Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Radúz Mácha: Teď je ten okamžik, na který jsem čekal

    Radúz Mácha (* 15. června 1987, Valašské Meziříčí) se stal členem činohry Národního divadla v pouhých čtyřiadvaceti letech. Když v roce 2011 absolvoval Janáčkovu akademii múzických umění, v jednu chvíli se mu seběhly nabídky na angažmá ze čtyř význačných scén. Rozhodl se pro Národní divadlo.

    Po Praze toužil, už když se hlásil na DAMU. Talentovaný kluk z Rožnova pod Radhoštěm, kde strávil dětství, si začal plnit „zlatý sen“, ze kterého však brzy vystřízlivěl. Rychle poznal, jak těžké je hledat osobní přístup k práci a zázemí v prostředí tak velkého divadla. Pomohla mu povaha sportovce, který se jen tak snadno nevzdává, a pevná vůle neustále na sobě pracovat. Překonal období pochybností a v právě probíhající osmé sezoně svého angažmá v Národním divadle konečně zažívá pocit zadostiučinění. Obdržel Cenu ředitele Národního divadla pro mladého umělce do pětatřiceti let a v inscenaci Zweigovy Netrpělivosti srdce jej režisér Daniel Špinar vystřelil rovnou ke hvězdám. V roli citově rozpolceného mladíka podává mimořádný výkon, kdy dvě hodiny nezmizí z jeviště. Podmanil si diváky i odborné recenzenty.

    Školní léta

    Byla výhoda přijít na JAMU z konzervatoře a mít tak nastudované základy herectví?

    Jsem přesvědčený, že v mém případě ano. Když jsem se hlásil na konzervatoř, měl jsem jen dětské ideály čtrnáctiletého kluka a o té profesi naprosto zkreslené představy. Ostravská konzervatoř ve spojení s drsným městem mě těchto iluzí velmi rychle zbavila. Díky vedoucímu pedagogovi Ladislavu Slívovi, který nás bohužel nedávno navždy opustil, jsem poznal divadlo a herce zblízka. Umožnil mi hostovat třeba u Bezručů nebo v Českém Těšíně. Po konzervatoři jsem se hlásil do Prahy na DAMU, kam mě po třetím kole ale nevzali. Byla to pro mě tenkrát obrovská životní prohra. Přihlášku na JAMU jsem si původně podávat nechtěl, ale velmi prozřetelně mě k tomu přinutil táta. Když jsem do Brna jezdil na druhé a třetí přijímací kolo, tak jsem jim tam vždycky povídal, že jsem se přihlásil na DAMU a že na JAMU nechci! Nikdo netušil, jak jsem byl šťastný, že mě po tom mém brblání nakonec vzali.

    Jak vzpomínáte na svá studia na JAMU?

    Myslím, že na JAMU byly výrazné především ty herecké ateliéry, které vedly ženy. Konkrétně Nika Brettschneiderová a Oxana Smilková.

    Vedoucí našeho ateliéru herectví byla Oxana, ruská herečka a režisérka. Měli jsme hereckou třeba čtyřikrát týdně šest až osm hodin v kuse, ve škole jsme byli velmi často i v sobotu. Končívali jsme pravidelně kolem desáté večer, kdy za námi přišel vrátný, aby nás z budovy vyhodil.

    Jak takové hodiny vypadaly?

    Těžko se mi to popisuje, to se musí zažít. Dělali jsme nejrůznější emocionální tréninky, při etudách zkoumali sami sebe a své krajní možnosti a reakce. Vše bylo velmi intenzivní.

    V průběhu studií jste začal hrát vedle studentského Studia Marta už i na profesionálních scénách – a to dokonce na takových, jako je Divadlo Husa na provázku a HaDivadlo…

    Pro mě bylo hlavní poznat různé režiséry. V Háčku to bylo scénické čtení Havlovy Asanace s tehdejším šéfem HaDivadla Marianem Amslerem. Z Husy přišla nabídka na jevištní skicu Večer umělců, což byla pro mě zase zajímavá možnost poznat při práci Vladimíra Morávka. Hrál jsem hlavní roli Matky a měl jsem na sobě ženský kožich a čepici. Všem jsem jako taková strašlivá sebestředná fúrie hrozně nadával a ponižoval je. S odstupem času mi to přijde naprosto absurdní. Ale zkušenost skvělá.

    A nebyla to jenom tato dvě divadla, kde jsem tehdy hrál. S režisérkou Barbarou Herz a dramaturgyní Dagmar Radovou jsme mimo školu založili studentský spolek Eventualité. Projeli jsme s ním spoustu festivalů doma i v zahraničí. Připadali jsme si tenkrát děsně alternativní. Byli jsme oblečení v upnutých legínách a tílkách a hrála s námi i syrová ryba, kus masa, vajíčka, jablka a taky meloun, který jsme na konci představení rozbíjeli o podlahu.

    JAMU stejně jako každá vysoká škola končí diplomovou prací. Jaké téma jste si zvolil?

    Má práce se jmenovala Autentičnost mluveného projevu. V Brně mne totiž zaujalo Divadlo U stolu, které bylo založené především na slově. Působil v něm dramaturg, režisér a herec v jedné osobě František Derfler a já obdivoval jeho bezchybný jevištní přednes. V té době jsem se také hodně chodil dívat do Husy na provázku na Morávkova Idiota s Pavlem Liškou v roli Myškina. Byl v té roli ohromně dojemný, přitom vysoce civilní, lidský. Ve své práci jsem se zamýšlel nad tím, jestli ta autenticita jejich mluvního projevu je to, co diváka zasahuje. Oponentku mi dělala profesorka Jana Hlaváčková, herečka z Mahenky, která mi s úsměvem říkala: Časem přijdete na to, že Liška mluví jako prase, a kdyby mluvil líp, tak vás to zasáhne ještě víc!

    Od třetího ročníku jste začal hostovat v pražském Národním divadle. Jak k tomu došlo?

    Koncem studií mě zásadně ovlivnila má další pedagožka na JAMU Zoja Mikotová. Režírovala tehdy ve Stavovském divadle Andersenovu Sněhovou královnu a roli dospělého Káje a havrana hrál Vojta Dyk, který z divadla právě odcházel, a potřebovali najít někoho, kdo by jeho roli převzal. Zoja mě znala z různých školních předváděček a doporučila mě. Když mi roli Káje nabídla, došlo mi, jaké štěstí jsem měl, že jsem studoval JAMU, kde působila. Kdyby mi tenkrát vyšla DAMU, tak bych se do Národního asi tak brzo nedostal. Následovala ještě dvě hostování a nakonec přišla nabídka angažmá. Kdyby nebylo Zoji Mikotové, tak jsem dnes někde úplně jinde. Přihodil se mi paradox: kdyby mi pro studia vyšla Praha, tak bych dnes možná v Praze nebyl. Osud to zařídil vtipně.

    Vzpomenete si na moment, kdy jste se stal členem činohry Národního divadla?

    Koncem čtvrtého ročníku jsem měl dvě nabídky, kterých jsem si hodně vážil – takovou neformální od tehdejšího dramaturga HaDivadla Jana Havlici a od Morávka z Husy na provázku. Jenže na mou absolventskou inscenaci Rómeo a Héró přijel do Marty tehdejší ředitel Divadla na Vinohradech Martin Stropnický, po představení si se mnou dlouze povídal a ptal se mě, jak to mám. Říkal jsem, že půjdu do Husy na provázku, že už jsem řekl své ano panu Morávkovi. Popřál mi, ať se daří, ale nečekaně druhý den telefonoval a povídá: Radúzi, jsem střelec: nabízím vám angažmá! Najednou jsem vůbec nevěděl, co dělat. Rychle jsem volal Morávkovi a ten mi dal tři dny na rozmyšlenou. Jenže během nich ještě zavolal tehdejší šéf Národního divadla Michal Dočekal, že jede s dramaturgyní Ivou Klestilovou na naše Tři sestry, a hned po představení mi nabídl angažmá v Národním divadle. Tomu se nedalo odolat. Na začátku čtvrťáku jsem netušil, co se mnou po škole bude, a pak se všechno semlelo během pár dní!

    Kostýmy nám pomáhají k potřebné stylizaci inscenace včetně hraní… Jako Hoffmiler s Pavlínou Štorkovou v roli Edity (Stefan Zweig: Netrpělivost srdce, režie Daniel Špinar, premiéra 8. 11. 2018, Národní divadlo, Praha) Foto Martin Špelda

    Národní divadlo

    Jaké byly vaše začátky v Národním divadle?

    Hned na startu jsem dostal velkou roli v Topolově Konci masopustu, který režíroval Jan Antonín Pitínský. Inscenace sice nebyla divácky moc úspěšná, ale pro mě to byl velký zážitek. Šlo o moji první postavu nazkoušenou ve zlaté kapličce. Rafael byla krásná role. Navenek se tvářící jako frajírek, ale uvnitř citlivý. Prala se v něm spousta emocí, se kterými si nevěděl rady. Miloval jsem to.

    Jenže potom už přicházely jen samé menší a střední role. Začal jsem přemýšlet nad tím, jestli do Národního divadla vlastně patřím a jestli si ještě někdy zahraji něco většího. Najednou jsem se na jevišti nedokázal uvolnit, začal jsem mít ostych, který se časem stupňoval. Měl jsem dilema, jestli nemám vedení říct: Já to takhle nechci. Potřebuju větší příležitost, aby se ukázalo, jestli sem vůbec patřím. Potřebuju se vyhrát! Nikomu jsem se ale napřímo nedokázal se svými pochybnostmi svěřit, což si zpětně vyčítám. Dneska vím, že jsem mohl za Michalem Dočekalem zajít a povědět mu, že mě to trápí. Myslím, že když člověk není úplně v pohodě, musí to být na jeho výkonu vidět. Jenže jsem byl mladý a snažil jsem se všechno překonat. Neustále jsem si opakoval: Jsi přece v Národním divadle, jsou tu samí skvělí profesionálové, od kterých se máš pořád co učit.

    Spolupracoval jste s mnoha režisérskými osobnostmi. Vyhovuje vám někdo víc?

    Nejvíc mě asi formovalo zkoušení Konce masopustu s J. A. Pitínským. Bydleli jsme tehdy vedle sebe v divadelní ubytovně na Anenském náměstí. Vždycky po zkoušce se z jeho pokoje ozývaly zvuky, jak vášnivě bušil do klávesnice. Potom u mě zaklepal a donesl mi plné tři až čtyři listy poznámek, které psal jen pro mě. Celé odpoledne jsem se jimi pak prokousával. Ze začátku jsem byl nervózní a bál jsem se chvíle, kdy zase zaklepe, ale pak jsem se i docela těšil, co zase přinese. Věděl jsem, že je to výjimečné, že ze mě chce dostat to nejlepší. Aniž by mi to řekl, muselo mu na mně hodně záležet.

    Zajímavé bylo i setkání s režisérem Gáborem Tompou, když režíroval na Nové scéně Ionescova Nosorožce. Nejdřív jsem tam měl malou roli hasiče, který přijde jen v prvním jednání a na jevišti je asi tři minuty. Hlavní role měli David Prachař a Igor Bareš. Asi po pěti reprízách Igor oznámil, že má Crohnovu chorobu a že není možné, aby hrál takto fyzicky náročná představení. A Gábor přišel za mnou a prohlásil, že budu hrát Jeana, tedy roli Igora Bareše. Prý jsem ho zaujal už na čtených zkouškách, kde Igor ze začátku asi týden chyběl a já musel Jeana číst za něj. Říkal, že se mu líbí moje energie, a byl přesvědčený, že to zvládnu. Byla to pro mě po delší době velká příležitost. Najednou jsem byl místo tří minut na jevišti hodinu a půl.

    A co další režiséři?

    Nikdy nezapomenu na punkové zkoušení Tartuffa s Honzou Nebeským, to byl jeden velký večírek, který se pak přenesl i na jeviště. A za důležitou zkušenost považuji také práci s režisérkou Hankou Burešovou v Pánovi z Prasečkova. Šlo tak trochu o styl a poetiku commedie dell’arte, se kterou jsem se takto setkal poprvé. Pozoroval jsem Václava Postráneckého, který sklízel okamžité reakce publika, a já celou dobu zjišťoval, proč to u mě nefunguje. Dneska bych už při samotném zkoušení šel na takovou roli úplně jinak.

    Jak?

    S větší lehkostí, uvolněním, nadhledem.

    Světově nejvýznamnější režisér, se kterým jste dosud spolupracoval, byl Američan Robert Wilson.

    Jednalo se o projekt 1914, kterému předcházel docela velký a náročný casting. Následné zkoušení se pak dalo přirovnat k hodinám s Oxanou Smilkovou. Od začátku jsme museli být všichni v černém a celý den zavření v zabedněné zkušebně. Ihned se používalo svícení, přesné stylizované pohyby a dráhy chůze. Zkoušelo se intenzivně. Ohromně mě to bavilo. Navíc výsledek byl famózní a s inscenací jsme pak navštívili spoustu evropských divadel. A hlavně jsem poprvé poznal Soňu Červenou, která mě naprosto uchvátila. Neznám většího profesionála. Její přístup, disciplína, zkušenosti, charisma, nadhled – byla pro mě naprostým zjevením. Je to výjimečná žena.

    Poznal jste řadu hereckých osobností Národního divadla. Jak s nimi vycházíte?

    Velmi dobře. Hezkou vzpomínku mám na paní Ivu Janžurovou. Bylo to někdy v počátcích mého angažmá. Dostal jsem tehdy pár dní před premiérou od režiséra spoustu připomínek a z ničeho nic jsem se dozvěděl, že tu roli mám hrát trochu jinak. Paní Iva byla ta, která za mnou přišla a snažila se mě uklidnit. Řekla mi: Radúzi, děláš to hezky. Věř si, takhle sis to nazkoušel a tak to i hraj! Jiří Štěpnička mě zase při mých začátcích ve Zkrocení zlé ženy učil se klanět a pan Oldřich Vlček mi pravidelně volal po každé veřejné generálce a říkal své poznatky k mému hraní. Táňa Medvecká mi pomáhala při generálkách Netrpělivosti srdce a až teď, po osmi letech v Národním, jsem zjistil, že mám fanynku v Janě Preissové. Nikdy jsme spolu nehráli, setkali jsme se až nyní při zkouškách na Kytici. Po první čtené za mnou přišla a začala mi s velkou laskavostí v hlase říkat, co viděla v tom kterém představení a proč se jí líbilo a nelíbilo. Toho si velice cením. Mám všechny ty naše bardy nesmírně rád. Je to splněný sen, stát s nimi na jevišti a pozorovat je při práci. Učit se od nich.

    Milivoj s Martinem Pechlátem v roli jeho otce Karla Kopfrkingla a Terezou Vilišovou v roli Erny (Ladislav Fuks: Spalovač mrtvol, režie Jan Mikulášek, premiéra 15. 12. 2016, Národní divadlo, Praha) Foto Petr Neubert

    V režii Daniela Špinara

    V září 2015 nastoupil do pozice uměleckého šéfa činohry Národního divadla Daniel Špinar. Jaké bylo vaše první pracovní setkání s ním?

    Jako jediný z nás mladých jsem Dana osobně vůbec neznal. Bavil jsem se s kolegy Pavlou Beretovou, Janou Pidrmanovou, Filipem Rajmontem a ti povídali, ať tomu fandím, že to teď bude hodně zajímavé. Těšil jsem se. Říkal jsem si, že je dobře, když je mi i generačně bližší. Ovšem naše první setkání proběhlo docela drsně.

    Dan dělal s každým členem souboru pohovor a mně do očí hned vpálil, co jsem sice věděl, ale nechtěl slyšet. Že jsem už čtyři roky v divadle a pořádně jsem nic nehrál. Že mě nezná, ale dá mi ihned příležitost ukázat se při práci. A podle toho se rozhodne, jestli si mě nechá, nebo udělá konec mému zbytečnému trápení. Že je nesmysl, abych dostával menší a menší role a zůstával tady.

    Která role to byla, ta první a jediná příležitost ukázat se?

    Tiberge v Manon Lescaut. Ta postava není textovým rozsahem až tak velká, ale od začátku jí Dan chtěl dát daleko podstatnější rozměr. Už během zkoušení mi párkrát řekl, že to funguje a ať na sobě pracuju. Měl jsem z toho dobrý pocit, ale zároveň jsem věděl, že mi jde o hodně. Téměř ihned následovaly Tři sestry, kdy Dan převzal rozpracovanou inscenaci po Štěpánu Páclovi. Měl jsem výraznou roli Andreje Prozorova a po premiéře mi Dan sdělil, že teď již ví, že do souboru patřím.

    A nastaly vaše hvězdné chvíle.

    Nástupem Dana a jmenováním Marty Ljubkové naší šéfdramaturgyní se pro mě všechno totálně změnilo. Mám větší herecké příležitosti, cítím se na jevišti jistější a přicházejí také nejrůznější výzvy.

    Loni Dan přišel s tím, že budeme zkoumat moje herecké limity. Říkal mi: Možná se spálíš, ale poznáme, co v tobě je. A začali jsme zkoušet britskou politickou hru Moiry Buffiniové Vítejte v Thébách, kde hraju opozičního vůdce prince Tydea. Bylo to pro mě snad nejtěžší dosavadní zkoušení v životě. Nastoupil jsem na dlouhou cestu, kterou se snažím každou reprízu dál prošlapávat…

    Jak vidíte současné Národní divadlo?

    Co vám mám na to říct? Marta s Danem přivedli skvělé režiséry jako Honzu Friče, který velkolepě dojel v kamionu s Faustem do Staváku, nebo Honzu Mikuláška, jehož Spalovače mrtvol i zkoušení s ním jsem si náramně užíval. První měsíc zkoušek se jen tak zvláštně, poťouchle usmívá a pak vám jednou větou dokáže říct, co chce, abyste zahráli.

    V souboru je vás teď víc, kterým je okolo třiceti. A všichni jste výrazní – Igor Orozovič, Filip Kaňkovský, Jiří Suchý z Tábora, Patrik Děrgel, Matyáš Řezníček… Jak sami sebe vnímáte?

    Jako naprosto skvělou a nesmírně talentovanou partu. Je mi s nimi dobře, cítím spřízněnost. Nebojíme se říkat si před sebou všechno na rovinu a tím, že se snažíme jeden druhému dorovnat, se posouváme stále dál. Jsem rád, že máme podobný náhled na divadlo. Ano, je nás tam hodně kluků kolem třicítky, to je pravda, ale každý je typově trošku jiný. Myslím, že jde o zdravou konkurenci. Dan nám říká: Buď svůj, chovej se tak a zkoušej tak, abych věděl, proč jsi pro mě specifický a tamten zase v něčem jiném. Je dobré, že se v nás snaží budovat vlastní styl a autentičnost. Zároveň samozřejmě cítím, že v divadle nastala naprostá generační obměna a že je třeba ji neustále obhajovat.

    Netrpělivost srdce

    Vaší dosud poslední rolí v Národním divadle je ústřední postava důstojníka Antona Hofmillera ve Špinarově dramatizaci románu Stefana Zweiga Netrpělivost srdce. Kdy jste se o této nabídce dozvěděl a jak jste nad touto rolí pracovali?

    Máme systém osobních pohovorů, kde se Dan snaží zhodnotit každému jeho práci. Představuje inscenace připravované pro příští sezonu a u velkých rolí už ví, kdo je bude hrát. Právě na takovémto setkání mi loni v červnu sdělil, že dostanu důstojníka Antona Hofmillera v Netrpělivosti srdce. Přiznal jsem se mu, že ten román neznám, a tak mi vylíčil, o jakou roli jde. Že vše závisí na mně a že prakticky neslezu z jeviště. A ať se připravím na hodně textu. Že by bylo dobré, kdybych se přes prázdniny už scénář začal učit. Řekl, že je zvědavý, jak se nám bude spolupracovat, že takhle velkou roli jsme spolu ještě nezkoušeli a že očekává osobní invenci. Ať do té role přinesu něco ze sebe. Ihned jsem si román přečetl a ohromně se mi líbil. A bylo mi jasné, že teď je ten okamžik, na který jsem v Národním divadle sedm let čekal. Že konečně přišel!

    A zdá se, že jste tu roli zvládl skvěle. Co pro vás bylo či je v té inscenaci nejtěžší?

    Několikrát za představení vystoupit z role. Ctít takový ten zcizující efekt brechtovského stylu, dokázat oddělit ty dvě polohy. Na tom jsem musel nejvíc pracovat. Také jsem se snažil „ukormidlovat“ své prožívání. Mám přední stranu scénáře zhusta popsanou slovy z připomínek: křeč, tlustě, ruské divadlo, na první dobrou, buldozer, antika – která jsou různě přeškrtaná a pod tím zvýrazněná hesla jako: Rakousko, lehkost, barvy, užívat si, překvapovat, umyslet to hlavou… Jiné scénáře takhle popsané nemám. Když si teď před představením scénář vytáhnu, tak si v těch poznámkách mohu připomenout, co se ve mně během zkoušení odehrávalo.

    Jak jsou pro vás důležité výprava a kostýmy?

    Pro chápání Antonovy povahy, když jsem ji četl v románu, mi přišlo velmi příznačné jeho řešení situací, jejichž tíhu neunese. Prostě vždy uteče jako malý kluk. Běží a běží. Zklamalo mě, že ve scénáři tohle nebylo. Ale nevěděl jsem, že na jevišti bude točna. Vyjádřit tohle všechno točnou považuji za dokonalý nápad. Ona vlastně znázorňuje Hofmillerovo pochroumané svědomí, které se mu neustále točí a motá hlavou. Není z něj úniku. A kostýmy nám pomáhají k potřebné stylizaci celé inscenace včetně hraní. Už tím, jak jsou rakousky pünktlich. Dan Špinar mě upozornil, že i kostým mě má navést k tomu, abych měl nad vším trošku nadhled a nebyl takový Moravák, který do toho vždycky moc šlape.

    Byl Daniel Špinar s výsledkem a vámi spokojený?

    Dan není člověk, který chválí. Vždycky dopředu upozorňuje, že to neumí. Říká: Co jsem nezkritizoval, to se mi líbí. Když přišel generálkový týden, který je vždy plný vyhrocených emocí, tak asi tři dny před premiérou oznámil, že inscenace dospěla tam, kam chtěl. Vzpomínám si, jak pronesl: Kdybys, Radúzi, za tohle chtěl dostat nějakou cenu, tak přijď za mnou, já ti jich dám, kolik chceš. To bylo krásný!

    Jak inscenaci berou diváci?

    Přiznám se, že v takové míře jsem nic podobného nezažil. Po premiéře za mnou chodilo hodně lidí a upřímně mi gratulovalo. Také mi jich spousta psala i volala. Chtěli si se mnou povídat, co v inscenaci viděli, jak na ně má role působí, že mě takhle ještě hrát neviděli. To samozřejmě potěší. Dodává mi to energii. Vyšlo dost hezkých kritik, i když samozřejmě jsem četl taky nějaké negativní nebo zcela neutrální.

    Být celý čas na jevišti musí být velmi vyčerpávající.

    První veřejná generálka a předpremiéra byly ve stejný den. Při večerním představení jsem byl asi dvě minuty během hraní úplně mimo. Mozek vypnul a potom už vůbec nevím, co jsem těch pár minut dělal a říkal… Ale dohráli jsme. Konec už si celkem pamatuji. Akorát jsem si pak musel za oponou na pár minut lehnout. Teď mám takový rituál, že si před začátkem dám dva hroznové cukry a zapiju to kolou. Po představení mi pak nějakou dobu trvá dostat ze sebe zbylé emoce a navíc mám problém, že občas trpím na migrény. Musím sice vynaložit spoustu energie, ale stojí to za to. Mám z té příležitosti obrovskou radost a vím, že za to musím platit takovou daní. A je mi jasné, že něco podobného se už nemusí nikdy opakovat.

    Od začátku jsme museli být všichni v černém a celý den zavření v zabedněné zkušebně… Uprostřed nahoře s (zleva) Janem Bidlasem, Václavem Postráneckým a Filipem Rajmontem v inscenaci režiséra Roberta Wilsona 1914 (premiéra 30. 4. 2014 ve Stavovském divadle, Praha) Foto Lucie Jansch

    Spolu

    Vaší manželkou je Marta Máchová Drastíková, úspěšná sólistka Baletu Národního divadla. Jaké je soužití dvou vytížených umělců? Navíc když oba jste v angažmá Národního divadla?

    Je to dosti hektické. Máme s tříletou dcerou a babičkami na Moravě všechno do poslední minuty pečlivě naplánované, ale jsme šťastní, že jsme konečně oba ve stejném městě. Bylo mi asi sedmnáct, když jsme spolu začali chodit. Marta byla na konzervatoři o dva ročníky výš a po absolutoriu odešla do Národního divadla v Praze. Já jsem se, jak jsem říkal, na DAMU nedostal, a tak jsem zůstal v Brně. Marta po pár letech zkusila konkurs do Vídně, aby mi byla blíž, uspěla a dostala se do souboru Manuela Legriho – bývalého prvního sólisty baletu Národní opery v Paříži. Když Manuel nastoupil do Vídeňské státní opery, udělal velký konkurs a vybral talentované tanečníky s přirozeným výrazem a smyslem pro herectví, kteří působili na jevišti maximálně autenticky. Navíc byl ke svým svěřencům neskutečně pozorný a lidský. Když mu Marta oznámila, že kvůli mně hodlá odejít, protože jsem už rok v Praze v divadle a vidíme se jednou za tři týdny, ihned ji začal přesvědčovat, že ji moc potřebuje a já ať se přijedu ukázat, že mě vezme do souboru. Marta mu se smíchem pověděla, že jsem sice z Národního, ale herec. Manuel Martě i teď po letech píše krásná přání k premiérám a zajímá se o ni.

    Když jsme pak naposledy vyjížděli s plným kufrem věcí z Vídně, plakala a já ji přesvědčoval, jak nesmírně tanečně vyzrála, že určitě dostane v Praze roli, za kterou získá Thálii. A Marta za rok dostala Thálii za Julii, což byla od konzervatoře její vysněná role…

    Chodíte navzájem na svá představení?

    Balet na mě působí velmi emotivně. Je to čirá krása, ale neskutečná dřina! Nevynechám jedinou premiéru Marty a doma o svých rolích samozřejmě vždy společně debatujeme. Naposled mě Marta dostala, když po Netrpělivosti srdce pronesla: Ty jo, tys byl místy i docela vtipnej…

    You are great!

    Ve Stavovském divadle, v prvním patře našich šaten, málokdy vychází ze své „pidišatny“. Takový mlaďoch. Ví, jaká síla je v koncentraci a v zamyšlení!

    Znám ho ze dvou společných inscenací: z Lorcovy Krvavé svatby, kdy za onemocnělého Filipa Kaňkovského náhle zaskočil v hlavní roli. Během několika dnů se naučil mraky textu a nazkoušel nesčíslně scén a situací. A když se Filip uzdravil, odevzdal mu bez jakýchkoli nároků jeho roli a vrátil se v tichosti ke svému Dřevorubci a Mrtvému bratru ženicha.

    Poznala jsem ho ale už o pár sezon dříve při zkouškách inscenace 1914 v režii Roberta Wilsona, který si ho vybral, protože během castingu odhadl jeho talent a pokoru, jeho dobrou vůli. Po několik týdnů ho pak oslovoval Radduši a zabudoval jej skoro do všech scén.

    Když jsem se Bobovi zmínila, že se chystá Radúzův velký rozhovor do Divadelních novin, hned druhý den mi pro něj poslal zdravici, lépe řečeno malůvku: You are great…

    A já s Bobem souhlasím. Jsem s ním – jako vždy – zajedno: Radušku, you are great!

    Soňa Červená


    Komentáře k článku: Radúz Mácha: Teď je ten okamžik, na který jsem čekal

    1. Vladimíra Crhová

      Profilový obrázek

      Krásné, dojemné, neskutečně pravdivé!
      Moc blahopřeji!

      12.06.2019 (12.44), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,