Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    S ironií životem nenaplněným

    Na scénu HaDivadla se režiséru Ivanu Burajovi podařilo přivést Strýčka Váňu ironického, zábavného a současného. Inscenace není jen o nesmyslném filosofování, nudě a nenaplněném životě, stává se především obrazem nešťastných lidí. Ať už žijí kdekoliv.

    Úvodní scéna Strýčka Váni je jako  vy­stři­žená z reklamy na kempování  FOTO JAKUB JÍRA

    Úvodní scéna Strýčka Váni je jako vy­stři­žená z reklamy na kempování FOTO JAKUB JÍRA

    V inscenaci je akcentováno téma bezcílnosti a životního údělu. Druhotně zde vyvstává motiv „ekoaktivismu“ (což napsal již Čechov). Podprahově je zde podtrhována, částečně také ironizována či zpochybňována, víra v „něco dobrého“, případně skrze kýčovitou ikonografickou náboženskou výzdobu víra v boha.

    Hra ve výborném překladu Leoše Suchařípy neprošla výraznějšími škrty, bylo však pár replik přidáno. Občas dochází i k úpravě promluv do hovorové řeči, například: blíží se buřina, případně v některých scénách dochází k posunům a aktualizacím jednání či rekvizit. Všichni pijí místo vodky víno, čímž se inscenace trochu vymaňuje z lokalizace Ruska. Mapy doktor Astrov promítá meotarem, v kuchyni je místo samovaru rychlovarná konvice. Soňa jako jiní mladí „frčí“ na čínských nudlových polévkách. Tvůrci kreativně pracují s textem a jeho významy, ať už se jedná o občasný prvoplánový humor – vypuštění písmena J u pobídky Váni k mamá: Pij čaj!, tak například v celé scéně spikleneckého bláznění Soni a Jeleny výtečně zakončené ironickým: No, nejde to.

    Již úvodní scéna evokuje jisté mezičasí, uvolnění po výrazném vypětí a čekání na to, co bude dál. I díky oblečení připomíná období devadesátých let minulého století. Po opadnutí porevoluční euforie nastalo období jakési kocoviny. A stejnou kocovinu prožívají i postavy Strýčka Váni. V montérkách a prestižích, s pletenými ponožkami a plastovými pantoflemi, v joggingových úborech působí Vojnickij, Vojnická, Marina i Jelena jako vystřižení z reklamy na kempování. Nechybí ani rozkládací stolek, plastové židličky, pruty na opékání a špekáčky. Tento úvodní obraz je navíc podtržen hudbou připomínající americké western-country.

    Tato píseň prochází celou inscenací, ostatní hudební prvky jsou však neméně výrazné a významotvorné. Například ve scéně, kdy v Čechovově hře chce hrát Jelena Soně na klavír, si v Burajově inscenaci chtějí pouštět písničky z youtube. A nakonec si i jednu pustí. A jedná se vskutku o výjimečný výběr – Nothing compares v pravděpodobně čínském pojetí Fatimy Al Qadiri. „Trampství“ jako motiv se objevuje i u Vojnického, když míří pro růže a dovolí si zanotovat typickou táborákovou píseň Růže z Texasu.

    Inscenace vyniká perfektním načasováním. Ať už díky skvělé hudbě nebo právě díky přirozeně zahraným vztahům. Herci působí ve svých rolích přirozeně, v akcích a replikách jsou zřetelné motivace. Nejsou to iracionální, odlidštěné postavy s násilně vykonstruovanými emocemi.

    Soňa Táni Malíkové je nenápadná, zároveň, stejně jako ostatní, nepůsobí přehnaně dramaticky, hystericky, je však sebeironická, zábavná, uvěřitelná. Jediným vypovídajícím gestem evokuje nevýrazné intelektuálky – mne si unavené nenalíčené oči pod brýlemi. Doktor Astrov Roberta Mikluše vystupuje jako ambivalentní postava. Ačkoli je jako muž s posláním lékaře a ekoaktivisty cílevědomý a ambiciózní, nepostrádá „obyčejné“ zlozvyky, ani schopnost všeho nechat jen kvůli ženě. Místy působí skepticky, nechápavě, snaží se však být více pozitivní a energický. Stejně tak Vojnickij Jana Lepšíka balancuje na hraně naprosto racionálního hospodáře, skvělého strýce, apatického účastníka veškerého dění a zamilovaného šílence s agresivními sklony. Profesor Serebrjakov Cyrila Drozdy se mění z ufňukaného hypochondra v racionálního intelektuála, který se nestydí činit sobecká rozhodnutí jen pro své vlastní dobro, ale s „kvalitními“ argumenty. Simona Peková jako mamá Vojnická nekriticky, naivně, skoro až hloupě a nábožně poslouchá veškerá rozhodnutí Drozdova Serebrjakova, která po něm úspěšně a s náležitým humorem ve vteřině opakuje. V inscenaci se vyskytuje téměř mimo veškeré dění. Žije Serebrjakovem a brožurami. Strůjce všeho (ne)dění Jelena Lucie Schneiderové je apatická intelektuálka, jež se v životě s hypochondrickým profesorem jen otravuje. Uvěřitelně obhajuje své pohnutky ke sňatku a stejně opravdově sdílí svůj aktuální postoj.

    Po pateticky vyprázdněném Strýčku Váňovi v Městském divadle Brno se zde objevuje životný, tragikomický, opravdový Váňa.

    HaDivadlo, Brno: Anton Pavlovič Čechov: Strýček Váňa. Režie Ivan Buraj, dramaturgie Dagmar Radová, Matěj Nytra, výprava Jana Boháčková, Lenka Jabůrková, hudba Pavel V. Boiko. Premiéra 8. dubna 2016.


    Komentáře k článku: S ironií životem nenaplněným

    1. Petr KlariN Klár

      Petr KlariN Klár

      Slečno Málková,
      přítomnost, jak vy píšete „typické táborákové písně Růže z Texasu“, v žádném případě není pouhým ornamentem, ale vědomým popkulturním odkazem a svébytnou poctou slavné inscenaci Petra Lébla.

      28.04.2016 (10.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Tomáš Kubart

        Profilový obrázek

        Jaký význam
        má ten „vědomý popkulturní odkaz“ v Burajově Váňovi? Chci říct: pokud Kateřině vyčítáš, že tu souvislost nezmínila (což nutně neznamená, že ji nepostřehla), je tento odkaz podstatný pro interpretaci Burajova Váni?

        28.04.2016 (18.46), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,