Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    Průniky skrz naskrz (No. 27)

    Vlastně jsem se nikdy nestal příznivcem velkých nákupních center. Nedávno jsem pár dní přebýval na jednom z pražských sídlišť a neměl jsem tam jinou možnost nakoupit nebo posedět v kavárně než právě v jednom z takových center a připadalo mně to tam trochu kramářské, potemnělé a cizí, tak trochu v souladu s paneláky, rozhozenými kolem dokola.

    Supermarket na sídlišti v Horních Měcholupech, kde jsem pár dní přebýval. Foto archiv

    Kousek od mého vídeňského bydliště „mám“ obchodní centrum, které mně připadá architektonicky i prosvětlením celého objektu přece jen stravitelnější a navíc jsem na tento komplex dost odkázán: mohu tam vyřídit spoustu věcí, od koupi náhradních klíčů až po návštěvu různých lékařských služeb, nehledě samozřejmě na běžné nákupy.

    Das Auhof Center ist das größte Einkaufszentrum im Westen Wiens. Foto Heinz Steinhäuser

    Občasné nezbytné „procházky“ tímhle obchoďákem – jde o Auhof na západě Vídně – mně vždycky dají zabrat. Ani ne tak fyzicky, ale především mám z toho postmoderního nákupního světa jakýsi druh chandry. Všeho moc je holt na mě někdy až příliš, a tak si obvykle před rozloučením s tímto světem moderního kšeftu a obsluhy zajdu na kafé do bistra, které si jeho šéf zřídil na jižní straně komplexu a zařídil si tam před bistrem bistříkem malou zahrádku pro hosty. Tam sedím nejraději.

    Na zdi bistra mě svou tajemností přitahuje už dlouho nápis ULUDAG. Foto Uludag Kebab

    A na zdi bistra mě svou tajemností přitahuje už dlouho nápis ULUDAG – tak se to bistro jmenuje. Až včera jsem se majitele/šéfa zeptal, co ten název jeho podniku podničku znamená: je to název hory, pod kterou se narodil a až do vystěhování „na západ“ tam žil. Neřekl mně, co jsem si krátce po návratu domů vygůgloval: Uludağ je na západě Turecka. Je to 2 542 metrů vysoká hora, na jejích svazích jsou horká zřídla vody a mezinárodně známý zimní sportovní areál ve zhruba dvoutisícové nadmořské výšce. O něco níž se pak na úpatí i severních svazích hory rozkládá milionové město. A teď to přijde: hora je historicky posvátná, protože Uludağ v překladu znamená Olymp, a právě z tohoto Olympu sledovali bohové mnohé z dění v antickém světě, přičemž do dějin vešlo především jejich „koukání se“ na průběh Trojské války…

    Hora Uludağ. Foto Julian Nyča

    Šéf „mého“ bistra si přenesl do naší středoevropské Vídně alespoň název hory, na jejíchž svazích strávil dětství. A kdoví? Mám z něj pocit, že přes všechnu práci a starosti se tu cítí božsky, a skoro si myslím, že ztělesňuje transformované dávné božstvo z jeho ULUDAGu, tedy OLYMPu: má hosty a kouká na ně. Už ví, jak kterého z nich pozdravit, často ví, co si který z nich bude přát, a s mnohými se dává do řeči (nebo oni s ním). Vnímá jistě po svém, ale vnímá dění okolo sebe, čímž se podobá oněm dávným bohům z hory Uludağ, kteří koukali na svět, vnímali ho a často nad jeho obyvateli třebas i kroutili hlavou.

    Nebavil jsem se s ním ještě o tom, za jakých okolností on „změnil bydliště“, jak se octnul v Rakousku. Ale nemohu si pomoci, abych snad až fyzicky nevnímal právě v jeho bistru pohyb světa do jiných podob. Změny dané migrací.

    Včera jsem si tu právě četl zprávy o Lampeduse a desítce tisíc lidí, kteří se na ni během tří dní jaksi ilegálně přeplavili z vlastně nedalekého Tunisu. A v tom přišla zpráva o Eagle Pass, texaském hraničním městě, do kterého jen v posledních dnech přešlo z Mexika také okolo desíti tisíc Jihoameričanů, snad prý především Venezuelanů.

    Univ. Prof. Dr. Konrad Paul Liessmann. Foto Philosophicum Lech

    Rakouské každoroční Philosophicum Lech se letos věnuje otázkám, spojeným s „nadějí“ a Konrad Paul Liesmann, profesor filosofie na vídeňské univerzitě, tam pronáší úvahy na téma zoufání a beznaděje. A jistě se filosofové v Lech am Arlberg na svém pracovním setkání věnují také otázkám migrace. Jedním z jejích důvodů je beznaděj lidí, kteří se vydávají na nebezpečné cesty do „jiných světů“ a pociťují naději, že se v tom jiném světě lépe uplatní, že tam najdou smysl své existence, nebo snad i bytí. Přičemž si myslím, že svojí aktivitou, svým rozhodnutím hledat pro sebe nové světy vlasně nejednají jako lidé, kteří by v sobě chovali naději. Kdyby jednali jen proto, že pociťují naději v lepší vlastní zítřky, nesebrali by se a nešli na často velice nebezpečné poutě.

    Naděje je totiž podle mě výrazem pasivních projevů, naděje často nutí lidi poddat se osudu a čekat na „lepší časy“. Naděje je jakýmsi druhem opia, které člověka vrhá do světa představy, že „něco“ přijde odněkud shůry. Na rozdíl od víry a přesvědčení. Ty k sobě mají blíž, než by se na první pohled zdálo: víra je projevem důvěry v něco konkrétního, v někoho, v sebe. A přesvědčení je obvykle výplodem našich úvah, kombinací nejrůznějších informací. Vychází z logiky našich úvah. A nic na tom nemění ani skutečnost, že ty úvahy někdy nejsou reálné, že zdánlivě nevedou k cíli. Už to, že hledáme řešení, uvažujeme o možnostech, je výrazem našeho aktivního pojetí našich životů. A to samo o sobě dává smysl. Žijeme tím tedy smysluplně, a tak žijeme i s riziky, že odejdeme z tohoto světa (zemřeme) třeba dřív, než by se to muselo stát, nebýt našich rizik. Tato úvaha se především týká těch, kdož riskují své životy proto, že nechtějí jen podléhat beznaději a neokouzluje je příliš naděje, že totiž pomoc přijde odkudkoliv „shůry“ nebo „od vedle“.

    Milada Vyhnálková v inscenaci hry Džípy německy píšící autorky Nory Abdel-Maksoud, která se problémy dědictví privilegovaných zabývá (r. Martina Schlegelová, prem. 12. 2. 2023, Divadlo Letí, Praha). Foto Divadlo Letí

    V Evropě chudneme (zatím ne úplně výrazně, kromě Ukrajiny), žijeme také v nerovnoměrném blahobytu, což má dokonce za následek nárůst skupin obyvatelstva, které se neobejdou bez výrazných sociálních podpor. Na výkon orientovaná společnost zkameněla, jak to píše Michael Sandel, profesor filosofie na Harvardu. Privilegovaní dědí po privilegovaných. Už i v bývalých „Ostblock Ländern“ se tento vývoj zaběhnul. Bylo by na čase, aby se levicové strany s větší podporou obyvatelstva intenzivně stavěly na odpor takzvaným liberálům, ve skutečnosti ovšem kupčíkům, kteří se skrývají za myšlenku „šancí podle schopností“, podle jejíž praxe nám ovšem stále jen narůstá sociální i kulturní nerovnost.

    Podle zmíněného profesora Sandela měříme vklad jednotlivce ke společenskému blahu podle sumy, kterou si dotyčný vydělá. Tady se ovšem jedná o tržní posouzení, nikoliv posouzení hodnotové. Vydělá-li manažer 3000krát více než učitel nebo zdravotník, neznamená to přece, že jeho pracovní i lidská hodnota je třitisícekrát větší nebo menší. Je to jen výraz tržního triumfalismu našich společností! A to je špatně a jen proto považuji za nezbytné, aby se levicové strany výrazně zasazovaly za změnu tohoto trendu, který na mě působí jako náhražka feudálních trendů mezi pány a kmány.

    Volby do parlamentu SR se uskuteční 30. září 2023. Voliči budou vybírat z 24 politických stran. Repro archiv

    Ostatně, mají-li levicově orientované strany šanci, uvidíme už ve volbách, jejichž maraton za pár dní odstartují volby na Slovensku. Běh na dlouhou trať bude posléze následovat polskými volbami, několikerými zemskými volbami v Německu a v České republice v příštím roce volbami krajskými, v celé Evropě volbami do Evropského parlamentu. A souběžně pokračují války (ta v Berg Karabachu až podezřele krátká) a na Ukrajině. A OSN by se ráda pokoušela o nový pořádek ve světě. To bude možná složitější a nebezpečnější, než si dnes vůbec dovedeme představit: rozšiřování NATO, zatím nepředstavitelná moc BRICSu atd. Trhliny se zdají (nebo jsou?) stále zřetelnější a hlubší.

    Před osmdesáti lety jsem byl pokřtěn, před šedesáti osmi lety biřmován a také jsem v té době ministroval, ale už téměř pětašedesát let jsem v katolickém smyslu zřejmě beznaboh (i když mně někdy okolo osmdesátého roku minulého století Ivan Medek veřejně řekl, že jsem snad nejvýrazněji věřící z tehdy asi čtyřiceti přítomných, což jsem dodnes nepochopil, jen si to interpretuji…). Přes to moje neznabožství chovám sympatie k papeži Františkovi, který při svém stáří znovu (včera v Marseille) žádal o pomoc uprchlíkům a modlil se o to, aby se Středozemní moře stalo mořem míru, a nikoliv mořem smrti.

    Svatý otče, za mě se stáváte blahoslaveným už za svého života!

    Vídeň, 23. září 2023


    Komentáře k článku: Průniky skrz naskrz (No. 27)

    1. Josef Herman

      Josef Herman

      Jsou to opravdu levicové strany,
      do kterých zřejmě vkládáte naději na uzdravení nemocného světa?

      24.09.2023 (12.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Ludvík Kavín

      Nevím,
      jak jste četl můj text, ale přicházím v něm naopak s filipikou proti naději či nadějím. Vím, že Vám jde o to „levicové“, ale problém je snad v něčem jiném. Nad tím byste se měl zamyslet sám, v klidu, v nějakém koutku, kde budete mít čas a atmosféru vhodnou k přemýšlení. A všimnout byste si – vedle levicovosti – mohl i toho, že „blahoslavím“ papeže…

      24.09.2023 (20.00), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Josef Herman

        Josef Herman

        Četl jsem ho pozorně,
        a ptám se na jednu větu: Je to jen výraz tržního triumfalismu našich společností! A to je špatně a jen proto považuji za nezbytné, aby se levicové strany výrazně zasazovaly za změnu tohoto trendu, který na mě působí jako náhražka feudálních trendů mezi pány a kmány.

        24.09.2023 (23.39), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Josef Herman

          Josef Herman

          Jinak
          kde je problém promýšlím dnes a denně, hlavně si nemyslím, že ten problém je jeden, případně že je jednoduše pojmenovatelný – je to myslím souběh různých vlastností predátora druhu Homo sapiens.
          A papeže a jiné preláty věru nemusím, katolická církev dnes společnosti dělá medvědí službu.
          Ale vrtá mi hlavou právě ta levicovost, jaké má znaky a jak by mohla napravit svět – myslím, že kategorie pravice versus levice už neplatí a že dnes prostě nenajdete opravdu pravicové nebo levicové strany, tam směřoval můj dotaz.

          24.09.2023 (23.45), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Ludvík Kavín

      Vážený pane šéfredaktore,
      k Vašemu dotazu na moji větu o „tržním triumfalismu“ – možná na Vás působí trochu vyhroceně, ale jsem toho mínění, že je občas třeba poněkud „hrotit“.
      K Vašemu commentu, začínajícím „Jinak kde je problém promýšlím dnes a denně…“ – jistě není jednoduše pojmenovatelný. A že nemusíte „papeže a jiné preláty“ – to se zase zabýváte něčím, co v mé úvaze podle mého soudu není problém.
      „Ale… ta levicovost, která Vám vrtá v hlavě“. – Podle mě (a jistě nejen podle mě) je znakem levicového myšlení a konání boj proti diskriminacím každého druhu. A universalismus, víra (či přesvědčení) o možnosti pokroku, orientace na pokusy o řešení snad sociální rovnosti a nerovnosti, či dokonce propady, také jasné rozlišování mezi spravedlností a mocí… Přitom by levicové podskupiny neměly sledovat jen vlastní agendu a la woke v posledním zhruba desetiletí.
      Jinak: současný zmatek v tom, jak se v dnešním hlavně českém diskursu často osočují(!!) různé národovecké či konzervativní, ba i neoliberální skupiny či názory z levičáctví – to je tyjátr, který podle mě nemá přílišnou perspektivu.
      Na závěr: má úvaha, k níž píšete commenty, nechtěla být podnětem k debatě na těchto stránkách. Tímto způsobem totiž hrozí zjednodušování, možná i invektivy, jak to holt známe ze sociálních sítí. Já jsem se jen jako člověk s jistou filosoficko-politickou erudicí chtěl vyjádřit, dát podněty k přemýšlením, ba i debatám, ale prosím, na jiných úrovních. A samozřejmě si neosobuji absolutizaci. – Prosím, abyste coby šéfredaktor listu Divadelní noviny toleroval, že se na této platformě ke svým úvahám z „Průniků… No.27“ už nadále nechci vyjadřovat.
      Srdečně zdravím
      Ludvík Kavín

      25.09.2023 (15.37), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,