Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Průšvihy první republiky

    Pod tímto označením vznikl v ČT2 osmidílný cyklus dokumentů, vymykající se – už jen názvem! – obvyklé národní výšivce, jež v čase stého výročí republiky dosedla na českou mediální krajinu jako duchna. Cyklus situuje režisér Jakub Tabery do „echt“ české hospody s pozadím debatujících pivních štamgastů – statistů (na jejich lehce ochotnickou stafáž, jakož i na některé cimrmanovské „dohrávky“, má-li být tato má úvaha kladná, raději rychle zapomenu).

    Díl Silvestr v Hulvátově pojednává o údajných silvestrovských orgiích v Čapkově vile, jichž se prý zúčastnil i TGM. Průvodcem pořadu je Martin Myšička Foto Rostislav Šimek

    Českými historickými průšvihy prvních let republiky naštěstí věcně, s nadhledem a nikoli „odbornicky“ provázel herec Martin Myšička, který měl k ruce jako hospodského spolustolovníka jednak mladého historika a jednak za svými zády od pípy kibicujícího a komentujícího hostinského, jakousi politicky korektní verzi Haškova sprosťáka Palivce. (Tato sestava by mi jako vtipné základní aranžmá stačila, zatím se zdálo, že co nadto jest, od zlého jest).

    A hned v prvním dílu – Syfilis poslance Stříbrného s podtitulem Pomluva je mocná zbraň – jsme se seznámili s někým, komu bylo snad z celé pětice „Mužů 28. října“ nejvíce ukřivděno – s národně socialistickým politikem, novinářem a magnátem Jiřím Stříbrným. Jistě nebyl svatý, kromě svých nepopiratelných zásluh o republiku měl na svědomí řadu skandálů osobních i společenských, svědčících o tom, že se v politice i v podnikání (tyto dvě věci, nám dnes bohužel povědomé, rád spojoval) pohyboval na hraně. A někdy spíše za hranou střetů zájmů (aféra s vagony a provizemi s uhlím). Jenže, jak se dnes ukazuje, ve dvou věcech byl tento nesvatý politik čistý jako lilium. A obé mu bylo jako hotová věc médii „přišito“ takříkajíc na věčné časy, i v seriózní historické literatuře to straší dodnes.

    Tím prvním „hoaxem“, který se ujal na úrodné půdě Stříbrného pověsti nevázaného bonvivána, byla pomluva, že se bude muset vzdát politického života, protože má syfilis. Dokument ukazuje, že šlo o nízký způsob jeho politických konkurentů (Václav Klofáč), blízkých Edvardu Benešovi, jak nepohodlného konkurenta a protivníka mravně zdiskreditovat. Povedlo se, klep – ač soudně vyvrácený – se ujal a Stříbrného nasměroval ještě turbulentněji do řad odpůrců prvorepublikového „hradního“ establishmentu.

    Druhou, bohužel dodnes živou poválečnou falešnou zprávou, v dnešním slovníku „fake news“, bylo obvinění, že Stříbrný měl za okupace cokoli společného s nacisty. Dostal za to od justice třetí republiky, bohužel už tehdy politicky zmanipulované, doživotí a ve vězení zemřel. A to přesto, že u jinak eticky nekompromisního Václava Černého opakovaně čteme o tom, jak na Stříbrného cti během války nenalezl sebemenší skvrnku, jak se naopak po celou válku přímo střehl styků s Němci, ačkoli mu činili nabídky. A že mu tedy po národnostní stránce nebylo lze vytýkat nic, ba dokonce činil tápavé kroky směrem k odbojovým kruhům, na něž nebylo reagováno. A že jeho jediným proviněním proti národní cti byla minulost úhlavního Benešova protivníka. Černý doslova píše, že Beneš dal po válce, podobně jako Rudolfa Berana a další své dávné protivníky, i Jiřího Stříbrného rozdupat s krutostí, jež byla směsí nespravedlnosti, neprozíravosti a nedemokratičnosti. Tito jakkoli problematičtí lidé prostě do doživotního žaláře nepatřili, zde bylo trestáno staré štvavé antibenešovství (Paměti IV., 1976). Tyto věci vstupní díl Průšvihů první republiky takto do detailu neprobírá, pouze lakonicky konstatuje neslavný konec kdysi slavného „muže 28. října“.

    Také další díl Šumavská vzpoura záslužně dokumentuje věc pro novou republiku nepříjemnou a ne příliš připomínanou, totiž problém s postupně se navracejícími legionáři. Problém, který bychom mohli lapidárně nadepsat otázkou: Co s nimi? Ano, zkušení bojovníci, zocelení bitvami z ruských, italských, francouzských front, byli pro nový stát využitelní v krátkých válkách proti maďarským, polským či sudetoněmeckým rebelům, ale co s nimi v době míru? Ne všichni mohou dostat „trafiku“, ne všichni se bezproblémově zapojí do civilního života, některým se bojování zalíbí a naopak se jim nelíbí rozhárané poměry v novém státě, nepokoje a pokusy o puč zleva i zprava (jež se děly nejen u nás – jsme v časech, kdy Trockého Rudá armáda agresivně útočí na Polsko a reálně hrozí, že vyvolá v Německu a dalších státech střední Evropy řadu revolucí; a v Kadani a okolí se rozhoří nepokoje, při nichž 4. března čeští vojáci zastřelí čtyřiapadesát sudetoněmeckých civilistů – i to patří k nadále vytěsněným průšvihům republiky). V těchto neklidných časech se část legionářů z jihozápadního Pošumaví rozhodne, že vezme věci do svých rukou. Obsadí Železnou Rudu a Klatovy a pod velením Františka Jelínka táhne na Plzeň a poté chce jít na Prahu, odkud prý nastolí vládu tvrdé ruky – pod vedením diktátora („tatíčka“) T. G. Masaryka. Protivládní povstání zkrachuje, Plzeň odolá a velitel Jelínek, postaven před soud, dostane trest smrti (ten mu prezident změní na pět let). To vše komentuje Myšičkův „tým“ s nadhledem a s potutelnými, nenásilnými analogiemi k dnešku.

    Na dvoudílném hraném Rašínovi (námět, scénář, režie Jiří Svoboda) nelze dost ocenit snahu vrátit do širšího povědomí další neprávem pomíjenou postavu nedávné historie. Ale ušlechtilý záměr pokazila jak scenáristicky, tak režijně a herecky papírově, schematicky vedená titulní postava: Alois Rašín nebyl Hus ani Mirek Dušín, byl postavou rozporuplnou (v reálu například velkopansky a pro budoucnost osudově jednal se zprvu vstřícnými sudetoněmeckými sociálními demokraty) – byl vlastně rozporuplný stejně jako jeho antipól Karel Kramář (znamenitě, protože nikoli pomníkoidně hraný Miroslavem Donutilem). Dodejme, že Rašínův vrah Josef Šoupal nemohl být pro neplnoletost odsouzen k nejvyššímu trestu a v klidu dožil jako funkcionář KSČ (nikoli tedy, jak praví film, pouhý „anarchokomunista“).


    Komentáře k článku: Průšvihy první republiky

    1. Libor Poldauf

      Profilový obrázek

      Josef Šoupal
      se jako funkcionář KSČ „nedožil“ – jak uvádí zdroje, jeho vstup do KSČ byl několikrát zamítnut, aby nekompromitoval stranu.

      12.11.2018 (23.18), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Just

      Vladimír Just

      Děkuji panu Liboru Poldaufovi
      za upřesnění. Moc se omlouvám, zmýlila mě jednak zmínka o členství Josefa Šoupala v komunistické straně v seriozní literatuře (Antonín Klimek aj.), jednak zmínka o členství v KSČ v seriálu LN ke stému výročí republiky. Josef Šoupal (přejmenoval se na „Ilja Pravda“) byl skutečně nejprve členem KSČ, ale pak z ní vystoupil a po svém propuštění z dvacetiletého vězení a po válce o tento vstup až do své smrti (1959) pouze usiloval, čili správná formulace by měla zřejmě znít „dožil jako přesvědčený komunista“ Článek sice nebyl o Šoupalovi, nýbrž o TV minisérii a k okrajové zmínce mě inspirovalo to, že v v ní byl označen pouze za anarchokomunistu (za kterého se po zatčení sám prohlašoval), nikoli předchozího člena KSČ..

      15.11.2018 (8.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,