Divadelní noviny Aktuální vydání 1/2025

Kulturní měsíčník pro divadlo a jiné umělecké obory

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

1/2025

ročník 34
28. 1. 2025
Můj profil

Divadelní noviny > Rozhovor

ROZHOVOR: Tasnádi – V divadle je větší svoboda

Je vždy vzácností, když na premiéru své hry přijede zahraniční autor. Jen na otočku se tak v Praze objevil maďarský dramatik a scenárista István Tasnádi, který se zúčastnil premiéry své hry Kartonový taťka v Divadle v Dlouhé. Ještě před premiérou poskytl Divadelním novinám rozhovor a pak se společně s režisérem Michalem Vajdičkou na diskusi s diváky zamysleli nejen nad hrou samotnou, ale především nad neveselou situací (kultury) v Maďarsku a na Slovensku. 

Jste velmi všestranný tvůrce – spisovatel, básník, dramatik, scenárista, režisér. A jak to vypadá, rád se vrháte do nových věcí – experimentů…

Básník už nejsem, aspoň toho jsem se už zbavil, maximálně píšu hry ve verších, jako bylo Finito. S poezií jsem přestal, protože jsem měl pocit, že tím neoslovuju příliš mnoho lidí. Pak jsem se setkal s divadlem a zjistil jsem, že v téhle oblasti vzájemný kontakt ještě funguje. Takže jsem si zkusil nejrůznější varianty jako loutkové divadlo, divadlo pro děti či rozhlasové hry. Hledal jsem, čím a jak lze lidi oslovit, jaké cesty existují. A v tomto smyslu rád experimentuju, zkouším, co funguje a co ne. A pokud jde o mou režii, tak k té jsem se dostal z nouze. Divadlo Křídový kruh Arpáda Schillinga po jeho odjezdu zaniklo, zůstal jsem tam s herci, tak jsem se ujal režie.

Který ze jmenovaných oborů vás momentálně zajímá nejvíc?

Momentálně mě nejvíc láká jakákoli možnost, kde mi nabídnou šanci pracovat. U nás je v kultuře dost tristní situace, je třeba rozhazovat sítě doširoka, objevovat se v televizi, rozhlase, ve filmu, prostě se snažit uchytit. Myslím, že dnes to tak má většina lidí z oboru. Jen pro příklad, režíroval jsem nedávno Kartonového taťku, kde hraje jedna z největších maďarských hereček dneška Dorottya Udvaros, která byla nucena odejít z Národního divadla. A představení se hraje kdesi na půdě jedné univerzity.

Máte na kontě 36 her. Která je pro vás srdeční záležitost?

Je těžké vyzdvihnout jednu, oblíbených jich mám víc. Samozřejmě mezi ně patří ty nejúspěšnější, které byly nejčastěji inscenovány a byly také přeloženy do různých jazyků, jako Veřejný nepřítel, Fitness Faidra nebo Cyber Cyrano (tento text vyšel v SADu – pozn. autorky). A patří k nim i Kartonový taťka.

István Tasnádi

Jak hledáte témata?

Je to takový tajemný proces, pokaždé si téma ke mně najde cestu jinak. Například pokud jde o Kartonového taťku, pomohla náhoda. Dávno předtím, než hra vznikla, jsem režíroval v jednom divadle a krátce před premiérou nám onemocněl jeden z herců. Místo něj text četla nápovědka. A já byl překvapen tím, že to výborně fungovalo… Z toho se zrodil nápad, že by si herci mohli pohrávat s postavou vystřiženou z papíru. Nakonec jsem takovou kartonovou figuru vytvořil, ale v inscenaci jí nedáváme žádnou tvář, aby si každý divák mohl utvořit svou konkrétní představu podle svého. Někdy dostanu přímo zadání, abych napsal něco pro konkrétního herce či herečku, což byl případ hry Fitness Faidra, kterou jsem psal taky pro Dorotu Udvaros. Někdy se stává, že režiséra zajímá nějaké téma a tak dlouho si o tom povídáme, až to zaujme i mě a pokusím se něco vytvořit. Zkrátka možností je velká spousta.

Kritika si všimla, že vaším oblíbeným tématem je Faidra, kterou jste zpracoval několikrát. Zajímá vás tato konkrétní hrdinka nebo témata z antiky?

Konkrétně Faidra mě zajímá velmi. Ale během dlouhých let své práce jsem dospěl k názoru, že dobře funguje příběh, který má archetyp. I ve hře Kartonový taťka je taková archetypální situace, kdy syn roztrhá (zabije) otce.

Máte zkušenost s divadlem, filmem i televizí. Liší se pro vás psaní pro tato média nějak výrazně?  

V divadle je větší svoboda. Když píšete scénář pro film nebo seriál, za krkem autorovi sedí spousta producentů, kteří mají různé požadavky a očekávání. Takže se vždycky velmi rád vracím do divadla, kde mohu svobodně pracovat, svobodně myslet.

Co vás jako diváka v divadle nejvíc baví?

Samozřejmě se velmi soustředím na herce, ale velmi důležitý je pro mě i text. Moje poslední dva největší divadelní zážitky se od sebe diametrálně liší. V Divadle Josefa Katony (prostor podobný Činohernímu klubu – pozn. autorky) jeden herec – József Gyabronka – v civilním oblečení na holé scéně odříká Dantovo Peklo. Fascinující, už jsem to viděl dvakrát. Stejně mě ale zaujalo velkolepé představení Velký Gatsby v divadle Vígszínház (velikostí odpovídá Divadlu na Vinohradech – pozn. autorky). Na scéně se pohybuje na 40 herců, je tam živý orchestr, obrovské taneční scény, je to velmi pestré. Ale není to jen samoúčelná forma, touto starou historkou podávají přímočaré svědectví o dnešku, aniž by aktualizovali text nebo zařazovali odkazy k aktuální politice, je to srozumitelné a úchvatné.

Máte pocit, že vašim hrám rozumějí v cizině? Mnohdy bývá problém v pojetí humoru…

Hodně záleží na tom, kde se to hraje. Mám takový pocit – a doufám, že se mi dnes potvrdí –, že český a maďarský humor si jsou hodně blízké. Podobně mi rozumějí na Slovensku, v Rumunsku či Polsku. Ale mám zážitek z Berlína, kde jsem měl scénické čtení a Němci úplně zamrzli, nic nechápali, vše brali velmi vážně. Považovali mou hru za soubor tezí, ale nebylo to dost brechtovské, takže to tam nefungovalo. Mimochodem, ta blízkost chápání humoru je jistě způsobena i tím, že na naši generaci hodně působila česká literatura, Hrabal, Hašek nebo Kafka. Všude tam se velmi vážné věci střetávají s fraškou, žertováním, takže to tady všichni chápeme.

Je Kartonový taťka vaší zatím poslední hrou?

Kdepak. Vloni byla uvedena moje nejnovější hra o dvou hercích, která se jmenuje Kdy jsem lhal? A příští týden začnu zkoušet, režírovat na Malé scéně divadla Vígszínház hru Tatínkovo zlatíčko, kterou jsem napsal podle svého scénáře.

Když režírujete vlastní texty, jak si rozumí dramatik Tasnádi s režisérem Tasnádim?

Když začínáme zkoušet, autor je automaticky upozaděn. Já jsem se učil režírovat v běhu, pracovali jsme na věcech společně s herci. Žádný papír z univerzity vám nezaručí, že to opravdu umíte. V divadle Křídový kruh jsme pracovali tak, že jsme často na začátku neměli pevný text. Vše vznikalo na základě improvizací při zkouškách. Občas jsem do toho vstoupil nějakou improvizací i já, abych to trochu posunul dál. Vím, že s kůží na trh jde herec, který musí předvést to nejlepší. Tak se pro něj snažím vytvořit situace, kdy ze sebe dokáže dostat to nejlepší a bude si za tím stát. Během zkoušení dokážu hodně proškrtat svůj text a utěšuju se tím, že třeba celý vyjde někde v tisku.

Zdá se mi v posledních letech, že v současné společnosti skutečnost často předčí jakoukoli absurditu divadla. Jak to vnímáte vy? 

U nás se děje spousta absurdních věcí, ale mám pocit, že už nejsme světová jednička. Už se to děje všude možně… Jen jsme s tou debilitou začali o něco dřív, ale už nás mnozí dostihli. Nicméně v rámci divadla to vnímám tak, že divák není zvědavý na to, abych reflektoval konkrétní situaci ve společnosti, spíše od divadla očekává něco úplně jiného.

A jak vnímáte současné směřování Maďarska v evropském kontextu?  

Všichni jsou ve velmi obtížné situaci. Svět nesměřuje k tomu, aby bylo umění skutečně oceněno. O tom bych mohl mluvit dlouze, ale myslím, že víte, o co jde. Proto je důležité, abychom drželi pospolu, abychom se setkávali s diváky, protože od nich čerpáme nějakou podporu, energii. V dnešní době jsou oficiální kultura a živoucí kultura dvě naprosto oddělené věci, i to je zcela absurdní. Ale s tím musíme počítat.

Rozhovor tlumočila překladatelka hry Tatiana Notinová.

FOTO náhledového obrázku inscenace Faidra Fitness, zdroj dnarchivy.sk.


Komentáře k článku: ROZHOVOR: Tasnádi – V divadle je větší svoboda

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*



Obsah,