Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Quijote v čase ztracený

    Festival Divadelní léto pod plzeňským nebem zahájila inscenace Don Quijote v textové úpravě a režii Viléma Dubničky. Cervantesův rozsáhlý román zredukovali tvůrci na sérii nesouvisle řazených kapitol ze života samozvaného potulného rytíře a zasadili do částečně otevřeného prostranství historického centra U Zvonu.

    don quijote-poster

    Samostatné, uzavřené mikrosituace, jež nejčastěji zobrazovaly příhody z Quijotova putování, střídaly výstupy postav z rytířova nejbližšího okolí, které k počínání svého pána přistupovaly se značnou skepsí. Vedle Quijotovy neteře, sluhy, faráře a dalších těžko identifikovatelných postav, se v inscenaci objevily postavy ze současného světa, například skupinka uniformovaných policistů, hulvátských skladníků nebo vězňů. Románový svět se tak prolínal s tím soudobým v jakémsi dramatickém bezčasí, v němž si divák místy připadal ztracenější než ten nejznámější snílek a blázen pod španělským sluncem.

    Neurčité zasazení děje do konkrétní doby s sebou přineslo otázku, kam vlastně dnes don Quijote patří, odkud pochází a jak konvenuje jeho bytostný idealismus vzdušným zámkům nynější společnosti. Ústřední postava renesančního románu rezignuje na materiální svět, který ji obklopuje, a raději se vydává do vzrušující sféry idejí, v níž je chrabrost projevem vznešenosti a potulné rytířství ctností. Quijotovo jednání je motivováno obrazem spanilé paní Dulciney, která je ale taktéž více smyšlenkou, než reálnou postavou.

    ediný pevný bod inscenace v nepřehledném světě beze smyslu představovala dvojice pána a jeho sluhy v podání z Prahy hostujícího Kamila Halbicha a Marka Adamczyka z plzeňského činoherního souboru. FOTO archiv festivalu

    Jediný pevný bod inscenace v nepřehledném světě beze smyslu představovala dvojice pána a jeho sluhy v podání z Prahy hostujícího Kamila Halbicha a Marka Adamczyka z plzeňského činoherního souboru. FOTO archiv festivalu

    Donkichotství, jak je inscenátoři – autor adaptace a režisér Vilém Dubnička a dramaturg Jiří Janků – předkládají, zůstává přes všechny snahy o aktualizaci pouhou ilustrací literárního díla. Tvůrci nejednou kladou důraz na správnou výslovnost španělských jmen, hlavního hrdinu situují do doby, v níž jsou dobrodružné romány páleny cenzurou. Nemluvě o závěrečném vyznění, kde je literatura zavržena samotným Quijotem coby něco škodlivého a životu neprospěšného.

    Tomuto historizujícímu pojetí odpovídá i samo ztvárnění dona Quijota. Od počátku je oděn do rytířského úboru a s ostatními se dorozumívá pomocí okázalé rétoriky. Naopak jeho známí, včetně Sancho Panzy, vystupují vesměs v civilních oděvech. Rozdílná kostýmová stylizace však není důsledná a jednoznačná. Například hospodyně nebo lehké děvy svým oblečením odkazují k raně novověké módě, v důsledku čehož nepůsobí Quijotova postava v rámci celku specificky, ale naopak splývá s ostatními. Jinak je tomu v případech, kdy je zasněný rytíř konfrontován uniformovanými policisty nebo vulgární skupinou mužů v montérkách s láhvemi od piva, čímž se tvůrci pokusili vztáhnout děj k současnosti. Tyto pokusy o aktualizaci ale v kontextu inscenace působily násilně, rušivě. Navíc se s tímto časovým i jiným (hereckým, kostýmovým) rozdílem a možnými novými významy, jež z takového střetu plynou, režijně výrazně nepracovalo. Pokud nějaká postava reagovala na Quijotovu jinakost, šlo převážně o vulgární výroky, v nichž jedinci ze současnosti odkázali naivistického rytíře na „patřičné“ místo.

    Scénografie svou surovostí a použitým levným materiálem evokovala smetiště, opuštěnou stavbu nebo chudinské obydlí kdesi v prérii. FOTO archiv festivalu

    Scénografie svou surovostí a použitým levným materiálem evokovala smetiště, opuštěnou stavbu nebo chudinské obydlí kdesi v prérii. FOTO archiv festivalu

    Kromě násilně šroubovaných výstupů a nejednoznačných kostýmů vnášel zmatek do děje i přístup scénografava Pavla Kodedy. Jeviště sestává z patrové otlučené boudy, složené z plechových plátů, a několika dalších, jež byly volně rozmístěny po ohraničeném prostranství na způsob obranné zdi. Sloužily však jen jako paravány pro herce, kteří se za nimi převlékali, případně čekali na další výstup. V popředí scény se z obou stran nacházely kulaté dřevěné stoly a kovový barel, v němž postavy pálily Quijotovy knihy a využívaly jej jako krb. Knihy se posléze válely u vchodu i na střeše nuzného příbytku a takřka přetékaly z přilehlé klícky. Nejdominantnější prvkem jeviště je rozměrná plechová popelnice sloužící hercům jako Quijotův hřebec Rosinant, Panzův osel nebo zkrátka jako odpadiště, ve kterém nejednou skončil zbitý Sancho. Scénografie svou surovostí a použitým levným materiálem evokovala smetiště, opuštěnou stavbu nebo chudinské obydlí kdesi v prérii. Tento dojem umocňoval i písčitý terén historického centra U Zvonu porostlý platanovým hájem. Herci však k danému prostoru nezaujímali nějaký čitelný postoj, čímž toto místo zůstalo jen nekonkrétním, abstraktním prostorem. Jediný pevný bod inscenace v nepřehledném světě beze smyslu představovala dvojice pána a jeho sluhy v podání z Prahy hostujícího Kamila Halbicha a Marka Adamczyka z plzeňského činoherního souboru.

    Jeviště sestává z patrové otlučené boudy, složené z plechových plátů, a několika dalších, jež byly volně rozmístěny po ohraničeném prostranství na způsob obranné zdi. FOTO archiv festivalu

    Jeviště sestává z patrové otlučené boudy, složené z plechových plátů. FOTO archiv festivalu

    Oba herci se vypořádáli s chaotičností a rozvolněností scénáře i režie velkým, nepolevujícím nasazením. Tvořili sehraný, dynamický pár, jehož herecká komika vyvěrala z kontrastu mezi Quijotovým vážně míněným bláznovstvím a Panzovou ironickou oddaností. Oba po celý čas různými způsoby dobývali větrné mlýny, hledali smysl v nesmyslu, unikali do svých představ, namísto plnění reálných povinností. Cílem jejich poutě je cesta sama. Využili tak obrovský potenciál Cervantesova románu k hravosti, herecké imaginaci a dramatickým situacím. Bohužel však byli jediní. Zbylí aktéři působili jako kompars, tvořený obskurními postavami. Žádnému dalšímu nebyl dán prostor k rozvinutí výraznější herecké akce a interpretace, čímž se postavy stávaly navzájem snadno zaměnitelné.

    Prolnutím dvou časových rovin nevzniklo dramatické napětí, ale naopak prázdné časové vakuum. FOTO archiv festivalu

    Prolnutím dvou časových rovin nevzniklo dramatické napětí, ale naopak prázdné dobové vakuum. FOTO archiv festivalu

    Absence výrazného režijního a dramaturgického výkladu se tak projevovala v rovině dějové i herecké. Soustavné střídání rolí nebo četné travestie, během kterých se Quijotovi blízcí snažili přivábit zasněného pána zpět domů, přispěly k celkové nepřehlednosti představení. Inscenace postrádala čitelný tvůrčí záměr. Postavy literární předlohy přenesli tvůrci na jeviště v nesourodé směsici současných a historických figur, jež spolu (významově) v podstatě nekomunikovaly. Prolnutím dvou časových rovin nevzniklo dramatické napětí, ale naopak prázdné dobové vakuum, v němž počínání dona Quijota a jeho sluhy vyznívalo formálně a samoúčelně.

    Snaha o nenáročnou letní diváckou zábavu se projevovala v primitivním, často doslovném humoru. FOTO archiv festivalu

    Snaha o nenáročnou letní diváckou zábavu se projevovala v primitivním, často doslovném humoru. FOTO archiv festivalu

    Snaha o nenáročnou letní diváckou zábavu se projevovala v primitivním, často doslovném humoru směrovaném dokonce i vůči blízkovýchodním kulturám nebo pohlavním nemocem (sic!). Stejně prvoplánově působily i hudební předěly variující televizní znělku ze seriálu Ordinace v růžové zahradě. Tvůrci tak přiznaně připodobnili inscenaci k nekonečným seriálům, přičemž zcela opomněli základní vlastnost divadla – že existuje a vzniká v bezprostředním okamžiku na konkrétním místě a že cokoli na scéně nese význam. Inscenace byla plná míst, ve kterých herci planě postávali na jevišti, aniž by se k dění jakkoli vztahovali.

    FOTO MIROSLAV CHALOUPKA

    V čem je donkichotství stále živé? FOTO MIROSLAV CHALOUPKA

    Výsledkem tak je roztříštěná inscenace postrádající více rovin a hlubší smysl. Těžko z ní soudit, v čem je donkichotství stále živé, aktuální či v jakých podobách dnes existuje.

    Divadelní léto pod plzeňským nebem – Miguel de Cervantes: Don Quijote. Adaptace a režie Vilém Dubnička, dramaturgie Jiří Janků, scénografie Pavel Kodeda, kostýmy Lenka Polášková, hudba Petr Zeman, choreografie Karel Basák. Premiéra 2. 7. 2016.


    Komentáře k článku: Quijote v čase ztracený

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,