Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Romantika plná rozporů aneb Čím to, že Manon se nelíbí všem?

    Režisér a umělecký šéf Činohry Národního divadla Daniel Špinar před premiérou Manon Lescaut prozradil, že si Nezvalův text vybral, protože se na první scéně dosud nehrál. A taky chtěl vytvořit divácký hit. Ten pravděpodobně vyrobil, o excelentní inscenaci však hovořit nelze.

    Manon (Jana Pidrmanová) a Des Grieux (Patrik Děrgel) při prvním setkání v galerii  FOTO PATRIK BORECKÝ

    Manon (Jana Pidrmanová) a Des Grieux (Patrik Děrgel) při prvním setkání v galerii FOTO PATRIK BORECKÝ

    Vítězslav Nezval napsal Manon Lescaut na motivy novely (vydané v roce 1731) francouzského spisovatele Abbé Prévosta pro režiséra Emila Františka Buriana, premiéru měla roku 1940 v divadle D 40. Od té doby bylo na českých jevištích uvedeno více než šedesát jejích inscenací, byla zfilmována a zpracována pro rozhlas. A téměř každý si ze škamen alespoň pár veršů pamatuje – ať už si o nich myslí cokoli.

    Proč tedy Manon nebyla nikdy uvedena v Národním divadle? Možná proto, že se Nezvalovy intimní verše velice těžko nesou také na balkony a galerie (zvláště když je v historické budově pronášejí nepříliš recitačně a rétoricky zdatní herci). Snad proto, že Manon Lescaut je sice drásavý milostný příběh, ovšem nedosahuje takových kvalit jako Romeo a Julie nebo Othello (vzpomeneme-li na jinou, výbornou Špinarovu režii v Národním). Zatím poslední divadelní Manon Lescaut je přesto v mnoha ohledech pozoruhodná inscenace.

    Setkání, střety a souboje

    Špinar s dramaturgyní Ilonou Smejkalovou text logicky proškrtali, vypustili epizodní postavy (sluhy, hostinského – v této inscenaci navíc žádný hostinec není, protože první dějství se odehrává v galerii), zůstalo tak šest postav a sbor (jenž v šesti obrazech ztvárňuje rozličné, bezejmenné skupiny), závěrečný, sedmý obraz, který se odehrává na Havru, vypustili. Manon zemře dříve – při roztržce s policií, kterou přivolal několikrát podvedený Duval. Des Grieux se poté „rytířsky“ probodne mečem. Představení tak má poměrně svižný rytmus, trvá pouze hodinu a půl bez přestávky.

    Špinar se zaměřil na čistý a jasný příběh lásky, vášně, podvodu, manipulace. Akcentuje rozpory – duše a těla (tedy víry, tělesnosti a poživačnosti). Dvojakost je posilována ve všech rovinách. Například první a fatální setkání Manon a Des Grieuxe (a poté Manon a Duvala) proběhne v galerii. Na stěně visí dva obrazy – obrovský biblický výjev nanebevzetí a mnohem menší, realistický obraz ženského klína od Gustava Couberta. Jako by to byly obrazy Tiberge a Manon – a Des Grieux se měl mezi nimi rozhodnout. (Prvotní nápad s galerií vlastně dost silně připomíná Špinarova Hamleta ze Švandova divadla, který se mimo jiné odehrával mezi rodinnými fotografiemi na zdech a muzejními vitrínami.) Stejné napětí nese obrovské červeně blikající Ježíšovo srdce, které vidíme hned na začátku představení – leží na předscéně, kde je štěrkovým pásem přesně vymezen duchovní prostor (a také ten, kam postavy chodí trpět nebo uskutečňovat pokání).

    Razantní zkrácení a takto jasný režijní výklad – zdůrazňovaná dvojakost a rozpornost – mají však jeden negativní důsledek. Manon je diváky logicky považována za poživačnou a prospěchářskou potvoru (sice půvabnou, mladou a naivní, ale ne příliš váhající či se trápící svými nezkrotitelnými touhami). Ona přece stojí proti tomu čistému, opravdovému. Naštěstí však Tiberge není „svatým mužem“, aby o jeho motivaci nebylo pochyb – v okamžiku upřímnosti dokonce svou lásku Des Grieuxe políbí. Tedy i on konal ve jménu chtíče, ne víry a spravedlnosti. Příběh není nakonec jen černobílý.

    Tragický konec se odehrává v troskách domu – v zadní stěně je obrovská díra, kterou vidíme šedě zlověstnou oblohu... FOTO PATRIK BORECKÝ

    Tragický konec se odehrává v troskách domu – v zadní stěně je obrovská díra, kterou vidíme šedě zlověstnou oblohu… FOTO PATRIK BORECKÝ

    Umřít pro krásu

    Manon Lescaut je inscenace opulentní a vnějškově efektní. Špinar vytváří krásné, provokativní i metaforické scénické obrazy (ve kterých tu a tam potměšile cituje svou předchozí tvorbu). Výtečně pracuje s oponami a celým prostorem jeviště, mizanscény a svícení jsou precizní. Pořád to ovšem jsou především volně související obrazy (ošklivě řečeno – výseky ze života zamilované mládeže), poutavý a kompaktní celek vytvořen nebyl. Špinar několikrát zdůraznil, že k režii Manon přistupoval jako k opeře. Emoce však hudba Jiřího Hájka (která zní opravdu honosně, silně využívá varhany) ani verše Vítězslava Nezvala v dostatečné míře nepřinesly.

    Scénografka Lucie Škandíková vytvořila několik snadno odlišitelných prostředí, které zvraty v příběhu silně podporují. První obraz se odehrává v již zmíněné galerii, poté se děj přenáší – po odstranění velkého obrazu – do malinkého „nebeského bytu“ milenců; Duvalův byt je naopak „noční můrou“ – nechybí v něm nezbytná Špinarova diskokoule, červený střapcový závěs (odkazující na režisérovu inscenaci Kabaret Kafka), bílé plastové židle a především další „dekorace“ – duo za klávesami. Vypadají a, bohužel, i hrají jako naše národní celebrity Eva a Vašek (ovšem genderově vyváženo to není, nacházíme zde dva pekelné Vašky). Tragický konec se odehrává v troskách domu – v zadní stěně je obrovská díra, kterou vidíme šedě zlověstnou oblohu, právě takto vypadá vztah Manon a Des Grieuxe.

    Významotvorné jsou také kostýmy Marka Cpina, ať už v detailech – na začátku má Des Grieux oblek s drobným vzorem, který diváci po bližším ohledání identifikují jako kříže (to se ještě chtěl stát knězem), Manon má něžně holčičí šaty s obrovskou růží na prsou. Poté mají kostýmy s obláčky a se svým hnízdečkem lásky tak dokonale splývají. Ale ne nadlouho, Manon si ještě musí obléci šaty se vzorem bankovek… Nejvíce stylizovaně, humorně a také ironicky působí (po stránce výtvarné i režijní) scéna, ve které se Manon s Des Grieuxem po prvním rozporu udobřují. Přichází za ním oblečena jako „ctižádostivý svatoušek“ – její kostým nese prvky připomínající královnu Alžbětu I. i Pražské Jezulátko, svého utýraného, napůl obnaženého milého obléká do skutečného rytířského oděvu – zbroje. Je to krásný obraz královny a hříšné světice a jejího rytíře.

    Režisér Daniel Špinar i nyní použil svou oblíbenou diskokouli... Duval (Vladislav Beneš) stále stojí mezi zamilovaným párem  FOTO PATRIK BORECKÝ

    Režisér Daniel Špinar i nyní použil svou oblíbenou diskokouli… Duval (Vladislav Beneš) stále stojí mezi zamilovaným párem FOTO PATRIK BORECKÝ

    Manon je motýl, Des Grieux má meč

    Po zhlédnutí obou premiér, kde se představili všichni čtyři herci ztvárňující ústřední milenecký pár (Jana Pidrmanová a Pavlína Štorková jako Manon a Patrik Děrgel a Vladimír Polívka jako Des Grieux), je patrné, že jsou přesně a přísně vedeni, jejich gesta i mimika podléhají důkladné choreografii. Přednes všech čtyř ovšem perfektní není, herci chvályhodně nepoužívají mikrofony, ale příliš tlačí na hlas a místy je to až za hranicí snesitelnosti.

    Poměrně lépe si vedli na první premiéře Štorková a Polívka, chyběla jim však živočišnost a svěžest druhé alternace – Pidrmanové a Děrgela. První dvojice byla precizní, ovšem chladná, zdálo se, že k veršům přistupovala bez jakéhokoli vztahu, pouze zvenku (především Polívka, který se ponejvíce soustředí na text). Nejlépe jim vycházely ironické momenty a také byli pohybově preciznější. Zvláště Pavlína Štorková opravdu umí jediným gestem ovládnout celé jeviště. Pidrmanová a Děrgel byli jistě emotivnější, ale také mnohem naivnější – jako by se jednalo o pár o dekádu mladší.

    Vladislav Beneš v roli Duvala je stárnoucím svůdcem, na první pohled noblesním (už hercův hlas jistou ušlechtilost evokuje), později mu však dodává také podstatnou dávku oplzlosti. Tiberge Radúze Máchy je v podstatě trpícím mužem – což po celou dobu představení nezmění. Působí ctnostně a zároveň ďábelsky. V porovnání s ostatními – jasnými postavami – v sobě nese vzrušující napětí. „Němý“ sbor je předzvěstí příběhu nebo dokresluje prostředí. V galerii se objeví žena v koženém sado-maso obleku, jež vede vzpouzející se muže na vodítcích, poté – na modré obloze v bytě milenců svými pohyby vytvářejí obrazy havranů, jež věstí neštěstí, v bytě Duvala polonazí předvádějí orgie a nakonec jsou policisty, kteří přijdou zatknout podvodnici Manon. Mnohé z toho je poněkud zbytné, ale jeviště zaplňují poměrně dobře…

    Herci ztvárňující mladý milenecký pár (doplnění ještě Matyášem Řezníčkem či Petrem Šmídem v roli Duvala mladšího) mají být Špinarovou „novou krví“. Bohužel však třeba ze srovnání s ústředním párem v Othellovi – Magdalénou Borovou a Karlem Dobrým – nevycházejí nejlépe. Jak už jsem však naznačila na začátku, nemyslím si, že je to potíž pouze režijního vedení či herectví. Kříž je především s textem.

    Největším problémem inscenace je ovšem nevyhraněnost – občas jsem měla pocit, že inscenátoři nevěděli, zda brát Manon vážně. Či lépe řečeno – jak moc mohou látku ironizovat. Pere se tak nadsázka a současný – i když stylizovaný – divadelní jazyk se sentimentalitou a přeslazeností Nezvalových veršů. Plně nefunguje ani jedno. Ano, je to další rozpor, domnívám se však, že tentokrát nezáměrný. Špinar chtěl vytvořit divácký hit, velkolepé plátno se sladkými veršíky. Obé zde je, ale nepropojilo se v celek.

    Národní divadlo: Vítězslav Nezval: Manon Lescaut. Režie Daniel Špinar, scéna Lucia Škandíková, kostýmy Marek Cpin, hudba Jiří Hájek, dramaturgie Ilona Smejkalová, pohybová spolupráce Palo Kršiak. Psáno z premiér 11. a 12. února 2016.


    Komentáře k článku: Romantika plná rozporů aneb Čím to, že Manon se nelíbí všem?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,