Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Sázka Alberta Camuse

    Neexistuje úděl hůř snesitelný než se v křesťanské době narodit v pohanské zemi.                                                                    Albert Camus

     

    Albert Camus (7. 11. 1913, Drean – 4. 1. 1960, Villeblevin). FOTO archiv

    4. ledna 1960. Albert Camus je mrtev, hlásí v rádiu ve zprávách.  Člověku se svírá srdce. Celá generace, která bylo během poslední války odhodlána zemřít ve službě životu a která vkládala cele svoji důvěru do tohoto muže, myslí teď jen na jeho rozbité tělo na silnici, na jeho srdce, které přestalo bít, a na jeho náhle vyhasnuvšího ducha. Srážky se smrtí byly Camusovi důvěrně známé. Smrt ho fascinovala celý život, a on viděl, jak se na něj vrhá v plné rychlosti. Není se čeho bát, napsal, pokud to není „smrt předčasná“. Nemůže nic způsobit, pokud se čtyřicet let života může rovnat životu šedesátiletému. Camus zemřel v šestačtyřiceti letech!

    Camus died on 4 January 1960 at the age of 46 in a car accident near Sens, in a place named Le Grand Fossard in the small town of Villeblevin. In his coat pocket lay an unused train ticket. He had planned to travel by train with his wife and children, but at the last minute accepted his publisher’s proposal to travel with him. Repro archiv

    Osoba, do níž vložil to nejlepší ze sebe sama, definovala v Moru jeho aspiraci „odvést dobrou smrt“.2) Co tím Camus měl na mysli? Na tuto otázku se chci pokusit odpovědět.

    ***

    Nevinný soud

    Camusovo drama má konkrétní jméno: ateismus. Litoval toho, že nevěří v Boha? „Jistota, že je Bůh, jenž by dal životu smysl, zdaleka převyšuje přitažlivost beztrestné schopnosti jednat špatně. Volba by nebyla obtížná. Žádná volba však neexistuje.“ (Mýtus o Sisyfovi, s. 94). Křesťan od narození tím může být zaskočen: jak může někdo být ateista? Je to velice jednoduché: ateistou lze být od narození. A také ze solidarity.

    Camus v roce 1938 těžce onemocněl. Spatřil tehdy smrt zblízka? Každopádně se smrt od tohoto okamžiku stala jeho posedlostí. „Protože lidé nedokázali najít lék na smrt, rozhodli na ni nemyslet proto, aby mohli být šťastní.“ Zde by Camus s Pascalem nesouhlasil. Neboť smyslem a posláním smrti nahlédnuté tváří v tvář je osvítit ateistův život. Hlavní hrdina Cizince Mersault žil až do té chvíle v otupělé existenci zvířete uvázané na řetězu. Ale tento člověk, odsouzený k smrti za vraždu, ve vězení náhle prožije zvláštní metafyzické osvícení. A v náhlém záblesku, který se podobá definitivní milosti, pochopí lidský úděl. Osud činí odsouzence k smrti z nás všech. To jsme si nezasloužili. Zločin tohoto druhu všechny naše zločiny smazává. Žijeme, a především zemřeme jako nevinné oběti. Díky této reflexi se nevinný venkovan Mersault stává nevinným i v morálním smyslu. Povznáší se nad ohlupovanou společnost, která si neuvědomuje, co činí, i nad nespravedlivý osud, o němž prohlašuje, že je trestuhodný, i nad svůj vlastní život, který on sám zprošťuje viny. Je souzen a odsouzen, ale je to on, kdo soudí a odsuzuje. Lavice obžalovaných se mění na tribunál. A ve chvíli, kdy se Mersault stává středem, vrcholem a soudcem světa, zmocňuje se ho radost. Přál si Camus, abychom si vybavili Polyeukta, oslněného ve vězení Božím jasem, nebo náhle se obrátivší Pavlínu? Neboť i on by mohl říci: „Vidím, vím a věřím, že jsem vyveden z klamu.“ Mersault, a světec? Chcete se nám snad vysmát?, může někdo namítnout. Vysmát v žádném případě, a Camus jde dokonce ještě dál: chtěl by, abychom v pozadí za průsvitkou viděli Krista všemi odsouzeného, všemi opuštěného, osamělého, a přece jsoucího v pravdě, ve vyvýšenosti svého kříže proměněného v soudce, který soudí tento svět a který ho odsoudil. „Mersault je jediný Kristus, kterého si zasluhujeme,“ říká Camus v předmluvě k americkému vydání Cizince.

    To nás příliš nepřesvědčuje. Z řady důvodů. Přesvědčil i sám sebe? O tom pochybuji. Křesťané věří v Boha, a mají proto také právo věřit, že nějaký člověk může být náhle navštíven a vnitřně proměněn Boží milostí. Ale jak se v Cizinci vyrovnat s obrácením in extremis, s filosofickými svátostmi, jež Camus uděluje pokleslému, ne-li přímo pokřivenému Mersaultovi? Existuje snad něco ještě nepravděpodobnějšího než tato proměna podčlověka v nadčlověka? Podobná nepřítomnost jednoty znamená vážné pochybení u prostého prozaickém líčení, ale v případě filosofického podobenství je chybná už sama teze, jíž prostě nevěříme. Chybí přesvědčivý důkaz, že by nějaký člověk jako Mersault mohl dospět k nietzscheovským výšinám a šťastně v oněch „pustinách“ žít. Navíc to má být někdo, kdo by chtěl spásu osvobozující člověka od veškeré morálky a ospravedlňující úplně všechno, vraždu nevyjímaje? Camus také nebude v nevinnost vrahů věřit dlouho a pokusí se pracně člověku bez Boha navrátit přátelství, lásku, bratrství, všechna ona skromná dobra, která zde předtím byla s takovou rychlostí obětována.

    V každém případě můžeme uvítat, že se objevila nová myšlenka. Zlo existuje. Kdo je vinen? Opět je připraven soudní tribunál, s jakým se setkáváme u všech Camusových děl. Kdo usedne na soudcovský stolec? Soud lidí při neexistenci Boha Mersault odmítá. A má pravdu: kdo by mohl dát ostatním právo soudit mé svědomí a můj život? Protože odmítá přiznat sociálnu absolutní hodnotu, jeví se všem jako anomálie, zrůda, „cizinec“. Ale pravdu má on. Křesťané mu nemohou vyčítat, že se považuje za „cizince“ a za někoho, kdo tento svět převyšuje. Křesťané však nad sebou uznávají poslední instanci: od soudů společnosti se odvolávají  k soudu Božímu. Naproti tomu v ateistické perspektivě se každý jednotlivec nutně stává suverénním soudcem, a tedy i svým vlastním soudcem. Mersault se prohlašuje za nevinného. Otázka je nastolena. Camus ji otevřel. A ona jej nepřestává zneklidňovat.

    Zde jsme na hony vzdáleni literárním rájům, které přináší Svatba. Tváří v tvář smrti nebude štěstí snadné. Camus se pozvedá. Ale zároveň se odděluje. Od smyslů se utíká k chladnému a obnaženému vědomí. Stranou světa, žije v „jemném bodě“ sebe sama jako mystikové, ale je mystikem věčně zbaveným Boha. Exulant bez naděje na vlast. Omezuje se na kontemplaci sebe sama – jaká prázdnota! – a na klanění se – jaká lež! – pouze sobě samému. A jaká samota! Lze ji vůbec vydržet?

    Ale Camus nás varoval, je „umanutý“. Svůj  novopohanský ideál ponejprv oslavil trochu naivní básní; a doplnil ho vysvětlující apologií. Teď se bude snažit z něj vydobýt pravdu ve filosofickém eseji Mýtus o Sisyfovi, knize, která tvoří  se Svatbou a s Cizincem zvláštní trilogii. Témata jsou v podstatě tatáž. Ale jak jsou ztemnělá! Už jen ta šeď Cizince, na hony vzdálená sluneční rozjásanosti Svatby. Přislíbené štěstí má zde být neseno s atletickým vzpětím na zdvižených rukou. A důkaz, který se považuje za přísně racionální, se uzavírá těmito slovy: „Musíme si představit, že Sisyfos je šťasten.“ V Mýtu spočívá veškerá otázka v tom, zda v případě, že lidská existence nemá vzhledem k faktu smrti žádný smysl, logika věcí nevyžaduje, abychom spáchali sebevraždu. A Camus bude potřebovat celou další knihu k tomu, aby vyloučil sebevraždu a dal před ní přednost řešení, jež není o nic méně zoufalé. Tímto řešením je revolta.

    […]

    Dobytí nebe

    Stejně jako Paul Valéry meditující na hřbitově u moře, mohl i Albert Camus prohlásit: „Je třeba se pokusit o život…“ – tváří v tvář smrti a bez Boha. Pokusit se? Skromnost výroku v podstatě naznačuje, že jde o sázku, a to o sázku obtížnou. V této zkušenosti se Camus zaangažoval celou svou duší. Chce být stejně jako Sartrův Orestes průvodcem svého lidu. „V temných zdech, před nimiž tápeme“, to má být právě on, kdo „označí místa dosud temná, kde se mohou otevřít dveře.“

    Pokud jde o dveře, už se jednou stalo, že je chtěl spíše vylomit než otevřít. Caligula je juvenilní hra, hlučná blýskavice, v jejímž průběhu se všechno tříští a létá vzduchem. To, k čemu se Svatba teprve rozbíhá, dosahuje zde svého vrcholu. Toto drama Camus napsal v roce 1938, a tedy dříve než Mýtus a Cizince, díla již poněkud zabarvená zármutkem a nevlídnostmi, které mají zakrýt prvotní zklamání. Proč chci věnovat zvláštní pozornost právě Caligulovi? Protože Camus se v něm odhaluje s naprostou otevřeností. V Mýtu něco zní falešně. Chce se nám Camusovi říci: Nesnažte se „představovat si Sisyfa šťastného“. Nikdo tomu nevěří, a vy teprve ne. Naproti tomu v Caligulovi tečou skutečné slzy a slyšíme v něm výkřiky skutečné úzkosti. Z tohoto nejobtížnějšího vrcholu, jaký kdy dokázal slézt, vidí Camus mnohem dále než v Mýtu, tuší, jakým směrem se nyní nakloní. Caligula je počátek pádu. To, co mladý císař s hrůzou spatřuje ve svém zrcadle, je nastínění Clamence z Pádu.

    Je skvělé, že osobu Caliguly ztvárnil Gérard Philipe, herec, který dokázal Cidovi vtisknout jeho mladost. Camus je po matce Španěl a nikdy se nedostal tak blízko Corneillovu géniu. Ale spíše než na Cida, který nedohlédne dále než na špičku svého meče, připomíná Caligula Polyeukta. Zamilován do absolutna a vášnivě zaujat hrou o vše nebo nic se bouří proti všem omezením. Moci tak rozbít „absurdní zdi“ a protáhnout se překonáním smrti v čele svých armád do nekonečna! Caligula představuje prométheovský sen, ateistický druhotvar křesťanské aspirace.

    CALIGULA: Tento svět je nesnesitelný tak, jak je. Potřebuji tedy lunu nebo štěstí či nesmrtelnost, něco, co je snad šílené, ale co není z tohoto světa.

    HELICON: Obyčejně se tak uvažuje. Ale většinou není možné dovést tyto úvahy do konce.

    CALIGULA: Nic o tom nevíš. Právě proto se ničeho nedosáhne, že se takové úvahy nikdy nedovedou až do konce.

    (Caligula,  s. 11–12, přeložila Alena Šabatková)

    Stále tatáž tvrdohlavost. A sázka! Caligula se táže: způsobím-li explozi své svobody a nechám vzplanout všechny své instinkty, kdo ví, zda tím nakonec nepodpálím lidské vězení? Jestliže Caligula uspěje, Mersault se vyrovná Polyeuktovi, neboť získá nesmrtelnost, a zároveň Polyeukta překoná, neboť za svoji nesmrtelnost bude vděčit pouze sobě. Člověk už nebude Sisyfem představujícím si, že je šťastný, ani Mersaultem věřícím, že on je Bůh (jinými slovy, jak poznamenal Maurice Blanchot, lhář nebo blázen): ateista zaujme místo na uprázdněném Božím trůnu, ateista bude Bohem.

    Caligula stejně jako Polyeuktos odhaluje marnost světa, který není ušit na míru lidské touze. „Tento svět,“ říká , „není důležitý… Všechno kolem mne je lež, a já chci žít v pravdě.“ Polyeuktos se vrhá na modly, aby mohl panovat výlučně jediný a pravý Bůh. Caligula zapaluje, ničí, hubí kolem sebe všechno, co zpochybňuje jeho božství. Ale na konci jej obklopeného mrtvolami vidíme stát před jeho zrcadlem jako vyhaslou duši. Vsadil na to, že ze sebe učiní Boha, ale Bohem není. Rozbíjí zrcadlo, pláče a křičí na svůj tříštící se obraz:

    „Nemožné! Hledal jsem je na konci světa, na samých hranicích sebe sama. Vztahoval jsem ruce, vztahuji ruce a potkávám tebe, stále jen tebe s mou tváří a cítím k tobě plno nenávisti.“

    Potvrzení nezdaru. Ale co horšího, na rozdíl od křesťanského hrdiny ho neinspirovala láska, ale jedině a pouze nenávist, která se teď obrací proti němu. Rozvinutí vlastní svobody mu jen odhalilo to, co dřímalo v jeho nitru: potřebu ponižovat, ovládat, zabíjet. Zlo, jež Camus považoval výlučně za dílo osudu, je také v nás. Člověk není nevinný. A když Caligula na konci hry zvolá: „Nedal jsem se cestou, kterou jsem se měl dát“, a především když říká: „Kdo by se odvážil soudit mne v tomto světě bez soudce, kde nikdo není nevinný? Provždy na nás ulpí vina,“ slyšíme hlas samotného Camuse, zjišťujícího, že zlo je v samotném člověku a že nebude nikdy odpuštěno.

    Nebude právě toto znamenat v Camusově životě podobný velký zlom jako pro Sartra jeho hra Špinavé ruce? Pochopil, že „smrt Boha“ vytváří prázdno, které se okamžitě vyplní zbožštěním člověka. Ateismus se nevyhnutelným pohybem závaží mění v teismus člověka, ba dokonce v monoteismus, neboť jednotlivec si přeje být bohem jediným. Bohem, jehož naprostá svoboda se může potvrzovat pouze na úkor toho, co jej omezuje. Ostatní lidé se stávají jeho oběťmi. „Moje svoboda je bez hranic,“ říká na počátku Caligula, ale v závěru zjišťuje: „Jsme vždycky svobodní na úkor někoho jiného.“ A to v tom smyslu, že vzpoura proti zlu a smrti zmnožuje zlo a znásobuje smrt. Jeden jediný pohyb k osvobození se, a revoltující již změnil tábor: z člověka „odporujícího“ zlu se náhle stává „kolaborant“. Tíživá dialektika, kterou Camus sleduje a o které přemýšlí v bezútěšných, písečných a nesvažitých dialozích Moru.

    Camus obrací stránku. Sbohem, kráso romantické vzpoury! Sbohem, příliš literární, ba dokonce až poněkud školácký nadčlověče, až příliš nápadně obkreslovaný podle nietzscheovské šablony. V surrealistické a marxistické sázce Camus odhaluje snahu o zbožštění. Ne, už žádný bůh, ani ten lidský ne. Camusův hlas se o tóninu snižuje a jestále víc a víc kazatelský; od této chvíle bude hlasem člověka navrátivšího se z daleka či přímo spadnuvšího shůry. Jako protiklad prométheovské bezbřehosti nepřestává vyzdvihovat obezřelou moudrost, byť v její poněkud zredukované podobě. „Míra věcí“. Ničeho příliš! To byla zásada starých Řeků.

    Počínaje tímto ústupem způsobí Camus všem zklamání. Jak lidské srdce zbavit touhy vyvolané křesťanstvím? Camus se izoluje. Odděluje se nejenom od křesťanů, ale také od svého nepočetného lidu, který chtěl naučit chodit po stezkách štěstí a který nyní zarytě vkládá svoji naději do náhražky křesťanské naděje v podobě komunistického ráje.

    Caligula byl jediným pokusem o „východisko“. Camus nyní obnovuje své hradby. Nebo, jak také říká, svůj ostrov. Pro nebe i pro svět zůstane „cizincem“.

    Boží mlčení

    „Není možné zůstat navždy cizincem.“ Toto hlasité zvolání srdce čteme ve hře Nedorozumění z roku 1943. Zdá se, že Camus prokřehlý svým bděním v osamělosti chtěl najít trochu tepla tu u lidí, tu dokonce u Boha. K tomu, aby byl uznávaný, by možná stačilo „nalézt slova“? Ale Nedorozumění je drama, jehož krása je víc než děsivá, neboť je ledovcově chladná. Hra připomíná dokonale sestavený vraždící stroj. Naději dopadá na hrdlo nůž gilotiny.

    Camus po dlouhém pobytu v exilu líčí něco, co by se dalo označit jako podobenství. Nějaký člověk se vrací do rodné země. Navrací se. Chce spatřit svou matku (je to u Camuse stálé stejný instinktivní postup). Ale ubohá žena je stará, unavená, stále podřimuje. Syn nedokáže „nalézt slova“. A krutým „nedorozuměním“ (které je přímo v „řádu světa“, říká autor v komentující poznámce) jej vlastní matka zavraždí. Není vyloučeno, že už samotná volba těchto faktů je výrazem přiznaného zklamání. Cítili jsme se vždy být „poznáni“ našimi nejbližšími? Nezasazují nám právě oni ta nejtěžší zranění? Zůstává Bůh. Nechybějí narážky na křesťanství, ale jde o nepříjemné posuny. Matka, podobně jako Panna Maria, obětuje svého nevinného syna. Marie a Marta připomínají Lazarovy sestry, synovi navrátivšímu se domů je vystrojena více než štědrá večeře, ale je to hostina odsouzence. Bůh má zde jako u Aischyla tvář Osudu: je to on, kdo všechno rafinovaně zaonačuje, kdo postavy jednu po druhé svrhává do propadliště smrti. Postavy protestují, ale marně. Byli jsme uvedeni do pohybu, abychom směřovali k „jiné vlasti“… „K čemu je dobrá celá ta velká výzva k bytí, celé to zneklidňování duší? Proč křičet k moři a k lásce?“ Marta se vzpírá: „Nekleknu si… Opustím tento svět nesmířená.“ Naproti tomu z úst Marie, která se rovněž snaží „nalézt slova“, slyšíme jedinou pravdivou modlitbu, které se u Camuse můžeme dočíst:

    „Ach, můj Bože, nemohu žít v této poušti! Jen k tobě budu mluvit a dokážu najít slova. (Padá na kolena.) Neboť Ty jsi to, kdo mne znovu postavil na nohy. Měj se mnou slitování, shlédni na mne! Vyslyš mne, Pane, podej mi svou ruku! Měj slitování s těmi, kdo se milují a kdo byli od sebe odděleni.“

    Ale odpověď nebes přináší domácí, přezdívaný „Stařec“, člověk hluchý a téměř němý, který je schopen vydat ze sebe jediné slovo: „Ne!“  Zároveň padá opona – železná opona mezi nebesy a zemí. Nikdy se už nezvedne.

    Udělejme tečku. Camus patrně nikdy nebyl tak blízko pravému Bohu, a zároveň mu nikdy nebyl tak daleko.

    Nejprve hledal absolutní štěstí na zemi a v člověku. Země? Ne, nic pozemského nás nemůže uspokojit. Není-li tento svět vším, je pro podobně náročnou bytost ničím. Mýtus o Sisyfovi představuje odmítnutí klanět se modlám. „Cizinec“ Camus, vystřízlivělý z iluzí a povznesený nad to, co je kolem něj, se stahuje do sebe. Není to typický první projev zbožného ducha?

    Ale stačí člověk sám sobě? Je člověk Bůh? Caligulův pokus o božství skončil neúspěšně. Camus nyní uznává lidské meze. Je to druhý krok na cestě k pravému Bohu.

    Až sem na své cestě odmítal falešné bohy, staré i novodobé, svět i nadčlověka. Jeho ateismus je po těchto peripetiích shodný s ateismem, který způsobil křesťanskou revoluci. „Tvrdí nám, že jsme ateisté,“ píše svatý Justin, „a mají pravdu: ve vztahu k jejich domnělým bohům skutečně ateisté jsme.“ Mariin výkřik v Nedorozumění působí jako ozvěna Pascalovy výzvy: „Ke komu jinému bych volal, Pane, než k Tobě, a u koho jiného bych hledal útočiště než u Tebe? Mé očekávání nemůže naplnit nic z toho, co není Bůh.“

    Camus však strávil celý život v boji proti falešným náboženstvím a příliš se utvrdil v postoji obviňování a odporu, v křeči revolty. Ne mu bylo bližší než Ano. K tomu, aby přijal živého Boha, by bylo nutné se Mu otevřít, vzdát se ani ne tak svého já, ale uzavřenosti svého já. Teď však, když vytvořil prázdno a když zůstávají pouze on a Bůh, musí Bohu odporovat. A líčit Ho z toho důvodu v temných barvách. Z pohanství si tak uchoval myšlenku Fata, a tedy krutého a náladového Boha, vůči němuž cítí pouze jednu povinnost: povstat proti němu. Učiní na to narážku ve Stavu obležení: „Není dost dobře možné žít s vědomím, že tvář Boha je strašlivá.“ Avšak ušlechtilost postoje u něj vykupuje nevolnost. Uvidíme, co z tohoto postoje nakonec zůstane. Ale již nyní se nad jeho dílem rozprostírá smutek jako těžký mrak.

    […]

    Kající soudce

    Pád vyšel v roce 1956. Musíme říci, že nás Camus poprvé mate. Že v jeho zkrachovalém pařížském advokátovi Jeanu-Baptistovi Clamencovi, který připomíná ztroskotaný vrak a který se stále dokola obviňuje a propírá svá pochybení, nepoznáváte ve špinavé krčmě u temných šplouchajících amsterodamských vod mladého Apollóna oženivšího se ve slunci a tolik si jistého svou nevinností? Je tomu tak proto, že od Svatby, a myslím si, že jsem to i ukázal, urazil Camus velký kus cesty. Můžete však namítnout: ale co nového přinášejí jeho sarkasmy, jeho krutý humor nerozlučně doprovázející jeho vyznání, která připomínají spíše zvracení? Nové je to, že Camus už nedokáže tuto situaci dále snášet. Ulevuje si tedy. Vysmívá se sám sobě, aby nepropukl v pláč.

    Portrét, který si vytvořil po Spravedlivých, vyvádí v ještě černějších barvách. Je to silně nadsazené, ale některé rysy přímo vykřičují pravdu. Poslechněme si Clamence: dlouho jsem žil bezstarostně, „ze dne na den, jako psi“ (A jako Mersault?). Ze všech jistot se mi jako „nejpřirozenější“ jevila tehdy moje nevinnost, stejně jako se mi jevilo přirozené obviňovat spíše než mne „lidský rod a nebe“ (Sisyfos?). Je tomu tak proto, že jsem pěstoval úctu k sobě samému? Stále platí, že jsem nikdy neodlišoval čisté svědomí, vážnost bez výhrady a bezchybný styl. Izoloval jsem se od křesťanů, ale nikdy jsem se nekompromitoval ani s „ateisty z bistra“: Byl jsem sám, izolovaný v sobě jako na ostrově (neboť „miluji všechny ostrovy: snadněji se na nich vládne“. Nebo, chcete-li, pociťoval jsem v sobě „povolání k vrcholům“. A je snad mou vinou, představují-li ony „vrcholné body“ jediná místa, „kde bych mohl žít“? Stejně jako divadelní bůh jsem opouštěl provaziště pouze proto, abych soudil dav a nechal se jím uctívat. Vyzařují ze mne pouze rady ve formě maxim, ale ty jsou definitivní. Jako profesor a zároveň vzor ctnosti „jsem byl povznesen“… A to až do onoho dne, kdy jsem – v sobě? kolem sebe? – zaslechl jistý tichý smích. „A tehdy se mne zmocnilo podezření, že zas až tak obdivuhodný nejsem.“ Ale jistěže, ano, hodím se na to, moje síla a ctnost spočívá v estetickém cviku. Jsem v hloubi duše umělcem. Umělcem já. „Já, já, já,“ stále já před svým zrcadlem. Ach ano, moci tak rozbít zrcadlo! (Jako Caligula?) Milovat ty druhé? To jsem občas předstíral, ale nechtěl jsem v jejich očích číst nic jiného než uznání mého božství. „Hluboká dvojakost stvořené bytosti!“ (Tolik oklik předtím, než se dostal zpátky k Pascalovi! )

    Zejména jedna událost ho zasáhla: v Paříži se před jeho očima vrhla mladá žena do Seiny. Stalo se to v noci. Sledoval to. I když se při tom vůbec „nenamočil“? – Od té doby se i přes můj skvělý zevnějšek („noblesní držení těla mi nedělá žádné potíže“) „všichni v mém okolí začínají smát“. Mé sebejistotě spadl hřebínek. „Končí oslnivý život! Je třeba se podřídit a přiznat svoji provinilost.“ Komu se vyznat z prolhaného života? „Bohu ne, ani žádnému z jeho zástupců, tohle jde mimo mne, odhadujete to správně.“ Nicméně je třeba najít „východisko“ z tohoto pekla uvnitř. „Pokračovat, jenom pokračovat, hle, co je nadlidské.“ Bylo by třeba, jak říkáte, vydat se nějakému Soudci? Ale soudce, ten tu chybí ze všeho nejmíň! Soudce jste vy, soudce jsem já. Vidím jen soudce, kteří se soudí, ale kteří nikdy neodpouštějí.

    „Boha není zapotřebí k tomu, aby stvořil vinu a trest. Na to stačí naši bližní za pomoci nás samých. Mluvil jste o Posledním soudu. Dovolte, abych se tomu se vší úctou zasmál…. Poznal jsem něco horšího než soud lidí. Pro ně neplatí polehčující okolnosti… Drahý příteli, povím vám velké tajemství. Nečekejte na Poslední soud. Koná se každý den.“  (Pád, s. 334, přeložil Miloslav Žilina.)

    Závěr vyprávění je ještě nepříjemnější. Ironie je ještě sarkastičtější. Aby Clamence nalezl svůj ostrov a na svém ostrově svůj soudní tribunál, má v úmyslu – je to jeho „záblesk  geniality“ – ze sebe učinit „kajícího soudce“. Jde o jednoduchý trik; říká: vyznám své viny jako první, potom zapojím ostatní, aby se káli také oni, a když leží u mých nohou se svými zvratky, tak se vztyčím a soudím je:

    „Konečně panuji, a navždy. Objevil jsem další vrcholek a na ten se šplhám sám a sám z něho mohu všechny soudit… Představte si tu úchvatnost, připadat si jako Bůh Otce a rozdávat neodvolatelná osvědčení pochybného života a mrzkých mravů. Strmím mezi svými ohavnými anděly, hledím dolů, jak ke mně stoupají zástupy Posledního soudu… A já je polituji, ale nerozhřeším, pochopím, ale neprominu, a hlavně, ach, konečně prožívám, jak se mi koří!“ (Pád, s. 349.)

    A když Clamence v závěru křičí: „Jsem šťasten, jsem šťasten, říkám a zakazuji vám pochybovat, že jsem šťasten!“,  jsme v rozpacích do té míry, že se nám nechce nic z toho komentovat. Kdo uvěří tomu, že Camus myslel na sebe sama, když načrtával základní podobu tohoto nového ďábla, která je po dlouhé době nejpřesvědčivější – ale zároveň také nejvíce odpudivá? On sám to krátce před smrtí popřel: „Můj hrdina… jako správný moderní nihilista oslavuje otroctví. Dokázal bych já snad oslavovat otroctví?“ Nepřipisujme Camusovi Clamencův masochismus. Ale je pravda, že celé jeho dílo tíhne k peklu trýzněného vědomí. A nelze ani přehlédnout jistou autorovu spoluúčast s jeho postavou. Nová role, již je třeba hrát, jež se mu oškliví, která jej však přitahuje jako malström. Jak asi muselo být lákavé nechat se unášet proudem! Mít peklo u nohou. (Oněch „dvanáct okružních kanálů“ v Amsterodamu, to je jenom jeden z dalších ostrovů, ale tentokrát v dantovských dekoracích.)

    Pádu se také setkáváme s poslední narážkou na Krista, ale ta je spíš trapná. Ježíš není Bůh ani se nevymyká všeobecné provinilosti. Plačtivý Clamence o něm hovoří jako o „svém příteli“, ale je to, jako kdyby řekl „můj kámoš“. Jeho Ježíš není ani Ježíšem Jeana-Jacquesa, ale fádní blonďák, úslužný a sentimentální, jak si ho představovali v dobách Lidových univerzit. Zde mezi Camusem a Dostojevským zeje propast.

    ***

    Camus se sázel, že nalezne bez Boha a bez věčného života štěstí, nevinnost a také – a proč ne? – svatost. Po dlouhém zatvrzelém usilování dospívá v Pádu ke skličujícímu poznání, že svou sázku prohrál. Nikdy nebyl tak pravdivý jako v této karikatuře sebe sama, a poprvé také námi dokázal otřást. Jean-Baptiste Clamence (Clamans in deserto) nám předkládá celkovou bilanci „kariéry falešného proroka, proroka prázdného, který křičí na poušti a odmítá z ní vystoupit“. Příliš tu svoji poušť miloval. Budu muset, říká, začít svůj život znovu. Příliš pozdě.

    Hrob Alberta Camuse v Lourmarin, v okrese Luberon v Provence, Francie. FOTO JAMES MARTIN, 2009

    Jakou ale na druhé straně prošel cestu – od afrického slunce po amsterodamské mlhy. A jaký je to „pád“ – od planoucí pýchy Svatby až po toto skřípavé ponížení!

    Ale nejspíš také jaký velký pokrok směrem k pravdě. A jaké je tu také prohloubení. Je v něm celý rozdíl mezi Gidem v Pozemských živinách  a Stavroginovým vyznáním v Běsech Dostojevského.

    „Jako první pravdy,“ čteme v Pádu, „jsou nazývány ty pravdy, které objevujeme po všech ostatních.“

    Poté, co tak dlouho hovořil o exilu, Camus nakonec vydal – jde o jeho poslední dílo – svazek novel s názvem Exil a království. Výstižný název. Kdo říká exil, říká také vlast. Kdo říká vlast, ten také nutně říká království.

    Kde mohlo toto království být?

    Vybral a z francouzštiny přeložil Josef Mlejnek

    ///

    André Blanchet v r. 1959. FOTO archiv

    André Blanchet S. J. (1899–1973), člen Tovaryšstva Ježíšova, ve své době nejvýznamnější francouzský literární kritik. Esej o Albertu Camusovi napsaný bezprostředně po dramatikově tragické smrti vyšel v knize Klasikové včera a dnes, třetím svazku jeho esejů a kritik La litterature et le spirituel, Aubier, Paříž 1961.


    Komentáře k článku: Sázka Alberta Camuse

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Čtyřicátá třetí výročí úmrtí
      slavných lidí se zpravidla nepřipomínají.
      Sté výročí narození Alberta Camuse se bude celosvětově slavit 7. 11. 2013.
      Nebylo lepší s tímto článkem rok, resp. 10 měsíců počkat?

      29.12.2012 (6.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Pravidelně v posledním čísle DN každého ročníku
      publikujeme nějaký výrazný zahraniční esej. Jako čtení na konec roku. Neváže se nutně k nějakému výročí. I letos jsme zvolili tento text především pro jeho kvality. Byť jistě zčásti i proto, že příští rok má být camusovský vzhledem k stému výroční Camusova narození. Přišlo nám, že nemusí být od věci upozornit na to v dny, kdy rok 2013 začíná a výročí Camusovy smrti, jež vznik textu inspirovala, připadá na začátek roku. A kdy ještě není „přecamusováno“.

      29.12.2012 (23.18), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Jan Vedral

      Profilový obrázek

      Blanchetův text
      je pozoruhodný a díky Josefu Mlejnkovi za jeho překlad a Divadelním novinám za jeho publikování v předvečer roku 2013. Myslet čas, který nás čeká, také skrze obsahy, jež nám zprostředkovává interpretace Camusových textů, by nás mohlo posunout od referování o pro-jevech krize k nahlédnutí jejích podstat.
      Dovoluji si pozvat všechny zájemce k jejich rozhlasovým přijímačům na sobotu 19. ledna od 14.00 hodin. Na stanici ČRo 3 Vltava bude mít premiéru Camusův Mor v mém rozhlasovém zpracování a v režii Dimitrije Dudíka s Ivanem Trojanem, Františkem Němcem, Janem Hartlem, Tomášem Töpfrem, Martinem Fingrem, Pavlem Rímským, Jaroslavem Kepkou, Ladislavem Frejem, Ivanem Řezáčem, Michalem Pavlatou, Oldřichem Vlčkem a také s moderátory Janem Pokorným a Ivanou Denčevovou. Termín premiéry – s ohledem na to podstatné, co často zůstává skryto pod novinářským (moderátorským) referováním o jevech skutečnosti, nebyl zvolen náhodně.

      30.12.2012 (10.01), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,