Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2018

ročník 25
13. 11.–26. 11. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Robert Mikluš: Krev, bolest a tma, to je skutečný život

    Robert Mikluš (nar. 31. 10. 1982 v Ostravě) patří k typům herců, kteří se musejí k slávě a velkým rolím prokousávat. Takový Jaroslav Marvan dneška. Nebo Eman Fiala. Poctivý, pracovitý herec s podezřívavě úskočným pohledem a jakoby přehlíživým úsměvem, jež ho předurčuje k více či méně pitvorným rolím ztřeštěnců či podivínů. Nebo policajtů. Jeho houževnatost a herecká i lidská poctivost, opravdovost jej předurčují k dlouhé, výrazné herecké dráze.

    Zatím má za sebou osm let v Divadle Husa na provázku a čtyři roky na volné noze. Dva roky hrál také v brněnském kočovném spolku Kočébr, s nímž projel Turecko, Španělsko a Maroko. Hráli ve vesnicích, v ulicích a na náměstích. Dotkli jsme se podstaty divadla. Byly to hraniční zážitky, které nás posouvaly lidsky i herecky, říká. Po odchodu z Provázku hrál v Dlouhé, na Zábradlí, pod Palmovkou, dokonce v Národním divadle. A také v Klicperově divadle Hradec Králové, v brněnském HaDivadle a především v projektech pražské nezávislé scény – s Vosto5 (PROTON!!!), Aničkou a letadýlkem (Jana je panna), ve Studiu Hrdinů (Dílo), ve VILE Štvanice (Poincarého domněnka), v DS Masopust (Sedm samurajů). V poslední době ho můžete stále častěji vidět v televizi – policista Topinka v seriálu Doktor Martin, směšný kuchař v crazy kuchařské show Luxus na talíři či – nedávno – Eda Slonka v dvoudílném TV snímku Dukla 61. Hodně důvodů se setkat. Zvlášť když ho sleduju od jeho nástupu do Husy na provázku, ale nikdy jsme neměli možnost více se poznat. Scházeli jsme se v květnu v pražské kavárně NONA. Nejvíc mě zajímalo, jak se člověk z ostravské havířské rodiny dostane do prostředí divadla a jak se tam cítí.

    První setkání

    Zaujalo mě, jak jste při domluvě našeho setkání řekl, že jste po rozhovoru do Divadelních novin celý život toužil a teď, když to přišlo, vás už vlastně nezajímá. Co se změnilo?

    Myslím, že to tak má každý herec, co vystuduje herectví a začne intenzivně pracovat. Říká si: Dělám poctivě divadlo, snažím se, a oni o mně snad vůbec nevědí. Je to takový pocit marnosti. Po čase z něj ale člověk vyroste a naopak dojde k tomu, že na rozhovorech život nezávisí.

    Co je vlastně pro herce – či pro vás – rozhovor?

    Je to vedle divadelního představení další hřiště, kde se člověk může veřejně projevit. Může říct pravdu, kterou chtěl dlouho sdělit, či dokonce vykřičet, ale může to být i mystifikace, což je taky dobrá forma komunikace. Udělat si ze všeho vážného v nás i kolem nás srandu, vystřelit si.

    Nemám takové „hrátky“se čtenářem rád.

    Je myslím, že je vždycky důležité mluvit – ale i hrát – tak, aby lidi poznali, o čem je řeč. Aby to bylo s čitelným nadhledem, aby to dávalo nějaký smysl, aby to lidi nějak pobavilo či poučilo. Aby nahlédli realitu jinak, jinýma očima. To je přesně hra, která mě baví. V divadle i při setkání s lidmi.

    Vždycky se bojím, když si zpovídaní dělají legraci…

    Nemyslím krutou legraci, zlou ironii. To nemám v povaze. Ale vystřelit si z někoho nebo sám ze sebe je zdravé.

    S Tomášem Davidem (vlevo) a Milanem Holendou (uprostřed v pozadí) jako zpěvák kapely DiaBeatles Milda v inscenaci Vladimíra Morávka podle filmu Miloše Formana Lásky jedné plavovlásky (premiéra 17. listopadu 2007, obnovená premiéra 10. června 2012, Divadlo Husa na provázku, Brno). FOTO JAKUB JÍRA

    Ostrava

    Pocházíte z Ostravy. Tam je asi humor – a život – hodně černý… Jak jste se dostal k divadlu?

    Divadlo jsem začal dělat někdy v době svého nástupu na gymnázium v amatérském kroužku Saši Rychetského při Dividle v Korunní ulici. Jmenovali jsme se Kašpaři, a dokonce jsme dvakrát vyjeli do zahraničí – do Německa a do Litvy. Tam jsem se poprvé setkal s divadlem, které mě zaujalo. Nebyla to ta povinná návštěva v rámci školy, kde se už dopředu nudíte. Tam ta děcka hrála vášnivě, byla plna zaujetí a i po formální stránce to byly zajímavé inscenace. Aspoň pro mě, kterej jsem neměl do té doby o divadle ani páru.

    A protože při Matičním gymnáziu, do kterého jsem nastoupil, měli amatérský soubor – jmenoval se Tajfun – a čtvrť Mariánky, kde sídlili Kašpaři, byla od školy i mého domova daleko, přestoupil jsem do něj. A herectví mě natolik začalo bavit, že jsem se po škole rozhodl zkusit dostat se na DAMU.

    Nakonec jste ale vystudoval JAMU…

    V Praze jsem neprošel ani přes první kolo… Jel jsem tam přesvědčen, že udělám díru do světa, na sobě šálu a baloňák, tak jsem si představoval bohéma… a nakonec mě čekala dlouhá, smutná cesta zpátky do Ostravy. Nicméně jsem to nevzdal, přihlášku jsem měl poslanou i do Brna na JAMU, kde u přijímaček seděla Nika Brettschneiderová, a klaplo to. Vybrala si mě a studoval jsem pak v jejím ročníku.

    Z jaké části Ostravy jste?

    Z Ostravy-Zábřehu. Jsem v podstatě sídlištní dítě. To ale neznamená, že bych vyrůstal mezi nějakými vysokými jedenáctipatrovými paneláky. Spíš to byly střední, šesti- a čtyřpatrové vnitrobloky, domy z padesátých let postavené těsně u sebe, velká základka, kolem cestičky pro kola…

    Kdo jsou vaši rodiče?

    Taťka je havíř. Celý život pracoval na šachtě, teď je v invalidním důchodu. Mamča má střední školu, vystřídala hrozně moc zaměstnání. Současně vychovala tři děcka. Mám ještě o pět let mladšího bráchu Davida, kterému se před měsícem narodila dcera Markéta, takže jsem strejda, a o deset let mladší sestru Nikolu. Jako dítě jsem to občas trochu odnesl a musel se o ně starat. Ale to k životu nejstaršího sourozence patří, nestěžuju si. Nic nám nechybělo. Ale když se na to dívám zpětně, byli jsme spíš chudší. V podstatě klasická ostravská rodina.

    Hercem

    Pamatujete si na rok 1989?

    Moc ne, byl jsem v první třídě. Pamatuju si, že se doma naši hádali, když táta přišel domů s trikolorou a máma na něj křičela, že to špatně skončí. Moc jsem nechápal, o co jde. V květnu 1990 mě pak mrzelo, že není lampionový průvod, to jsem zaregistroval. A od druhé třídy jsme ve škole zdravili paní učitelko, a ne soudružko učitelko, jak jsem byl zvyklý. Takové jsou mé vzpomínky.

    A co vaše vzpomínky na ostravské divadlo. Jak jste je jako dítě školou povinné vnímal?

    Zprvu bylo pro mě divadlo jen povinná školní představení. Když jsem byl na gymplu, začala zrovna u Bezručů éra Richarda Krajča, který byl v Ostravě velmi oblíbený. Mě to ale minulo. Mě k návštěvám divadla přivedl René Šmotek, dodnes můj oblíbený herec, který dělal nábory na školách. Přišel i k nám na gympl a my tak začali chodit do staré Arény, kam jsme díky němu získali předplatné. Máj, Prorok Ilja, Psí srdce… tři, čtyři fantastické sezony, které mně naplno otevíraly magický svět divadla. Pokaždé to bylo něco jiného, nového. Tomáš Jirman, Vláďa Georgiev… Fantazie. Proto jsem hned po JAMU chtěl do Arény. Nepovedlo se.

    Proč?

    Přišel jsem tam, ale umělecký šéf Ivan Krejčí mě vůbec neznal. A i když jsem mu vysvětlil svou situaci a vztah k městu i Aréně, tak raději vzal z DAMU Míšu Moučku, což jsem chápal. Znal jsem ho a věděl, že je to velmi příjemnej člověk i hráč.

    Takže jste po škole zůstal v Brně, dnes žijete a hrajete především v Praze. Cítíte se stále Ostravákem?

    Mám s Ostravou stále silné spojení, jezdím tam za rodiči a přáteli. Lidi tam žijou svůj život přes struhadlo. Když jsem žil v Brně nebo teď jsem v Praze, vidím, že tady se lidi hroutí z – s prominutím – ptákovin. V Ostravě se řeší opravdický problémy. Holka přijde o dítě, další musí z ekonomických důvodů na potrat, jednomu zavřeli bráchu na devět let, jinej prohrál v automatech dvě výplaty, další dluží sto tisíc. Někdo je alkoholik, jinej se bije nebo je bitej. Ale opravdu, na kost. V Ostravě se řeší takovýhle věci. Říkám tomu krev, bolest a tma.

    Oproti tomu Brno bylo a je lázeňská kolonáda. Nevím, proč si tam pořád na něco stěžujou. Ostrava je mnohem opravdovější a přímější. Jsou tam možná ti lidi jednodušší, jsou na nich vidět jejich chyby, jsou čitelnější, víc na sebe prozradí, ale já jim věřím víc než zbytku republiky, kde lidí své city a emoce často jen předstírají a své názory skrývají. Takovej je můj vztah k Ostravákům. Krev, bolest a tma, z níž vyzařuje jasný, byť temný světlo. To je mi blízké.

    A co jsou v porovnání s Ostravou Brno a Praha?

    Za poslední tři roky, aniž si to možná tady uvědomujete, se obě města hodně proměnila. Z Brna se stal v podstatě český Berlín. Vyrostlo tam množství nových hospod, na malém fleku se dá najít spousta zahrádek a příjemných posezení. A v Praze taky, byť se k nim musíte prodrat přes turisty. Myslím, že do pěti let to čeká i Ostravu. Před nedávnem se ostravské centrum města vylidnilo, což způsobilo obchodní centrum Nová Karolína. Ale začali se tam teď stěhovat herci a umělci, kteří vytvářejí prostor pro nové žití. Opravdové žití, nikoli shopping.

    S Lucií Trmíkovou (Heda) v roli Eilerta Løvborga v Ibsenově Hedě Gablerové (režie Jan Nebeský, premiéra 21. května 2016, Divadlo v Dlouhé, Praha). FOTO BOHDAN HOLOMÍČEK

    JAMU

    V Brně jste vystudoval JAMU v ročníku Niky Brettschneiderové a Vladimíra Kelbla a po škole působil v Huse na provázku. Kdo byli vaši spolužáci?

    Marek Pospíchal, Andrea Buršová, Vendula Ježková-Kasalická. Obě hrály na Provázku, Andrea je teď ve Švandově divadle, Vendula hraní opustila a je snad někde tajemnicí. Tereza Richtrová, ta žije se Štěpánem Páclem, Eva Kodešová, Zdeněk Lambor ze Zlína, Jan Holzman, beatboxer Ondra Havlík, Radek Švec, Kristina Chrástová… Určitě jsem na někoho zapomněl. Studium bylo zprvu velká euforie, pak přišlo zklamání. Nebo spíš vystřízlivění. Podobné to bylo potom i na Provázku. Možná je to nějakej můj syndrom. Nikde nevydržím.

    Začněme školou…

    Přišel jsem tam nadšenej. Všechno pro mě bylo nové. Ale na konci prváku, kdy jsme byli vlastně všichni stále spolu, přes den ve škole, v noci do rána v hospodě, jsem z toho dostal ponorku. Takovou, že už jsem svoje spolužáky ani školu nemohl vůbec vidět. Někam jsem se zašil a týden, dva nevylezl. Takové polohy se u mě střídaly do konce studia.

    Jak vlastně studium moderního herectví na JAMU vypadá?

    Nerad bych zobecňoval. Každý pedagog a ročník jsou jiní. Nika Brettschneiderová byla velmi intuitivní člověk, velmi senzitivní. Zatímco Vladimír Kelbl byl chladný, racionální, Nika k divadlu přistupovala zvláštně mysticky. Často s námi během práce komunikovala jen v nějakých citoslovcích, ale pak když práci hodnotila, dokázala ji přesně analyzovat. Říkala, jaké a kde má člověk limity, jaké dělá chyby, kde by měl co dotáhnout a zlepšit. Kdežto Vladimír měl svou metodu, do které nás formoval, ze které se nedalo uhnout, což mi pak hodně pomohlo při práci s Vladimírem Morávkem. Režíroval naši první inscenaci, krásnou, vlastně to byla jeho poslední v životě – Večer tříkrálový v divadelním studiu Marta. Pak měl nehodu, po které upadl do kómatu a zemřel. To jsme se dozvěděli pět minut před představením Akvabel, kde jsem hrál moderátora televizní soutěže, kterému řeknou, že mu zemřel jeho nejlepší kamarád… Moje první reakce byla, že jsem zkolaboval a udělalo se mi děsně špatně. Tomu se v psychosomatice říká, první fyziologická reakce. Tělo nějak odpoví, než to stihne hlava zpracovat. Já si pana Kelbla velmi vážil a najednou jako by se mi zbořil svět.

    Vedle Niky a Vladimíra jsme ale měli spoustu dalších skvělých kantorů. Natálii Kelblovou, Igora Dostálka, který s naším ročníkem jako pedagog začínal, Ctibora Turbu, Zoju Mikotovou. S tou jsme se dokonce dostali na workshop Marcela Marceaua, když hostoval v Praze. Čtyři dny jsme u něho byli.

    Takže umíte i moderní pantomimu…

    To ani náhodou. Na ni nemám. Pochopil jsem, že je to vlastně tanec. Je to velmi přísná disciplína, ke které mám od té doby velký respekt. Ta přesnost a tanečnost byly patrné už u Ctibora Turby, kdy jsme za ním jezdili do Prahy do Alfreda ve dvoře. Na vlastním těle jsem poznal, jak je všechno u něj do posledního pohybu, do poslední vteřiny vycizelované. Jak tam každé hnutí malíčkem, každá desetina vteřiny, každé přidupnutí, dech, rytmus hrají důležitou roli.

    Z performance Cykly uváděné v rámci letního putování se souborem Divadla KočéBR tureckým vnitrozemím v roce 2014. FOTO MAREK HLAVICA

    Husa na provázku

    Píše se rok 2006. Končíte JAMU…

    Dora Viceníková s Petrem Štědroněm mi nabízeli angažmá do tehdejší Reduty, jejíž soubor – a vlastně i éra – tam právě začínal a dnes pokračuje v Divadle Na zábradlí. Byla to dobrá nabídka a těžké rozhodování. Ale já si nakonec vybral Husu na provázku a Vladimíra Morávka. Tehdy měl Morávek v Brně obrovské jméno a divadlo, které tam dělal, bylo senzační. Navíc jsem tam spoustu lidí znal díky Tomáši Pavčíkovi, u nějž jsem v prváku na JAMU hrál v inscenaci Výlet se všemi důsledky, kterou jsme připravovali pro brněnský Losers festival. Právě na jaře, když jsem končil JAMU, dělali v Huse konkurs na nové herce. Vzali čtyři. Se mnou ještě Kubu Šmída, Vendulou Ježkovou Kasalickou a Andrejku Buršovou… Tak to byl můj nástup na Provázek. Vydržel jsem tam pak osm let.

    Jak to na Provázku vypadalo?

    Tehdy tam všichni žili Morávkovým cyklem Sto roků kobry složeným z dramatizací Dostojevského románů. Z Karamazovců jsem byl jako divák doslova uhranutý. Jsem asi jeden z mála, kdo zažil Sto roků kobry jako nadšený divák a pak i jako herec. Hrál jsem pak ve třech ze čtyř částí Kobry. Když jsem se při děkovačce v Huse klaněl, nikdy jsem neopomněl podívat se do míst, kde jsem jako student stával a představení sledoval.

    Jaký to je rozdíl vnímat představení jako divák a pak jako herec?

    V těchto představeních byly obě zkušenosti parádní. Vstup na profesionální scénu tak byl pro mě vlastně ideální. Na Provázku jsem v prvních letech zažil – co se týká práce i inscenací – krásné, intenzivní divadlo. Hlavně všechny Dostojevské, ale taky Lásky jedné plavovlásky, Hordubala… Pak se to ale začalo lámat. Cirkus Havel, České moře… Myslím, že Vladimír tehdy předběhl dobu, ta už ho nedostihla a on se do ní nevrátil. Už byl a myslím stále je někde jinde. Postupně se začínal cítit nepochopenej. Pro nás, herce, a možná i pro diváky byl nepochopitelnej a pro kritiku okoukanej. Byl z toho nervózní a neustále v divadle zvyšoval obrátky. Strašně špatně se s ním komunikovalo. Myslel jen na svou divadelní vizi, která ho spalovala. Jak píše Kundera o nesmrtelnosti: Jak se člověk začne zabývat svou nesmrtelností, tak se začne zahryzávat sám do sebe, až se sežere. Najednou byla v jeho práci patrná velká úzkost, kterou se snažil přehlušovat čím dál větší expresí a hlukem. Byl nervózní, na zkouškách panovalo napětí a vše se začalo pomalu bortit. Lidi dělali pro divadlo první poslední, ale se zaťatými zuby. Chtěli jsme to změnit, ale Vladimír nás neslyšel. To, že se z toho udělala kauza, až když jsem v Huse už nebyl, a Vláďa byl koncem loňského roku donucen odejít, to bylo jenom dědictví něčeho, co se mělo dávno změnit a řešit a co jen razantně vybublalo na povrch. Najednou byl Vláďa v pozici oběti, což nebylo dobře. Ale podle mě nebylo jiné cesty.

    Jaký je váš vztah k Morávkovi?

    Já mám Vláďu rád a kdykoli s ním půjdu znova do práce, ale v souboru už bych s ním být nechtěl. Velmi často se při práci dostává do stavů, kdy přestává být pro herce konstruktivním partnerem, člověkem dialogu, a to já čím dál víc ve své práci potřebuju. Ne že bych chtěl mluvit do kompetencí režiséra, to vůbec ne – zcela jej jako herec uznávám a řídím se jím, ale důležité pro mne je být s ním na jedné lodi, vidět a slyšet jeden druhého, respektovat se. A to jsem u Vládi ke konci svého angažmá v Huse silně postrádal. Když jsem mu to jednou dvakrát u něj v kanceláři řekl, měl vždy stejnou odpověď: Já to jinak neumím. Pokud se ti to nelíbí, můžeš jít z Provázku pryč. Udělalo to víc herců – Jan Kolařík, Jirka Vyorálek, Petr Jeništa, Andrea Buršová… a nakonec i já.

    Havíř Eda Slonka v dvoudílném TV filmu Dukla 61 (režie David Ondříček, premiéra 27. května / 3. června 2018, ČT 1). FOTO archiv ČT

    Morávek–Pitínský–Mikulášek

    Jak byste porovnal režiséry, se kterými jste v Huse či jinde pracoval?

    To by bylo povídání na hodiny. Tvorba je obžerství, a když se do ní dáte, nikdy se jí nenasytíte. To má každý režisér i herec.

    Tak porovnejte aspoň Morávka a Pitínského.

    Vláďa je největší divadelní žrout, kterého jsem poznal. Miluje práci v divadle, miluje i rauš při ní. Cele se vždycky do práce vcítí. Vzteká se, vyžaduje emoce, dojetí, katarzi. To miluje. A miluje, když všechno řídí. A čím víc po nějakém cíli touží, tím víc na herce a své okolí tlačí, pracuje v afektu a je direktivnější. Neříkám, že často nemá pravdu, ale pro herce i techniku je to k nevydržení.

    Píťa je jiný. Má v sobě – či dokáže v člověku vyvolat – až jakýsi prenatální cit, skrze nějž otevírá v každém velkou dávku fantazie. S ním je to jako výlet do vesmíru. Nevíš, co tě čeká, trochu se bojíš, trochu jsi napjatej a vždycky si projdeš něčím novým. Vstoupíš do neznámého vesmíru, na novou, dosud neprozkoumanou planetu. On je taky – jako každý režisér – netrpělivej, vzteká se, není to žádnej kliďas, ale dokáže vyvolat pocit absolutní důvěry. Vychází z herců, nechává se jimi inspirovat. Člověk přinese nápad a on jej nadšeně rozvíjí, až z toho vznikne třeba něco úplně jiného. Ale ty jsi toho účasten. Pracovat s ním je radost. Zdá se, že herci nic nediktuje, že si herec na všechno přijde sám.

    Podobná je i jeho dcera Anička Petrželková. Je trošku šídlo, občas záškvara, ale jako člověk je skvělá. Asi to mají oba v rodině.

    A co Jan Mikulášek?

    Mikulášek má výhodu, že je sám sobě nejlepším divákem. Když vybuduje v několika svých inscenacích po sobě nějakou poetiku, tak se mu okouká a začne ji měnit. To je podle mě na něm ohromně cenné. Přijde mi, že Honza oproti oběma předchozím toho dopředu nejvíc neví. Leccos má samozřejmě vymyšlené, ale do mnoha situací jde úplně stejně s nulou ve svých představách, jako jde do zkoušení herec. Nerad předvádí, spíš se staví do role diváka. Říká: Mě to nebaví, zahraj to jinak, líp. Když jsme zkoušeli Hamleta, hrál jsem Laerta. A hledali jsme, jak zahrát Laertův návrat na Elsinor. Vracím se z Francie, že mi zemřel otec a sestra a já se chci pomstít. Vymysleli jsme, že Laertes přijde na jeviště s velkým obrovským plechem na dělání hromů a skrz něj bude projevovat svůj hněv. A dva dny jsme se v zkušebně – jen my dva – snažili zakomponovat ten plech do inscenace tak, aby to fungovalo. Nepovedlo se a nakonec jsme to vzdali. Ale jenom to, že jsme se o to pokusili, bylo pro mě obrovsky nabíjející. To jsou právě střípky, které dělají z režiséra pro herce partnera. To mě na divadle baví a zajímá teď nejvíc.

    Tím ovšem nijak nechci snižovat kvality jiných režisérů, jakými jsou Vladimír Morávek či Eva Tálská, další legenda Provázku, která ale byla při práci s námi už taky v podstatě nekomunikativní. Obrovsky si jich obou vážím, jenom teď popisuju svůj čistě vnitřní, herecký pohled.

    Praha

    Z Husy jste tedy odešel kvůli Morávkovi?

    Prvotní impuls byla Veronika Lazorčáková, se kterou jsem několik let žil. Hrála v Národním divadle moravskoslezském Ostrava a dostala lano do Dlouhé. I já po osmi letech na Provázku cítil potřebu změny. Tak jsem se rozhodl to spojit a dal jsem v Huse výpověď. Shodou okolností mi asi měsíc na to nabídli roli v seriálu Doktor Martin, čili jsem věděl, že budu mít i nějaký zdroj peněz, který mi přechod do Prahy umožní tak, abych nemusel pracovat po kavárnách.

    Od té doby jste na volné noze.

    Život na volné noze není jednoduchý. Pro mě to bylo trochu snazší, protože jsem měl za sebou osm let na Provázku a přece jen mě nějací lidi z divadelních kruhů znali. To ovšem neznamenalo, že bych měl dveře všude otevřené. Hrál jsem ve Venuši ve Švehlovce, ve VILE Štvanice, u Bambuška… To byly a jsou projekty, které člověk nazkouší, dostane za představení litr, který někdy nechá v baru, ale na nájem to není. Kdybych se měl živit jenom takovým divadlem, tak bych to nezvládl. Teď mně s obživou do velké míry pomáhá film a televize. Má to své výhody. Nemusím být denně od rána do večera v jednom divadle, můžu hrát, kde chci a s kým chci. Čtyři roky jsem si to užíval, ale právě se dostávám do fáze, kdy mi nějaký stálý kolektiv chybí. Měsíc, dva třeba někde jsem a něco zkouším, ale většinou je to tak, že s partičkou, se kterou hraju, se sejdu jednou v měsíci – ať už je to s Vosto5 na Jatkách, s Aničkou Duchaňovou a Anežkou Kubátovou v Akropoli, Dlouhá, Palmovka, Zábradlí, Studio Hrdinů, nebo HaDivadlo – odehraju představení a zase odejdu jinam. Je to, jako bych byl všude jenom na návštěvě. Člověk se dostává do takového nepříjemného vnitřního osamocení… Cítím se teď v Praze trochu ztracený a začínám uvažovat, že bych rád zase na čas zapadl do nějakého kolektivu.

    Třeba se i vrátil do Ostravy?

    Ostravu vnímám jako nevratnou minulost. Jezdím tam za rodiči a přáteli, ale nechtěl bych tam žít ani tam pracovat. Je to přece jen už dávno a vazby jsou přetrhané. To spíš uvažuju o Brně. Myslím, že je to dobré místo pro život a že se tam dá i velmi dobře věnovat divadlu. Ale vracet se tam by bylo asi taky těžké.

    Takže momentálně bojuju o své místo v Praze. Před dvěma lety bych neřekl, že budu mít v televizi kuchařský pořad a budu hrát v seriálu a točit film o hornících, když můj táta byl horník. Tyto nabídky a možnosti mě stále překvapují. Dostávám pěkné příležitosti, aniž bych na něco tlačil nebo je z někoho vymačkával.

    A divadlo?

    Rád bych zakotvil v takovém, v jakém bych chtěl opravdu hrát já. Žádný kompromis.

    Odhlédneme-li od konkrétních nabídek či možností, jaký divadelní kolektiv by vám vyhovoval?

    Na Palmovce je dobrá parta, taky ve Švanďáku, na Zábradlí… Nebo v Dejvicích. Ale tam je to na mě trochu moc top, tam asi nepatřím… Samozřejmě pozvou-li mě někam a uspěju-li, to netuším. Vše je otevřené, vše je možné. Asi opravdu jsme ten rozhovor měli dělat jindy.

    Tak na úplný závěr a třeba pro příště: Co je pro vás divadlo?

    Pro mě je to forma mentální teleportace, praktická náhražka mysticismu. Mám rád, když mě divadlo někam přenese, někam vtáhne. Líbí se mi, když je stylizované a není jednoznačné. Takový byl třeba Pitínského Kalibův zločin ve Slováckém divadle. Mám rád divadlo avantgardní, složité a současně srozumitelné. Takové, jaké kdysi dělal Bolek Polívka na Provázku. Byl lidový a přitom si dokázal udržet úžas nad člověkem a zázraky. To je i mé krédo. Ale takové divadlo a takoví tvůrci se nerodí často.

    Ostravský uličník

    Bob – jak se říká Robertu Miklušovi – je umanutým hráčem pokoutních karetních her a náruživým milovníkem adrenalinu i poezie. Je zarputilým ostravským rodákem, a jako by do sebe nasál všechen svéráz a rázovitost ostravského regionu, dokáže podávat nejroztodivnější postavy s nezaměnitelným vtipem, nadhledem a laskavostí zároveň. Jeho postavy – to je plejáda dojemných podivínů topících se ve zklamání. Jsou to utopenci všednosti, zvláštní existence domáhající se práva na lásku a opravdovost. Obyčejní chlapíci, co to se světem mysleli dobře, ale někde se to prostě zvrtlo a oni se teď, zvláčeni životem, ptají po smyslu. V jeho provedení v tom ovšem není nic okázalého, poněvadž Bob si nenárokuje velkých tragédií. Umí i na nepatrném oblouku zachytit záchvěvy pochybností, nejistot, zklamání. Nenadále vtisknout figurce dilema Hamleta. Svým postavám zároveň vyjadřuje účast hraničící s milosrdenstvím. I ve vysoké stylizaci dokáže překvapit přesně střiženou člověčinou. Jakkoli kurióznímu outsiderovi neupře právo na vnitřní pravdu. A to aniž by změnil žánr či vybočil z poetiky inscenace. Nikdy neztrácí nad postavou nadhled a v přesně artikulovaném detailu vyjádří i to nejniternější pohnutí. Bob je od podstaty hráč. Naklade si tisíce překážek a můžete si být jisti, že si nikdy nic nezjednoduší. Vystavuje se těm největším výzvám. Je to věčný hazardér, a tak se jako jeden z mála nebojí patosu a umně balancuje na hraně trapného a opravdového. A vůbec ho principiálně vzrušuje pohybovat se žánrově na hraně.

    Onehdy jsme měli na Provázku takový šílený nápad oživit zlořečeného Strýčka Jedličku a jeho nezaměnitelný humor. A v Bobovi jsme našli ideálního představitele. On totiž tento Bob se sice jeví jako vytrvalý potměšilec a showman, ale není tomu zcela tak. Dokázal dostát všem, i těm nejbizarnějším představám o tom, jaký mohl Jedlička být v soukromém životě, včetně jeho nenávisti k dětem, ale zarámoval to překvapivou dětskou něhou duše uvězněné v dospělém těle.

    Dodnes mne straší ve snech slovy: A úsměv na líčka vám přeje Strýček Jedlička! Nutno dodat, že zní ještě hrozivěji než originál.

    Anna Petrželková


    Komentáře k článku: Robert Mikluš: Krev, bolest a tma, to je skutečný život

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,