Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2018

ročník 25
11. 12.–24. 12. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Sbližování těla s duší aneb Za osvobozeným tancem VII

    Válka

    K válce se schylovalo celý rok. Paradoxně se nám při jejím vypuknutí ulevilo, už jsme věděli, na čem jsme. Matka a teta Naďa vstoupily do ilegálního Petičního výboru Věrni zůstaneme (PVVZ), v jehož vedení pracoval spisovatel K. J. Beneš. Já se o tom dozvěděla až v roce 1943 při Nadině zatčení přímo u nás v bytě, když jedla slepičí polévku, tenkrát velkou vzácnost, zbytek ze svatební hostiny mého strýce Loly – Aloise. Babička prosila ty dva zatýkající pány, aby si Naďa směla polévku dojíst, ale oni ji striktně odmítli. Dozvěděly jsme se pak, že ji někdo udal, že ukrývá Židovku Hedu Kaufmannovou (ta později napsala o svých osudech knihu, kde detailně popisuje Nadinu laskavost). Nevím, kde se ve mně vzal ten nápad a ta odvaha, že jsem vzala náhradní klíče Nadiny mansardy a velkou tašku a šla jsem zachránit pár Nadiných věcí. Dveře nebyly zamčené, ale přelepené páskou gestapa, kterou jsem opatrně odlepila, a našla zcela vybrakovanou místnost. Z věcí rozházených po zemi jsem vybrala několik dopisů a fotografie, které po válce udělaly Nadě velkou radost. Dveře jsem zase přelepila a jednoduše odešla.

    Radúz a Mahulena

    Jarmila Kröschlová jako Runa ve vlastní choreografii pohádky Radúz a Mahulena s hudbou Josefa Suka a kostýmy Vladimíra Doležala (Skupina Jarmily Kröschlové, 1943) FOTO HULÍK

    Ale zpátky k začátku té mizerie. Nejhorší byla všeobecná podezíravost. Spolužáci na gymnáziu nevěděli, že jsem se znala s Masarykovými, zato věděli z ředitelství, že mám říšskou státní příslušnost. To jejich důvěru ke mně neposílilo. Bohudík jsem měla ještě kamarádky z dětství a z nově ustaveného Dorostu Skupiny J. K., takže jsem si užila i dívčí radosti a i dosti žertování. Přece jsme byly normální, válka – neválka.

    V choreografiích vycházela matka nadále z lidové kultury. Tentokrát šlo o hanácké Královničky, v nichž se udržel předkřesťanský obřad vítání jara. Premiéra byla v zahradě Uměleckoprůmyslového musea. Šly jsme ji zapít přes most, kde na Klárově přímo u řeky byla malá vinárnička, kde k vínu podávali smažené grundle. Tam jsme se dozvěděly, že toho dne padla Paříž – z oslavy se stala tryzna.

    Ve čtyřicátých letech se rozmnožily taneční interpretace Dvořákových Slovanských tanců. Mnoho tanečních skupin i baletních souborů považovalo za svůj úkol chopit se této hudby, a povzbudit tak slovanské sebevědomí obecenstva. Nejúspěšnější byly dvě rozdílné koncepce: duncanovská v nadlehčené choreografii Jarmily Jeřábkové s odpovídajícími krásnými kostýmy Karla Svolinského a naše s choreografiemi strukturovanými přesně podle hudebních forem vycházejících z Dvořákovy práce s motivy tanců jednotlivých národů. Tomu se snažily vyhovět i kostýmy Vladimíra Doležala. Ale na výsledné formě se podepsal nevhodný materiál, byly totiž přešívány ze starých kostýmů. Lépe se mu zdařila třetí a poslední práce pro Jarmilu – kostýmy pro pohádku Radúz a Mahulena (suita Josefa Suka). Tančila jsem v ní roli Mahuleny, ve které jsem již mohla projevit při vší lyričnosti svou osobitost. Jarmila tančila Runu, kde se uplatnila její dramatičnost, jak o ní již dříve psal Jaroslav Seifert. Choreograficky krásná byla Hra na labutě s pávy a Smuteční hudba, která nám všem připomněla období kolem Masarykova pohřbu, kdy neustále zněla Prahou. Úspěch tohoto díla přivedl režiséra Otu Zítka na myšlenku angažovat Jarmilu při inscenaci Zeyerova Radúze a Mahuleny v sezoně 1947/1948 v Národním divadle v Brně. Pracovala tam s baletním souborem a s herci – Radúze hrál Miroslav Doležal, Mahulenu Jarmila Zítková, která jeden čas tančila v naší Skupině. Postavu Pohádky jsem hrála a zpívala já (bylo to zrežírováno tak, že Pohádka propůjčila hlas nezpívající Mahuleně). O nějaký ten rok dříve jsem se totiž chtěla stát zpěvačkou.

    Les petits riens

    Eva Kröschlová v Mozartových Les petits riens (chor. Jarmila Kröschlová, Skupina Jarmily Kröschlové, 1943). FOTO ARCHIV AUTORKY

    Tady se musím vrátit ke svým válečným osudům. V roce 1941 vyhlásily německé úřady, že všechny děti s říšskou státní příslušností, musejí vstoupit do Hitlerjugend, i když navštěvují české školy. Tehdy se matka chopila toho, že po rychlém růstu jsem byla zesláblá a taky podvyživená, tak pomocí lékařského vysvědčení mne vzala ze školy. Musela prokázat, že ke mně chodí učitelky matematiky, češtiny, latiny. Nejvíc mne naučila Vendulka Brádková, studentka bohemistiky, která si vymýšlela nejrůznější způsoby, jak mne zaujmout; nezabývala se jen českým jazykem, ale i dějinami a divadlem, s celkovým rozhledem po kultuře. Zavedla mne také do své rodiny, která mne přijala mezi sebe.

    Důležité bylo, že jsem vstoupila do matčina semináře, a když zatkli Naďu, převzala jsem její dětské kurzy a i některé dospělé. Zároveň jsem se chtěla stát zpěvačkou nebo herečkou. Tehdy mi doporučili paní Emu Fierlingerovou, která se později stala proslulou pedagožkou řeči na DAMU. Byla to sestra Zdeňka Fierlingera, o kterém tehdy nic nevěděla. Nicméně mi jeho jméno pomohlo k volnému pohybu po městě těsně po válce. Tehdy měla „bumážka“ ohromnou moc. Jak známo, neměla jsem český občanský průkaz, tak mi paní Ema bez váhání napsala na kus pevnějšího papíru, že podepsaná sestra ministerského předsedy ručí za spolehlivost majitelky tohoto průkazu. Ten jsem ukázala vždy, když vznikla nějaká nesnáz – např. s Revolučními gardami, co měly RG na rukávech a jejichž poctivost byla později často zpochybňována.

    Ale zpátky do válečných let: už jsem leckde vyprávěla, že jsem chodila po Praze s psychiatrickým chorobopisem Adolfa Hitlera v tašce. Vypracoval ho bratr Hedy Kaufmannové, toho času v koncentračním táboře. Heda ten list zapracovala do pevných desek sborníku Schubertových písní, který ukryla u nás spolu s řadou jiných předmětů. Ten jsem nic netušíc vytáhla a chodila s ním na hodiny zpěvu. Heda se totiž vyučila knihařství. Stala se matčinou přítelkyní. Po její smrti vyšla sbírka jejích básní, mimo jiné i o Jarmile, když zhlédla Kolumba. Než byla donucena přejít do ilegality, chodila k nám a k Nadě čerpat sílu.

    Když nám pak wehrmacht zabral místnosti školy, cvičily jsme v uzavřené vinárně Zrinsky v Jungmannově ulici. Naše členka, milá Jirky Synka alias Františka Listopada, zorganizovala interní besedu o současných básnících doslova v undergroundu vinárny. Přednášku o nich připravil Jan Grossman (říkali jsme mu Janmária), já recitovala Listopadovy básně. Žil v ilegalitě, ukrýval se u přátel. Také jsem ho vodila kolem otevřených dveří kanceláře wehrmachtu, jednou za dost dramatických okolností.

    První vlastní tance

    Na závěr tanečního semináře jsme musely odevzdat jeden tanec bez hudby a jeden s hudbou, stavěný podle struktury hudební formy. Můj tanec bez hudby se jmenoval In modo magico a byl inspirován rytinou Albrechta Dürera Melancholia, kde sedí zamyšlená ženská postava (nebo anděl) uprostřed alchymistických přístrojů. Ale nezpodobňovala jsem nic z obrazu, vycházela jsem jen z onoho zamyšlení. Tanec měl vstup, rozvinutí a závěr, s dynamickým vrcholem před koncem. Zato jedna věta z Mozartových Les petits riens byla lehce rozmarná a mohla sloužit k výkladu variačních technik, což se také stalo, když v roce 1943 uspořádala Jarmila v Městské knihovně přednášku O tanci – kde ukázalo několik členek Skupiny své sólové tance.

    Očekávání konce války

    Už v létě 1943 připravovala Jarmila Skupinu na středověký Tanec smrti. Ale potom členky Skupiny prosadily svůj názor, že konec války musí být oslaven jásavě a že budeme tančit Slovanské tance; stalo se to pak v budově dnešní Státní opery. Mezitím přišel Václav Smetáček, který dříve dirigoval všechny naše koncerty Slovanských tanců, s návrhem roztančit Dvořákovy Legendy. V létě 1944 jsme se postupně seznamovaly s těmito skladbami a s legendami, které k nim Jarmila vybrala. Dokončeny však byly jen tři z nich, a to až v roce 1950 v malém obsazení, ke kterému se vrátím v příští kapitole.

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Sbližování těla s duší aneb Za osvobozeným tancem VII

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,