RECENZE: Když uděláte totéž, není to totéž aneb semaforská Kytice
Česká literatura předminulého věku většinu z nás oslovuje už jen jako součást povinné školní četby. Snad kromě Babičky Boženy Němcové, Nerudových Povídek malostranských a zcela jistě Kytice K. J. Erbena. Jako film ji roku 2000 natočil F. A. Brabec a dočkala se i několika divadelních zpracování.
Její vůbec první divadelní adaptací byla semaforská baladyáda z roku 1972 – obsazena plejádou tehdejších populárních hvězd (Zagorová, Janů, Suchý, Prokop, Helekal aj.) svou uvolněností a autenticitou působila v tíživé atmosféře prvních let normalizace skoro jako malý zázrak. Semaforská Kytice též objevila komediální talent „dívenky s kytarou“ Jitky Molavcové a nastartovala hvězdnou kariéru dosud nepříliš známého herce Kladivadla Josefa Dvořáka. A byla i je vrcholným hudebním dílkem Ferdinanda Havlíka, takřka na úrovni skladeb Duke Ellingtona či George Gershwina.
Do Semaforu se nyní vrací už po čtvrté a v březnu má celkem dosáhnout devítisté reprízy. A opět je to specifická variace starodávného textu, přizpůsobená současnému jazyku a kontextu, pojednaná s humorem a lehce přepsána oproti původní verzi. Noví jsou jarmareční zpěváci Františka (Jitka Molavcová) a Baltazar (Jiří Suchý), přišlí jakoby z 19. století, kteří s jemným slovním a situačním humorem uvádějí jednotlivé balady a v poslední z nich, v Bludičce (již ovšem nenapsal Erben, nýbrž Suchý samotný), vstupují do děje a připravují půdu pro závěrečnou scénu.
Semafor je chudobné divadlo, inscenace se odehrává ve velmi skromné výpravě, a přitom usiluje přiblížit se k hudebnímu divadlu broadwayského slohu. Režisér se scénografem udělali z nouze ctnost. Téměř prázdné jeviště v krátkých sekvencích zaplňuje početný zpívající sbor, který vytváří iluzi velkolepé podívané, z nichž podle potřeby vystupují sólisté. Superstar představení je Lucie Černíková jako roztomile rozjívená naivní Dornička ve Zlatém kolovratu a Michal Stejskal v úloze Krále v téže baladě, klusající po jevišti s dětským koníkem s hlavou na tyčce baví publikum spontánním insitním herectvím; je to jeho vůbec nejvýraznější role, kterou kdy v Semaforu hrál. Magnetem předcházející Svatební košile je Umrlec Igora Šeby, který jako by vypadl z nějakého béčkového hollywoodského hororu. A další výraznou postavou inscenace je směšně monstrózní Polednice Lukáše Kunsta ve stejnojmenné baladě, stylizované jako poněkud drastický kabaretní výstup. Devizou představení je také přirozenost a energie všech vesměs mladých zpěvaček a zpěváků, kteří se pohybují po jevišti jako kdyby byli doma.
Mírné autorské úpravy původního textu prohloubily komediální ladění libreta – s jedinou výjimkou. Klopotná činoherní scénka před monumentálním hudebním finále je napsána „a la these“ na téma byznys versus nadpřirozené bytosti a vzpírá se předchozí jevištní poezii, která jinak této inscenaci vtiskuje pečeť zážitku.
Divadlo Semafor. Praha, K. J. Erben, F. Havlík, J. Suchý – Kytice. Režie J. Suchý, pohybová spolupráce P. Šudoma, hudební nastudování J. Přibyl a J. J. N. Svoboda. Premiéra 18. ledna 2025.
Zdroj náhledového obrázku Divadlo Semafor.
Komentáře k článku: RECENZE: Když uděláte totéž, není to totéž aneb semaforská Kytice
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)