Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Sbližování těla s duší aneb Za osvobozeným tancem V

    Přátelé II.

    Kdo četl začátek tohoto vyprávění, jistě se domnívá, že jsme rodinu Masarykových zdědili po dědečkovi Kröschlovi. Ale jeho „spolek výletníků“, do kterého patřil prof. T. G. Masaryk, fungoval jako „pánská jízda“. Rodiny se vůbec neznaly, ale když matka zahájila v Praze svou činnost, přišla na její přednášku dr. Alice Masaryková, protože se zajímala o moderní pohybovou kulturu. Požádala pak Jarmilu o soukromé hodiny. Tak se stalo, že jsem už jako dítě dojížděla do Lán a v létě do Topolčianek, kde si hodiny vyžádala i dr. Anička Gašparíková, později i manželka vyslance Osuského. Snad i Olga Revilliodová, nejmladší dcera TGM.

     

    Alice Masaryková, Olga Reviliodová, TGM a já

    Alice Masaryková, Olga Reviliodová, TGM a já, Topolčianky 1928 FOTO KAREL PLICKA

    V dochované korespondenci s Alicí se brzy objevilo tykání. Jak se přátelství utužilo, dosvědčuje, že Alice požádala Jarmilu, když zemřel Jan, aby s ní trávila čas do pohřbu v jejím bytě. Ostatně Jan Masaryk se v dopise mé matce v září 1933 za našeho přítele sám označil. Psal také: Schürer je hrdý Němec, jako Vy jste hrdá Češka a já hrdý Slovák… Nechce opustit svůj národ v těžké době (nástupu Hitlerapozn. aut.)! Zřejmě předcházela vzrušená debata o emigraci. My děti o tom neměly ani tušení. Jenda s námi „dělal legraci“ a vůbec se vždy snažil zbavit prostředí prezidentské oficióznosti. „Teta Elis“ jako paní domu dbala o to, abychom si všichni užívali prázdnin. Kolikrát jsem se ráno vzbudila v prázdném pokoji, to rodiče si byli před snídaní „zarajtovat“. Začátečnice Jarmila jednou přepadla koňovi přes hlavu, ale nic se jí nestalo – uměla padat! Oskar doprovázel pana presidenta na koni – ve filmu Věry Chytilové o TGM se táta za ním mihne při návštěvě slovenské vápenky.

    Z pikniku pod hradem Hrušovem mám fotku, kde si u ohýnku opékáme na prutech ne vuřty, ale kukuřici. Sluha pak obcházel s máslem a se solí, abychom si pochutnali. Tenkrát tam přijel pan prezident drezinkou, vedla tam totiž dřevařská úzkokolejka. Já jsem tak dlouho škemrala, až mi dovolili jet zpátky na drezince. Ale pan prezident jako naschvál jel zpátky kočárem! Já se za ním „motala“ často – už jako dvouletá jsem za ním přiběhla, aby mi dal napít. Skončilo to tak, že mne pobryndal – ležel totiž na trávě opřen o loket, jak ho známe i z fotografií a filmů s vnoučaty, a tak byla jeho ruka s šálkem poněkud nejistá.

    Tehdy si Masarykovi vnuci se mnou moc nehráli, byla jsem pro ně malá. Když mi pak bylo osm, ztratil se mnou Hebe (Herbert) občas pár slov, kdežto Leno (Leonard) mne různě škádlil. Byl to krásný kluk, za války jsem se těšila, jak se po ní znovu sejdeme. Ale na vánočním čaji v Černínském paláci v roce 1945 už s námi byli jen v duchu, jak s úsměvem (!) prohlašovala Olinka. To pan doktor Revilliod byl posmutnělý. Když pak v roce 1947 byla Masarykova rodina na čaji u nás, potom, co se matka dala umluvit ke vstupu do KSČ, Olga se do ní upřímně pustila: Jak jsi mohla… ty, která ses vždy řídila tatovými zásadami…, což jsme my s Naďou také nemohly pochopit! Ale nikdo z této rodiny se proto od nás neodvrátil, jako to učinily některé matčiny žákyně. Nevím, jak by to byl bral Jan (byl mimo Prahu), vzpomněla jsem si jen, jak mámě tehdy psal: Vy hledáte velkou Pravdu, jako celá naše familie, mně stačí ta malá pravda všedního dne

    Alice Masaryková

    „Teta Elis“, tehdy první dáma, měla vytříbený vkus, který uplatňovala i v maličkostech. Dopisní papír, který měli hosté k dispozici, by byl ještě dnes zcela moderní – už jen tvar písmen (vlastně „modernější“ než ten, co se užívá dnes), výběr rytinky a poměr formátu listu a obálky byly harmonické. Dbala, aby zámecké prostory nebyly přeplácané nábytkem. Hostinské pokoje v podkroví byly moderní a její pozdější byt s pohledem na Prahu také. Byl ozdoben jen několika starožitnostmi a obrazy bratra Herberta. Spolu s otcem ovlivnila Plečnikovy úpravy Hradu a Lán. Teprve po převratu jsem se dozvěděla o její lásce k němu – jestli o tom matka věděla, pak zachovala mlčení. Ale pamatuji se, jak nás teta Elis jednou vedla Medvědím schodištěm k malému Plečnikovu obelisku v zahradě pod Hradem, který nám chtěla ukázat.

    Také trochu pomáhala v mé výchově. Například mi věnovala růžovou ústní vodu, která se mi zalíbila v její koupelně. A později jen tak jakoby mimochodem prohodila, že se pan prezident zajímal, jestli ji denně užívám. Protože Masarykovi nikdy nelhali, musela se o tom zmínit „tatovi“ asi úmyslně, aby vyvolala jeho zájem…

    Pták snů

    Nataša Gollová jako Pták snů na fotografii světoznámého Josefa Sudka (Václav Smetáček: V předvečer parného dne, 1932) FOTO JOSEF SUDEK

    Divadlo pohybu (1930–1932)

    Během sezony 1930–31 některé členky Skupiny z různých důvodů odešly a Jarmila tedy přizvala vybrané talentované žákyně z amatérských kurzů, např. pozdější slavnou herečku Natašu Gollovou, tehdy Hodačovou. Původní členky byly profesionálky, jak školením, tak každodenním zaměřením k práci na sobě a na přípravě představení, do něhož přispívaly i choreograficky. Nové dívky měly svá zaměstnání nebo studovaly, a tanci se mohly věnovat jen dva nebo tři večery týdně (kromě občasných soustředění, zejména v létě).

    Tím se změnil i způsob práce. Jarmila jim vypracovala pohybové tvary do detailu, jen pro vyvolání zamýšleného výrazu jim zadávala různé – dalo by se říci – dějové etudy. Přesto si troufla na svůj první celovečerní balet. Byla to Zelená flétna (1931) na hudbu sestavenou E. Nielsenem z děl W. A. Mozarta, původně pro Maxe Reinhardta. Vytvořila však na ni nové libreto s čínskou tematikou. Zde naposled vystoupila Jožka Šaršeová, která pak vytvářela vlastní taneční koncerty se svou skupinou. Po válce spoluzaložila Československý státní soubor písní a tanců (1950). Spolupracovala také s divadly (např. s Divadlem S. K. Neumanna, dnes Divadlo pod Palmovkou) a při novém nastudování Burianova Křtu sv. Vladimíra v D34 v podstatě – s malými úpravami – obnovila choreografii Jarmily.

    Pro rok 1932 vypsaly Mezinárodní archivy tance (AID) v Paříži choreografickou soutěž pro klasický i moderní tanec, který se tam významně uplatnil. Například protiválečný Zelený stůl Kurta Joosse získal první cenu. Jarmila přihlásila V podvečer parného dne, k němuž hudbu na její libreto napsal Václav Smetáček. Ten bohužel pak do Paříže nemohl jet a náhradní dirigent, podle svědectví Heleny Vojáčkové, nesprávnými tempy výsledek poškodil.

    Přesto získala Jarmila bronzovou medaili. Porota bodovala různé složky díla: nejvýše choreografii, ale velmi nízko kostýmy. Do té doby většinu kostýmů navrhla Jarmila sama, některé také členky Skupiny. Tentokrát se na ni všichni vrhli To nemůžeme samy, to musíš svěřit profesionální výtvarnici! Jak je vidět z fotografií, kostýmy byly pracné a drahé, ale bez vtipu. Přitom choreografie a hudba zřejmě bez humoru nebyly, jak jsem poznala z reakce Kurta Joosse, kterého jsem potkala někdy v sedmdesátých letech na Letní škole tance v Kolíně na Rýnem. Když jsem se představila, hned mi s úsměvem líčil, že si dobře vzpomíná na různé epizody mezi drůbeží na selském dvoře, než přilétl Pták snů (Nataša Gollová)…

    O této soutěži se hodně psalo, protože znamená jakýsi průlom v dějinách moderního tance. Pro mne je zajímavá také tím, že se odehrávala v Théâtre de la Renaissance, kde jsem v roce 1964 hrála několik představení s Černým divadlem. (Tam taky zachytil Láďa Daneš pro Československou televizi, jak vedu rozcvičku paží a rukou před výkonem.)

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Sbližování těla s duší aneb Za osvobozeným tancem V

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,