Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mysterium na draka

    Tvůrčí tandem režiséra Stanislava Slováka a dramaturga Jana Šotkovského v brněnské divadelní popkultuře už řadu sezon energicky plní funkci zakázkové výroby komerčních hitů. Jejich manufaktura si za ostře sledovaný objekt svých adaptačních snah protentokrát zvolila prózu Miloše Urbana Santiniho jazyk.

    Stín katedrál? Spíš cirkus! FOTO Tino Kratochvil

    Román poprvé vyšel v roce 2005, tedy v období prudce eskalující obliby žánru mysteriózního thrilleru, již zapříčinil úspěch Brownovy Šifry mistra Leonarda. Český spisovatel sice na první pohled hraje s identickými stylotvornými proprietami, podezírat jej ze surfování na populární vlně by ovšem bylo krátkozraké. Urbanova práce s inspiračními zdroji je mnohem komplexnější než v případě povrchně atraktivních eskapád Roberta Langdona a jejím záměrem není prosté naplnění pravidel žánru, ale rovněž jeho ironický komentář. Pominout nelze ani rovinu osobní, podvratné hrátky s autobiografickými rysy jsou jedním z poznávacích znamení Urbanovy tvorby. Otázkou zůstává, jak s jejím dramatickým potenciálem naložili brněnští entertaineři. Zrodila se růže mezi trny?

    Zásadním problémem je volba monologu jako primárního principu sdělování děje. Naprosto nehodlám autorům upírat právo na redukci postav, scén, motivů, či dokonce celých příběhových linií, tolerovat nicméně nemohu skutečnost, že situace, které v románu extaticky tepou dramatickým potenciálem či vizuální magií, jsou opakovaně zahazovány na úkor permanentního přívalu vět. V radikálním rozporu s Urbanem, Santinim i adaptačními zákonitostmi zde slovo vládne všemu. Žánrová pravidla jsou ignorována, napětí neexistuje a inteligentní humor je komoditou stejně vzácnou jako spád. Slovák se Šotkovským sice vehementně proklamují mysterium i thriller, vůbec ale nepochopili jejich podstatu, navíc si nepovšimli, že v srdci románu přebývá laskavě persiflovaný noir.

    Jevištní dění ovládá v lepších momentech unavená rutina, v horších zřetelná režijní bezradnost, která se při modelování figur v nouzi uchyluje ke křečovitým karikaturám či imitaci řečových vad. Inscenace vypadá i funguje jako muzikál, z něhož byly odstraněny písně, choreografie i funkční hudba. Nepřehledný audiovizuální marasmus naštěstí rozbíjí hravě stylizované civilní kostýmy, variabilní scénografické řešení i light design, jenž místy zdařile simuluje jedinečnou světelnou dynamiku Santiniho sakrálních staveb.

    Největší tíhu na bedrech logicky nesou herci, kteří se srdnatě perou s limity dramatizace. S urbanovským nadhledem kreativně nakládá Barbora Goldmannová, které se i na nevelkém prostoru daří odlišit řadu ztvárňovaných charakterů, aniž by přitom upadala do zjednodušujících klišé. Krystalicky maskulinní charisma Petra Halberstadta si rozumí se šupáckým šmrncem undergroundového kunsthistorika Ropse a Jan Apolenář v postavě Maxe Unterwassera s lehkostí i vkusem spojuje aspekty profesní i rodinné. Dušan Vitázek je v poloze lyrického detektiva a nerozhodného milce výrazně přesvědčivější než coby s divákem komunikující nositel autorovy sebeironie. Andrea Zelová by vztahové veletoče i analytické schopnosti Terezy Coufalové mohla interpretovat pečlivěji. Coby pseudo femme fatale inscenací spíš nekoordinovaně vlaje, než aby dramaticky jednala. S potenciálem postavy Kňoura se Jakub Uličník bohužel fatálně minul, ačkoli principu nomen omen bylo učiněno zadost. Generální pochvalu naopak uděluji sestrám Daňhelovým, které se zdárně vyrovnaly se všemi nástrahami oduševnělé divadelní formulace žánrového stereotypu. I v něm autor volně vychází z vlastního života. Spoiler netřeba!

    Brněnský Santiniho jazyk své předloze prokazuje podobně pofidérní službu jako televizní adaptace z roku 2011. Zatímco Urban odvážně i drze poštěkává po Jménu růže, brněnští S + Š vzývají Landovo Tajemství Zlatého draka. Santini, pláčeš?

    Městské divadlo Brno – Miloš Urban, Stanislav Slovák a Jan Šotkovský: Santiniho jazyk. Režie Stanislav Slovák, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Andrea Kučerová a Adéla Kučerová, hudba Lukáš Janota, light design Martin Seidl. Premiéra 26. a 27. října 2019 (psáno z druhé premiéry).


    Komentáře k článku: Mysterium na draka

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,