RECENZE: Vyčerpání, prázdno a svět v pohybu
Mezinárodní soubor Farma v jeskyni pod vedením jeho zakladatele a režiséra Viliama Dočolomanského uvedl na své domovské scéně v Centru současného umění – DOX premiéru inscenace Útočiště 2025. Nové nastudování původní scénické kompozice z roku 2018 zachovalo koncept pro sedmičlennou komunitu – taneční performery a hudebníky. Téma uprchlictví, původně rozvíjené od příběhů mladých lidí – běženců žijících v Londýně, kteří na útěku ze své původní země prožili krajní situace, neztratilo nic ze své aktuálnosti.
Svět Útočiště 2025 je obrazně světem v pohybu, neustálým až neurotickým či obsedantně repetitivním vířením okolo bodů zlomu, z nichž byla východiskem nikoli úleva, ale další zápas. Shora visely řady ampliónů, náznaků tlampačů propagandy, symbolů svazujícího řádu či centrálního dohledu. Obnažený prostor dal vyniknout klavírnímu křídlu, jenž nesloužil svému původnímu koncertnímu účelu, ale poskytoval azyl, dočasnou oporu a později také připomínal piedestal hrdinství ze zoufalství nebo pomník věnovaný nikdezdejším. Po straně hrací plochy se nacházeli tři hudebníci (Marcel Bárta, Štěpán Janoušek, Jan Chalupa), kteří aktivně tvořili nedílnou součást dění. Spolu s performerkou Hanou Varadzinovou zaplňovali prostor zvuky, ruchy a hlasy, které sytily atmosféru napjatého až zlověstného dusna stupňujícím se napětím do stavů k nevydržení. Již z expozice tří bezejmenných hrdinů v interpretaci (Andrej Štepita, David Králík, Michaela Králiková), za nimiž byly patrné zástupy obdobných osob na útěku, se tak drala jistá plachost a zranitelnost, trýzeň, drzost i odvaha. Pohybovali se v opakujících se, precizně provedených vazbách, střídavě kontaktních, i silových nebo podlamujících se do skluzů, tu s převahou výpadů, jindy s důrazem na odpružení. Jejich fyzické partitury často zahrnovaly útočné i obranné prvky jako vypjatá gesta i sevření, prudké pády nebo prolomení se, rázné i úsečné přesuny evokující ústup z minového pole strachu. Výpovědi sestávaly z intenzivních tělesně narativních fragmentů o prohlubujícím se vyčerpání.
Původní i současné nastudování reflektuje migrační vlny, s tím bezmoc, ztrátu i úzkost, potřebu bránit se, ale také útočit, pomáhat i vytěsňovat, provokovat a také se dávat všanc, aby byl člověk aspoň zahlédnut, když ne přímo vyslyšen. Hraniční, a také do určité fyzické krajnosti dohnané situace vnášely obrazy neodbytně nutné přítomnosti a vypjaté ostražitosti, tak protilehlé klidovému rozpoložení v bezpečí. V původním provedení z roku 2018 excelovali tři taneční performeři (Rin Kin, Minh – Hieu Nguyen, Andrej Petrovič), z nichž dva byli asijského původu a obraz vykořenění působil o to autentičtěji. Nynější choreografie, neméně náročná vyzařovala odlišnou energii, jinou zemitost, a přesto se se stejným věcně-strohým ponorem bořila do utrpení.
Svět je v přílišném pohybu. A zatímco se jedni snaží najít místo pro sebe sama, druzí si to své bezpečí střeží. Víra ve svobodný – nezávislý život se postupně rozpadá na popel, a vrátit se už není mnohdy kam. Zůstává prázdno a ohrožení. Jednoznačné rozuzlení představení samozřejmě přinést nemůže; není kam utéct, kde se ukrýt, do čí náruče se vrhnout… Režisér Viliam Dočolomanský se tématem migrace a asimilace běženců zabývá dlouhodobě. Ostatně, snad nejznámější inscenací Farmy v jeskyni byli právě Sclavi – Emigrantova píseň. Tato surově fyzická scénická kompozice na téma vystěhovalectví, poprvé uvedená v roce 2005, vycházela ze zkušeností z cest za Rusíny na Zakarpatskou Ukrajinu. Původní projekt Útočiště odvozovali tvůrci od mladých lidí, jejichž cesty se protnuly v Londýně. Za poslední roky se však námět stal ještě bližší realitou. Ve znovuoživení projektu se potvrzuje nadčasovost tvůrčích postupů i zvolené tematické oblasti, zejména pak se silně projevují dvě z dlouhodobých tendencí Farmy v jeskyni – jednak angažované, až politické divadlo a pak hluboce lidská rovina, čímž vzniká globálně poplatné a srozumitelné setkání.
Útočiště
Koncept, režie, choreografie: Viliam Dočolomanský
Hudba: Viliam Dočolomanský a Marcel Bárta, Hana Varadzinová, Vít Halška, Štěpán Janoušek
Dramaturgie: Jana Pilátová
Scéna a kostýmy: Lucia Škandíková, Ema Dulíková
Světelný design: František Fabián
Centrum současného umění – DOX, premiéra 1. 3. 2025, psáno z představení 2.3.
Komentáře k článku: RECENZE: Vyčerpání, prázdno a svět v pohybu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
David Bareš
Velmi hutný a kvalitní text, přečetl jsem si jej třikrát. Nejsem však odborník na nonverbální pohybové divadlo a obávám se, že se mi recenze bude líbit více než samotné představení. http://www.davidbares.net
21.03.2025 (13.28), , Trvalý odkaz komentáře,
David Bareš
Dnes jsem představení shlédl a napsal jsem vlastní recenzi, kterou bych s Vámi chtěl sdílet.
Útočiště
Trhavé, elektrizované pohyby expresivního nonverbálního divadla souboru Farma v jeskyni mi připomněly známou avantgardní Abecedu Milči Mayerové z roku 1926.
Avšak představení Útočiště, složené na základě reálných příběhů tří uprchlíků z Londýna, je i politickým apelem s mravní výzvou na diváka.
Inscenace s desítkami amplionů, známých z doby komunismu jako vesnické tlampače, které visely v obcích na každém rohu, mi připomněla Havlovo absurdní divadlo.
Tlampače ve hře však nesymbolizují jednolitost totalitní ideologie, ale spíše hlas většiny, který tři migranty svými hlasitými zvuky dezorientuje a utiskuje, a to doslova, v okamžiku, kdy se řady tlampačů začnou pomalu sesouvat ze stropu směrem na pódium tak, že hrozí jejich kolize s těly tanečníků.
Český právní řád odlišuje migranta – osobu, která se přesouvá „za lepším živobytím“ dobrovolně – od uprchlíka, který opouští svou zemi kvůli nutnosti. Ačkoliv se oba pojmy do značné míry překrývají a není mezi nimi ostrá hranice, divadelní představení vyjadřovalo osud lidí, kteří své domovy opouští z nouze.
Přibližně v půlce krátkého hodinového představení slyšíme hlas ženy, která expresivním, přerývaným hlasem, který souzní s trhavými pohyby tanečníků, pronáší v angličtině morální ponaučení: „V současnosti je více než 60 milionů lidí přemístěno kvůli konfliktu, násilí, pohromám a porušování lidských práv – počet vyšší než je populace Spojeného Království. Z uprchlíků se stává zboží, obchodované mezi státy. Úpadek práv uprchlíků, důsledek zmateného a vystrašeného veřejného mínění, je často rozvířen nezodpovědnými politiky, kteří hrají s uprchlíky svůj politický fotbal, aby podpořili své místní a národní zájmy. Průměrně 20 lidí je nuceno opustit každou minutu svůj domov, neboli 1 za každé tři sekundy – za méně času, než si přečtete tuto větu.“
Výkony tanečníků, místy až akrobatické, byly nabity energií, která se přenášela na diváka. Přesto celkovým výrazem divadla byla úzkost z neznámého prostředí, chaos, konflikt s hlasem většiny, dezorientace hraničící s šílenstvím. Nemožnost návratu narážela na nesrozumitelné pokyny tlampačů hrozivě se sesouvajících a utiskujících dění na scéně. I uprchlíci jsou vystaveni příkazům v neznámém jazyku, který je zřejmě základní bariérou v začlenění a pochopení nové reality.
Pohyby naznačující výstřely a expresivní konfrontace mezi tanečníky se vystupňovaly až k momentu, kdy tanečnice ztratila své oblečení a s obnaženou hrudí vyjadřovala holé já, které si utečenci často s sebou do svého nového domova přinášejí.
Není náhodou, že fyzické divadlo místy připomínalo pohyby těla bez duše. Jen málo diskutovaná je totiž otázka kulturní jinakosti a duševního zdraví. Často při vykořenění identity člověka dochází v novém prostředí ke strádání nejen materiálnímu, ale i duševnímu, které se promítá do kvality života nejen v první generaci, ale i v druhé, kdy děti uprchlíků musí hledat složitější cesty v nové společnosti, než děti místních rodičů a narážejí na odmítání a nepochopení svých vrstevníků.
Celkově bych divadelní představení hodnotil jako zajímavý pohybově expresivní experiment, který v sobě nese pro citlivého diváka i potenciál mravního ponaučení do každodenního života.
Katarzně může představení zapůsobit na diváka, který má zkušenost se ztrátou svého domácího prostředí, byť jen dočasnou, a dokáže se emocionálně vžít díky tanci performerů do kolize identit člověka opouštějícího svou starou „kůži“ a hledajícího obtížně a často neúspěšně akulturaci s novým jazykovým, ale i kulturním prostředím.
Mgr. David Bareš
historik a teoretik umění
http://www.davidbares.net
03.06.2025 (22.59), , Trvalý odkaz komentáře,