Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Psáno rukou otrlou (No. 2)

    Psáno rukou otrlou. Druhý: Odstíny otrlé duhy!

    Na prahu víkendu Otrlec šestnáctý vykvetl do pestré krásy. Načínalo se příznačně Šmírákem v podkroví (Edogawa Ranpo ryôkikan: yaneura no sanposha, Japonsko 1976), jednoho z opomíjených režijních róninů japonského žánrového filmu,  Noboru Tanaky. Snímek, jenž se do přítmí kinosálů vplížil ve stejném roce, jako Óšimova tematicky značně spřízněná Korida lásky (Ai no corrida, Japonsko/Francie, 1976), obstaral decentně perverzní podvečerní entrée, v němž se sice bouřlivě nekácela společenská tabu, za to však velmi umně splétalo peprné dědictví japonských soudniček s bezmála archetypálním příběhem o zubaté vagině, respektive lidské kudlance, a stylistikou přiznaně odkojenou mnoha evropskými vzory, Hichcockem počínaje, a Fellinim konče. Předkrm par excelence!

    Ústřední kříž hřbitova páteční noci do totálně narvaného Aera následně dorazil zatlouci řádně okostýmovaný all star live dabingový tým tvořený Samanthou Bifidus, Jírou Fostrou, Immanuelem Lubrikantem, Josefem Vokurkou a Kafilerií Zawadskou. Vesmírný trash insitně hravého Woodova epigona Freda Olena Raye s okouzlujícím českým názvem Tauřina dobrodružství: Hvězdný kriminál aneb Vesmírný chládek (The Adventures of Taura: Prison Ship Star Slammer, USA 1987), byl sehraně švitořící kumpanií adekvátně povýšen na kreativně performativní radostnou oslavu braku, jež byla oprávněně odměněna divoce reagujícím publikem. Space koňská opera, vášnivě se v ženské věznici muchlující s nejrůznějšími fantasy ochlupenci a muzikálovovými rejdy. I popkultura pláče. Kdo neutekl, šťastný byl!

    Rozpustile skotačivou  náladu pak radikálně utnul lyrizující snímek germánského solitéra Jörga Buttgereita Smrti král  (Der Todesking, Západní Německo, 1989). Ten sice zdaleka nedosahuje formální ani obsahové excesivnosti svých slavnějších sourozenců, filmových pseudo-dvojčat Nekromantik 1 a 2, mezi něž je datem svého vzniku řazen, ve své nekompromisní mortuálně dekadentní baladičnosti je však drtivěji účinný, a způsobil, že má následná hodinová noční cesta tramvajovým spojem byla stejnou měrou meditativní i děsivá. Nejodvážnější počin letošní programové nabídky. Hlava zamotaná a srdce třeštící. Otrlče dík,  pokračování záhy!

    ///

    Více o Festivalu otrlého diváka zde.

     


    Komentáře k článku: Psáno rukou otrlou (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,