Divadelní noviny Aktuální vydání 14/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

14/2019

ročník 28
3. 9.–16. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ptákovina z archivu

    Archiv Divadla Na zábradlí vydal po recitálu Hany Hegerové druhou pozoruhodnou nahrávku z počátku normalizace – záznam představení hry Milana Kundery Ptákovina ze 14. ledna 1970! Supraphon ho promptně uveřejnil v edici Nadi Dvorské na dvou kompaktech, na každém po hodince dvou částí inscenace.

    11 ptakovina_fmt

    Záznam byl pořízen na poslední chvíli, však od počátku roku 1970 normalizátoři poprvé utáhli šrouby a podivné krátké bezvládí bez cenzury, které začalo okupací v srpnu 1968, ukončily zákazy, které postihly i Ptákovinu. Nebylo divu v případě tak otevřeného zesměšnění mocenských principů socialismu, které měla ke kafkovské dokonalosti dovést právě nastupující normalizace.

    Ptákovina do té podivné chvilky svobody dokonale zapadla, přestože text Kundera napsal už v roce 1966 během týdenního pobytu v hotelu v Trenčianských Teplicích. Tedy v době postupujícího pražského jara, k němuž zůstal zdravě skeptický. Hru lze chápat nejen jako společenskou satiru, ale také jako úvahu nad mechanismem moci, ale možná nejlépe jako „ptákovinu“, která rozbíjí dramatické konvence a je žánrově nezařaditelná. Žádná pravděpodobnost, žádný cit, ale deklarování tezí a antitezí v dialogizované vlastně próze, která má blízko k Směšným láskám a především k románu Žert: sdílí s ním mstu v podobě svedení a „zneuctění“ manželky vysokého funkcionáře (Předsedy). V Ptákovině se to však hloupé chtivé samičce Růženě zalíbí a role se obrací: ona hloupá pudová přinutí svého svůdce Ředitele (školy), vyhlášeného proutníka, aby ji pravidelně uspokojoval, a dělá jí dobře, že je mu to odporné, ale nemůže odmítnout. Hloupá nevzdělaná ovládla chytrého kultivovaného a vyslovila v závěru jakési poslání hry: Nechceš a přitom musíš dělat, co ti poručí chtivá panička. To je vzrušující. Moc je nejsladší, když je úplně nepřiměřená! Na dochovaném záznamu toto konstatování sklidilo mohutný aplaus, aby inscenace poté končila hlasitým rytmickým vrzáním postele.

    Vydavatelé ze Supraphonu však přehlédli, že nečekaný archivní nález nesměřuje ani tak ke Kunderovi, ale k inscenaci, k provedení a dobové interpretaci jeho textu. K inscenaci neposkytli skoro žádné informace, pár otištěných fotografií nevybavili ani popiskami, natož aby je využili k vhledu do té které situace. Není tu nic ani o okolnostech šťastného nálezu, ani to, že za ním stojí Ivan Bierhanzel. Nic o remasterizaci snímku (Ondřej Ježek). Karel Hvížďala se v jediném textu bookletu věnuje pouze Kunderovi-dramatikovi, Lenka Jungmannová doplnila soupis „české inscenace Ptákoviny“ (jako kdyby byly nějaké zahraniční – nejsou mj. proto, že necudný kosočtverec, který spouští události hry, je přisprostlým znakem jen v Česku). Navíc přinejmenším Hvížďalovo tvrzení, že už v Majitelích klíčů se Kundera oprostil od dobových ideologických kontextů, je sotva udržitelné, kdyby nic jiného, nebere v potaz vliv objednávky a dramaturgie tehdejšího Národního divadla, Karla Krause a Otomara Krejči. Buďme i trochu hnidopichy: hra Pavla Kohouta, kterou Hvížďala zmiňuje, se nejmenuje August, August, Agust, ale August August, august.

    Dochovaný záznam dokládá, že režisér Václav Hudeček hru pochopil jako třeskutou grotesku zřejmě ke spokojenosti autora, neboť víme (z bookletu se však zase nedozvíme), že na představení chodil opakovaně a smál se prý snad nejvíc z celého hlediště. První polovině vládne polovojenské zupáctví učitelů a žáků, organizovaných často píšťalkou Tělocvikáře (Jan Přeučil), druhé polovině pak přesně formulované a časované dialogy. Kontext absurdních her Václava Havla a dalších je zřejmý. Podlézání, fízlování, dolézání, ukecávání, lhaní, seřvávání coby základní prvky komunikace, v níž převažuje vojenský dril.

    Miloš Kopecký v roli Ředitele hraje variantu svých napálených uštvaných milovníků z tehdejších televizních mikrokomedií. Přece jen charakterizuje postavu trochu jinak, lidštěji, než kmenoví herci Zábradlí. Josef Chvalina hraje Předsedu jako dělnického kádra, bodrého funkcionáře, který nechápe, proč všechno nejde dobře tak nějak podle selského rozumu, aby posléze z jeho ufňukaných pochybností nad věrností ženy a vůbec nad ztrátou jistot vyhřezly až patologické či perverzní představy člověka chorobně závislého na své matce. Tvrdá perzifláž kovaného soudruha coby rozšafného lidového mudrlanta, jakých byla agitační dramatika plná a jakou známe ještě z postavy Pláteníka z Dietlova Okresu na severu. Já nejsem primitiv, pronese ke gaudiu diváků, kteří dobře poznali spřízněnou hlášku z Podivného odpoledne dr. Zvonka Burkeho. A další podobné.

    Zpěvy školních dítek trochu dokreslují groteskní školní situace, ale víc připomínají kůry andělské, kontrast k přízemnosti událostí a promluv, Zdeněk Šikola je zkomponoval podle barokních vzorů hudby českých kantorů.

    Dohromady až obludná groteska, výsměch režimu, který všichni dobře znali, a jen tušili, že záhy přitvrdí. Bavili se zatím skvěle. I dnešní vnímavý posluchač si přijde na své.


    Komentáře k článku: Ptákovina z archivu

    1. Jan Šotkovský

      Profilový obrázek

      Silně jsem zaváhal nad tvrzením, že Kundera k pražskému jaru „zůstal zdravě skeptický“ – jeho emfatický esej Český úděl, v němž jsou pasáže jako „Pokus vytvořit konečně (a
      poprvé v jeho světových dějinách) socialismus bez všemoci tajné policie, se svobodou psaného i mluveného slova, s veřejným míněním, jež je slyšeno, a s politikou, jež se o ně
      opírá, s moderní kulturou svobodně se rozvíjející a s lidmi, kteří ztratili strach, to byl pokus, jímž Češi a Slováci poprvé od konce středověku stanuli opět ve středu světových dějin a
      adresovali světu svou výzvu“, podle mě svědčí o něčem úplně jiném.

      01.10.2015 (13.51), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Martin J. Švejda

      Profilový obrázek

      Inscenace měla premiéru v květnu ´69, už po Husákově nástupu, ale nešlo o českou premiéru, byť Kundera – jako přítel V. Vodičky – s divadlem plánovaně již dříve spolupracoval (pro DNZ také, mimochodem, napsal svého Jakuba a jeho pána). Byla, myslím, uvedena především jako „provozní“ titul, mající přitáhnout diváky (proto V. Hudeček jako řemeslně spolehlivý režisér, proto Miloš Kopecký, též přítel V. Vodičky, jako host), což divadlo po Grossmanově odchodu na podzim ´68, kdy byl stažen prakticky celý činoherní repertoár, nutně potřebovalo. Inscenace měla derniéru v září ´70, po zhruba 100 reprízách, evidentně jako první z repertoárových obětí nastupujícího normalizačního režimu. Podle svědků inscenaci herecky dominoval nikoli M. Kopecký, ale J. Chvalina, jehož „lidový“ straník už zase začal být lidem důvěrně známý.
      (Mimochodem: ve zvukovém archivu DNZ, který pan Bierhanzel zpracovává a který by měl být v dohledné době k dispozici v dokumentaci Divadelního ústavu, se nalézají i další cennosti: např. záznam Krejčovy Zahradní slavnosti či Menzelova Mlynáře a jeho dítě).

      02.10.2015 (10.34), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,