Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Sami na ostrově Albion

    Po zářijové české premiéře hry Mary Page Marlowe Tracyho Lettse přišlo Městské divadlo Zlín s další novinkou anglosaské provenience, Albionem Mika Bartletta. Na britských scénách již dobře zavedený autor se u nás hraje asi deset let, do širšího povědomí vstoupila zejména Špinarova inscenace Zemětřesení v Londýně v Národním divadle (2015). O dva roky mladší Albion objevila dramaturgyně Katarína Kašpárková Koišová krátce po prvním uvedení; nyní se stal součástí již poměrně souvislé linie dramatických novinek uváděných východomoravskou scénou.

    Po zářijové české premiéře hry Mary Page Marlowe Tracyho Lettse přišlo Městské divadlo Zlín s další novinkou anglosaské provenience, Albionem Mika Bartletta. Foto: archiv divadla

    Albion je název zahrady, kterou na venkově asi hodinu cesty od britského hlavního města vybudoval ve dvacátých letech 20. století veterán první světové války k uctění památky padlých spolubojovníků. Místo, jež časem za jiných majitelů zpustlo, objevila nyní londýnská podnikatelka, kterou vzpomínky na zdejší prázdninové pobyty přivedly k myšlence zahradu s přilehlým domem koupit a obnovit. Za vytčeným cílem se vrhá s urputností, která restituci paradoxně spíše brzdí, až uvázne na mrtvém bodu. Pro svůj nostalgický sen totiž Audrey Waltersová nehledá spojence mezi svými blízkými – s rodinou má komplikované vztahy –, ale ani v pospolitosti obce, do níž se přistěhovala. Místo, jež by mohlo sloužit kolektivní paměti, uzavírá do soukromé izolace.

    Albion také na velkém zlínském jevišti evokuje pevnost za široce rozevřenou narušenou zdí z cihlově červenavých dílů. Připomínají hřbety knih, čímž dobře vystihují memoriální potenciál místa. Působivé jsou také igelitové plachty, jež na bílém horizontu naznačují plující mračna; ostatní výbava zahrady už nepřekračuje ilustrativní ráz (nábytek, holý strom, rostlinstvo). Rubem výtvarně zdařilé scény je její neměnnost, především příchody a odchody působí stereotypně, neboť herci musí zdolávat stále stejnou, dlouhou trasu vedoucí po schodech uprostřed zdi. Tento koridor formuje i většinu situací, respektive pokusů o ně. Zejména v první polovině má totiž dění na jevišti dosti statický, rozhlasový charakter, postavy spíše postávají či posedávají.

    Albion také na velkém zlínském jevišti evokuje pevnost za široce rozevřenou narušenou zdí z cihlově červenavých dílů. Foto: archiv divadla

    V těchto mantinelech se herci svých rolí chápou se střídavým úspěchem. Eva Daňková dobře vykreslí tvrdohlavou zaťatost hlavní postavy tváří v tvář výzvě, kterou si stanovila, méně už divákům zprostředkuje pozitivní aspekty svého úsilí o záchranu kulturního dědictví. Anna Randárová v roli její dcery Zary projevuje hlavně odtažitou tvrdost, kterou se jí postupně daří prolamovat turbulentními projevy citových zmatků. Její milostný vztah se spisovatelkou Katherine (přes vnější výstřednost střídmá Marta Bačíková) však nevyznívá docela věrohodně. Z dalších herců se dobře uplatňují Gustav Řezníček ve vděčné roli Audreyina dobrovolně upozaděného manžela nebo Helena Čermáková a Pavel Leicman jako dojemný pár starých chřadnoucích dříčů. Plnohodnotné kreace nabízí Štěpán Princ, který přesně demonstruje sestup dychtivého studenta k pohodlí každodenního přežívání, a Markéta Holcmanová, jejíž zraněná Anna jedná po osudové ztrátě milého s místy bezohlednou naléhavostí. V kontrastu s ní dobře vyznívá takřka němé, soustředěné pojetí vojáka Weatherburyho Janem Leflíkem.

    Režijnímu pojetí Patrika Lančariče nelze upřít trpělivé a citlivé hledání drobnokresby vztahů a snahu o výstavbu křehké atmosféry. To se však mnohdy nedaří, i když návodně pomáhá podkreslení ambientní a filmovou hudbou. Možná je taky na škodu přílišná úcta k požadavkům hry, jako v samotném závěru, kdy je předepsaná přítomnost dalšího vojáka spíš matoucí.

    Albion je název zahrady, kterou na venkově asi hodinu cesty od britského hlavního města vybudoval ve dvacátých letech 20. století veterán první světové války k uctění památky padlých spolubojovníků. Foto: archiv divadla

    Na premiéře ovšem obecenstvo sledovalo předivo psychologického vyprávění pozorně. Hra je dobře napsána, trvalé napětí ze vzájemného nepochopení a míjení hrdinů je jistě leckomu povědomé. Albion má nepokrytě čechovovské rysy, vlastně jde o chytrou a promyšlenou aluzi Višňového sadu přenášející obraz zanikajícího světa a obrany „tradičních“ hodnot do současné Británie. Proto i název zahrady podle prastarého jména britských ostrovů. Její dočasná majitelka se do ní utíká spíš pro iluzorní nostalgickou reminiscenci. Ale šanci vydolovat z odkazu předků to, co je skutečně cenné, podle vyznění inscenace přece jen má. Jen nesmí vysněný ostrov utopit v moři nepochopení vůči svému okolí. A naopak.

    Cestu k tomuto poznání předkládá zlínské divadlo dosti kostrbatě, ale přece jen. Snad se do některé z příštích současných látek pustí s větší odvahou. Možná by též nebylo od věci, kdyby pro inspiraci zabrousilo i do jiných než anglosaských vod.

    ///

    Městské divadlo Zlín – Mike Bartlett: Albion. Překlad Pavel Dominik, režie a hudební dramaturgie Patrik Lančarič, dramaturgie Katarína Kašpárková Koišová, scéna Pavel Borák, kostýmy Markéta Sládečková, choreografie Hana Achilles, hudba Branislav Biznár a Dušan Lančarič. Česká premiéra 22. října 2022.


    Komentáře k článku: Sami na ostrově Albion

    1. Iva Mikulová

      Iva Mikulová

      Děkuji, Marceli,
      za formulačně velmi přesnou recenzi na Albion. Dodám jen svou drobnou úvahu. Albion mě rozhodně zaujal jako jedna z intertextových adaptací Višňového sadu (připomeňme zároveň už 16 let starou adaptaci Davida Gieselmanna Plantáž, kterou v roce 2009 tehdy velmi provokativně inscenoval Marián Amsler v slovenském SND). A samozřejmě, nejen Višňového sadu, najdeme tam i motivy z Čechovova Racka. Není to však „variace pro variaci“, Bartlett téma venkova a zahrady vztahuje k britské kulturní identitě a v politické rovině je hra metaforou k názorové roztříštěnosti Británie v období Brexitu.
      A právě v této rovině pro mě otevírá naprosto největší otázku týkající se obecně inscenování současného britského dramatu na českých jevištích (v níž může být Albion pouze jedním z příkladů). Ptám se sebe sama na možnou míru kulturního transferu témat Albionu nebo Doktorky Roberta Icke (uvedeno v brněnském ND v loňském roce), nebo tamtéž uvedeného Leopoldstadtu (původem českého, ale britského autora Toma Stopparda). Lze témata her, která vznikají pro jinou, řekněme více multikulturní společnost, převést do českého prostředí a jak? Lze pro ně najít české „ekvivalenty“? (Jako například u Albionu adaptovat téma názorové roztříštěnosti i na českou společnost a metaforu chátrající a rozpadající se zahrady doslovit v jiných tematických kontextech?).
      Pro mě osobně zlínský Albion zůstal mnohem více pokusem o příběh, případně čechovovský příběh – což není nutně výtka. A zároveň při znalosti inscenačního týmu věřím v zamýšlený přesah, který jsem tam ale osobně postrádala. Je to pouze hlasité zamyšlení nad tím, jak tyto současné hry dramaturgicky uchopit, adaptovat a kulturně přenést do českého divadelního a společenského kontextu.

      22.11.2022 (16.18), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,