Divadelní noviny > Blogy

Průniky skrz naskrz (No. 10)

Pořád se vrtám nebo snad „hrabu“ v našich rodinných archiváliích a nacházím své poznámky, fejetonky, textíky, které jsem nikdy nepublikoval.

Ani mě nenapadlo posílat je někam, či snad dokonce je inscenovat, ale když je teď pročítám, trochu mnou třese sotva znatelná, ale přesto obava: skončí ty textíky, malá svědectví chvilek mého rozpoložení, někde ve stoupě?

Po celý život jsem si toužebně přál napsat román. Ba co román?! Aspoň několik románů! A filosoficko-politické studie! Celé knihy jsem nosil v hlavě a napsal většinou jen střípky…

Jeden z těch střípků budu publikovat. Teď a tady v i-Divadelních novinách. Co je jednou v internetu, prý tam zůstane na věky.

Co to znamená „na věky“, o tom bych rád diskutoval. Ale dal-li bych se do diskuse na to téma, nepodařilo by se mně ještě dlouho ani tenhle textík poslat Vladimírovi Hulcovi s prosbou, aby ho dal na ty stránky mého BLOGu Divadeních novin.

A tak si přikazuji: nediskutovat a poslat. Jen snad nejdříve možné (potenciální by se taky dalo napsat, ano, používám obou synonym – možné i potenciální – proč? – vysvětlení by zabralo příliš času) čtenáře upozornit, že Andreas Okopenko byl docela důležitý rakouský literát a Fritzi Mayröcker autorka mých snů: v jednom rakouském soukromém rádiu jsem kdysi měl vlastní pořad, ve kterém jsem asi rok pravidelně končil svá povídání sdělením, že si přeji, aby se Friedericke Mayröcker stala nositelkou Nobelovy ceny za literaturu… Jako nepřeberné množství mých přání zůstalo i toto nevyslyšené…

Saeget ihn – Szegedin

Ach, Andreas Okopenko se svými vtipy. Nějak jsem se do jeho věcí nikdy nezačetl. Nebavilo mě, jak vtipkoval. A nebaví mě to ještě pořád. Ale musím uznat, že dovede umrtvit smrťáky. Jen jak je přeložit? Ty jeho vtípky, hrátky s jazykem, se slovíčky, se zvukomalbou… Nepřeložím jej doslova, nenajdu obraz, ale vysvětlím: Hluboko v Uhrách hráli Pašije a představitel Krista čekal, jakým způsobem ho ukřižují. Lid obecný volal: Saeget ihn. Čeládka určená ke křižování ovšem volání porozuměla, neboť patrně šlo o německé čeledíny. A ti samozřejmě rozuměli volajícím okolostojícím saeget ihn, tedy řežte, či dokonce rozřežte ho. I činili, jak si diváci byli přáli. A v Uhrách se zrodil nejen guláš, ba dokonce město téhož jména.

…
Milá Fritzi,

na rozdíl od textů Andrease Okopenka miluju Tvé texty nade všechno. To bych rád napsal, ale raději hned oněch pár slůvek relativizuji. Samozřejmě je mám rád, ale miluji nade všechno je pitomá floskule. – Škoda, že je jich tak málo přeloženo do mé mateřštiny. Asociační proudění i s jeho libozvučností, to se nepřekládá nijak lehce. A kromě toho ví málo, příliš málo Čechů, že Nobelovu cenu za literaturu jsi měla dostat Ty, jako první Rakušanka, dokonce se to proslýchalo. A místo Tvého jména jsme pak slyšeli Jelinek. A trochu jsme z toho byli jeleni. Já tedy každopádně.

Fritzi, družko Ernestova, po celá desetiletí přítelkyně nerudného, a přitom tak laskavého a vážného básníka, spisovatele Ernsta Jandla. Mám Ti říkat Fritzi, řekl mně jednou, a tak to dělám, říkám i píšu.

Zase jednou Ti bylo do pláče. Tentokrát když sis kouknutím na sympatického kohosi v televizi připomněla květen 1954, a jak za tebou a Ernstem přišla Lilly von Sauter a tiše se rozloučila. Řekla, že už se neuvidíte, a ON k tomu poznamenal, jak se ta krásná ženská dovede překrásně rozloučit…

Milí spolužáci

Milí spolužáci, oznamuji smutnou zprávu. Helenka Hunková odešla na dalekou cestu. Pohřeb bude 26. března v 10 hod. Kremace. Setkání 5. dubna bude. Jenka

Jsou to už dva roky, co mi přišlo toto psaní…

Měl jsem spěchat ke Svratce, jet na svah nad Vídeňkou, nad dopravní tepnou vedoucí k Centrálce, a dále pak na jih do Vídně. Měl jsem opustit Vídeňku, řeku – potok, a rozjet se do krematoria, dát ti zblízka poslední sbohem, než tě spálí, a kdoví co z tebe dostanou pozůstalí. A kdo ví, co udělají s tvým popelem, který snad bude tvůj, ale který už nikdo neobejme. Ba ani v rakvi tě už nikdo neobejme. A já taky ne. Asi by tomu objetí ani nikdo nerozuměl, říkali by o mě „nekrofil“, a já bych se stejně neodvážil vsunout se k tobě až do tvé snad ještě pootevřené rakve. A nemělo by to smysl, říkám si.

Jenže ti dlužím vědomé rozloučení, anebo snad podvědomé? Dva roky před tím jsme se viděli naposled. Tam u Lužánek, v hospodě, kde jsme se sešli – jedenáctá A. A když jsme se loučili, objímala jsi mě a říkala Ludvíčku a nemohla ses odpoutat. A já jsem tomu nerozuměl, protože jsem nikdy neměl za to, že bychom si byli tak moc nablízku. Až právě v těch minutách, které mně připadaly poněkud dlouhé. Ale byl jsem rád, že ses tak vřele se mnou loučila, a nenapadlo mě, že navždycky.

A proto jsem ti dlužen krásné rozloučení, protože z tvé strany to bylo krásně přátelské. Taky jsi říkala, že kdybych chtěl, můžu u tebe přespat, abych neriskoval. Totiž abych neriskoval jako šofér, protože v Česku platí 0,0 promile, a já jsem už popil dokonce i na Rakousko trošku víc, než je povoleno. Ale říkal jsem si, že i ty jsi trošku popila, a nabídku jsem nemohl, ani nechtěl přijmout, protože jsem ještě v noci musel domů do Rakous, a ty jsi se zatím loučila navždycky a bylo ti jistě hrozně smutno, a já a asi my všichni, nikdo z nás netušil, proč se tak dojemně a sladce, mile, vřele loučíš.

Lilly von Sauter věděla, že odchází navždycky. Helenko, věděla jsi to o sobě už předloni, tušila jsi to už tenkrát?

• Autor: Ludvík Kavín
• Publikováno: 23. ledna 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Průniky skrz naskrz (No. 10)

1. Ivanka Lišková

   

   Jako vždy,
   Ludvíkův článek je velmi kultivovaně napsán. Moc se mi líbí vzpomínka na jeho spolužačku z 11 A. Velmi dojemné.
   Díky, Ludvíku!

   25.01.2022 (12.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ