ROZHOVOR: Je to stále divadlo za války

„Zjistili jsme, že tu existuje velký prostor pro klasičtější festival ukrajinské kultury, který se může, až válka skončí, stát trvalou akcí. Protože ta ve střední Evropě intenzívně chybí,“ říká DANIEL PŘIBYL, dramaturg a ředitel Městských divadel pražských, které letos už potřetí pořádají festival MĚSÍC UKRAJINY. Zahájila jej 24. února vernisáž v Divadle Komedie a elektrizující představení Dcerka Národního divadla Marie Zankovecké ze Lvova, zakončí jej vyprodaný Caligula z Národního divadla Ivana Franka v Kyjevě (23. března), o den později pak Kniha nocí (režie Vlad Troitskyj) Divadla Rokoko.

Když jste v MDP na jaře roku 2022 s ukrajinským programem začínali, bylo to v atmosféře všeobecné, všeobjímající solidarity. Jaká je situace teď?

Po třech letech jsme v oblasti živého umění skoro jediní, kdo v podobných aktivitách pokračují v takto koncentrované podobě. Měsíc Ukrajiny začal původně jako naše interní přehlídka, ale najednou jsme zjistili – vzhledem k tomu, jak početná je zdejší ukrajinská komunita a jak důležité je to v současné době téma – že tu existuje velký prostor pro klasičtější festival ukrajinské kultury.

Zahajovací představení Dcerky, pro mnoho diváků v hledišti dojemný zážitek, je dramatizace ceněného románu současné ukrajinské spisovatelky Tamary Dudy, loni vyšel i česky. V čem oslovilo vás?

Dcerka je silná, autentická inscenace, založena na příbězích, které autorka, jež se sama jako dobrovolnice zapojovala do pomoci ukrajinské armádě ve válce na Donbase, sesbírala v letech 2014-2016. Chtěli jsme navíc, což se mi zdálo důležité, aby festival otevíralo a končilo ukrajinským souborem – a máme tu letos dokonce dvě ukrajinská Národní divadla. Končíme tedy Caligulou z dílny Národního dramatického divadla Ivana Franka v Kyjevě. Mladý režisér Ivan Uryvskyj, dnes nejznámější ukrajinská divadelní celebrita, u nás v MDP už pracoval – a Caligulabyl vyprodán tak rychle, že jsme museli přidat další představení.

Jak logisticky náročné je inscenace do Prahy přivézt?

Právě i díky už nabytým zkušenostem a výbornému týmu, který jsme do divadla z řad ukrajinských uprchlíků přijali už před třemi lety – kurátorkou ukrajinského programu je Anna Turlo – jsme schopni sem inscenace přivézt, navzdory nejrůznějším restrikcím. Výzvou například zůstává, aby nám muže-umělce pouštěli na hostování přes hranice. A bude to možná znít banálně nebo příliš racionálně, ale přivážet ukrajinské inscenace je aktuálně levné: nelze používat leteckou dopravu, ceny za autobusy a vlaky jsou mnohem vstřícnější. Ukrajinské divadlo je teď v asketické fázi, necestuje s plnými náklaďáky drahých dekorací – je to stále divadlo za války.

Ze zahajovacího představení letošního festivalu Měsíc Ukrajiny, inscenace Dcerka, Divadlo Komedie (adaptace románu současné ukrajinské autorky Tamary Dudy). FOTO Městská divadla pražská

Ale zůstává, jak jsme viděli včera při Dcerce v Divadle Komedie, nabité obrovskou bojovností a energií.

Ukrajinská divadelní komunita je nesmírně aktivní: minulý rok jsme vypsali deset stipendií pro deset vybraných současných ukrajinských dramatiček a dramatiků, naši dramaturgové vybrali ukrajinské autorky a autory různého věku. Čekali jsme, že nám texty pošlou tak dva tři z nich, že víc nebude mít čas psát. Ovšem ještě před uzávěrkou přišlo deset textů a my jsme mohli s radostí říct, že z těch deseti her byla polovina výborná: dva z nich už měly na Ukrajině premiéru.

Které představení z letošního Měsíce Ukrajiny vy osobně doporučujete?

Začali jsme si více všímat, co dělají ukrajinské diaspory v jiných evropských zemích. Je zajímavé pozorovat, jak se míchají s místními kulturami z celé Evropy. Proto letos přivážíme například ukrajinsko-polský projekt, nebo estonsko-polsko-ukrajinský projekt. The Boarder vznikl v rámci rezidence v Institutu Grotowského ve Vratislavi. Je to queer představení o nejslavnější ikoně současné Ukrajiny, nebinární umělkyni, která bojuje na frontě. The Boarder vyhrálo loni novinářskou cenu The Scotsman Fringe First na festivalu v Edinburghu: je to hodně experimentální, náročné, zajímavé představení. A opravdu upřímně doporučuju estonsko-polsko-ukrajinské Spy Girls, které řeší divokou kombinaci hackerství, novinařiny a uměn; říká se tomu hektivismus. Tři herečky se skutečně reálně, a v tom představení to uvidíte, nabouraly prostřednictvím seznamky do účtů ruských vojáků na frontě a vytahaly z nich postupně… leccos. Představení končí tím, že se ty citlivé informace, které ty holky získaly, draží, aby výtěžek šel na ukrajinskou armádu… To se mi strašně líbí.

Co plánujete přivézt v příštích letech?

Rád bych v Praze ukázal inscenaci, jejíž text vznikl na objednávku německého Münchner Kammerspiele – ukrajinská dramatička a filmařka Natalie Vorožbyt pro něj napsala hru Zelené koridory o ukrajinských ženách prchajících před ruskými okupanty. Natalie Vorožbyt je dle mého názoru vynikající, byť na Ukrajině dost kritizovaná autorka, a zdálo by se mi důležité, aby čeští diváci mohli inscenaci Zelených koridorů z Münchner Kammerspiele vidět v Praze a taky s tím, jak Zelené koridory inscenoval režisér Dušan Pařízek v pražském Divadle X10.

Měsíc Ukrajiny. 3. ročník festivalu ukrajinské kultury.

Více na: https://www.mestskadivadlaprazska.cz/mesic-ukrajiny/

Zdroj náhledového obrázku Městská divadla pražská.