byl – tehdy v Úpici – režisér a herec Petr Lanta (a jeho Společnost Dr. Krásy), kterého mi právě profesor Císař „rozkryl“ dlouhou přednáškou o zaujatosti a vášni jako sebespalující tvůrčí metodě. Dodnes jsou vize, nasazení a existenciální bytostnost, osobní ručení jedněmi ze základních hodnot, jimiž poměřuju podstatu uměleckého aktu. V průběhu dalších let toho bylo mnoho, co jsem od pana profesora převzal či aspoň skrze něj či s ním prozkoumal a – třeba – nepřijal, nesouhlasil, oponoval mu, přel se s ním. Bylo to občas třeskuté, ovšem vždy korektní a s respektem vedené, většinou oboustranně zvídavé, dobírající se, vlastními zkušenostmi a názory doplňované. I to byl profesorův dar – nevyvyšovat se.

    Profesor Mirko Mirko v Léblově Studiu Kroměříž, díl 7 (1992). Foto ČT

    Od úpických přehlídek jsme se setkávali často. Nejen ve světě amatérského divadla, jemuž jsme oba obrovsky fandili, ale i v divadle profesionálním a hlavně jako kolegové o divadle píšící. Profesor jako by každým rokem mládl. Nevázal se už jen na fixní divadelní teorii, ale byl ochoten pouštět se i do světů neprobádaných a mnohými arbitry divadelních věd, stejně tak jako některými vyhraněnými divadelními tvůrci přehlížených. Lebedili jsme si nejen při produkcích Lantovy Společnosti Dr. Krásy, ale i v ještě snad komplikovaněji přijímaném Divadle Kámen Petra Macháčka, Divadle Dred Ondřeje Pumra, FKK Jana Mocka, či na produkcích Vladimíra Morávka, Jana Nebeského, Reného Levínského, Hany Voříškové, Jiřího Adámka, Jiřího Havelky a řady dalších. Jen Láhor/Soundsystem a jejich improvizační eskapády snad nikdy nedokázal plně akceptovat… Stále mi však říkal: Vladimíre, volejte mi, když něco podnětného uvidíte. Hned tam s Mirkou pojedeme. Co nechápu, to mě nejvíc zajímá. Divadlo je živý organismus a já jej chci stále a pořád sledovat a vnímat. Do posledních svých dnů. Analyzovat a přemýšlet o něm. Věřím, že jsem to dodržel. Snažil jsem se. Vždyť diskuse o nových jevech s živou knihovnou – jak profesora v předchozím textu charakterizoval Jakub Hulák – byla tak nabíjející a pro jejich chápání – ať přijetí, či nepřijetí – podnětná, cizelující.

    Scénická žatva 2010. Foto Filip Lašut

    Samozřejmě jsme se často bavili i o současné divadelní kritice a publicistice. Trápilo jej, že nevidí žádné velké kritiky a teoretiky, kteří by navazovali na jeho generaci a rozváděli její poznání a postupy dál a hlouběji. I proto chtěl – a já jsem po něm léta žádal – napsat knihu o historii české kritiky. Věděl a znal o ní, co nikdo jiný. S mnoha významnými osobnostmi české kritiky druhé poloviny dvacátého století se i osobně znal a stýkal. Jako student, jako spolužák, jako redaktor či kolega a vposled jako autor či – dlouhá léta – přednášející. A uměl o nich s obrovským vhledem a pochopením, současně ironicky, polemicky, vtipně a s nadhledem hovořit. Pracovně jsme ji nazvali Od Klicpery k Varyšovi. Měl to být zprvu seriál, který by vycházel od příštího roku v Divadelních novinách. Domlouvali jsme jej snad deset patnáct let, ne-li déle. Pracovat jsme na něm chtěli – konečně a definitivně – v Úněticích toto léto… Už si činil i konkrétní poznámky, zadával jsem mu osobnosti a témata. Začali bychom uprostřed, Janem Kopeckým…

    DAMU 3. prosince 2019, kdy byl profesor Císař jmenován emeritním profesorem DAMU. Foto archiv DAMU

    Umřel jste příliš mlád, pane profesore, pln nedosněných snů a plánů. Uprostřed nedokončených recenzí a rozepsaných knih. V blízkosti přátel a blízkých. Dvacet centimetrů od své ženy Mirky.

    Myslíme na Vás. Chybíte tu a budete.

    P. S. Tento text vychází v den, kdy se má maminka, která mne do Hronova brala ještě v dobách mých školních sedmdesátkových let a Císařovy později přese mne vždy pozdravovala (a naopak), dožívá osmdesáti sedmi let. Zvláštní shoda okolností… Nepodstatná. Pro mne však vesmírné dění a osudy lidí v něm propojující.

    ///

    Foto archiv DAMU

    Více na i-DN:

    Jan Císař

    Zemřel Jan Císař


    Komentáře k článku: Sbohem, pane profesore! (No. 15)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,