Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Průlety Letní Letnou 2013 (No. 3)

    Letní Letná hostí české i zahraniční produkce. Mezi největší lákadla, při kterých i dospělí někdy raději zavřou oči, patří inscenace Risk. Odtančí, odskáčou, odhází a odehrají ho členové pražského Cirku La Putyka ve spolupráci se zahraničními umělci ze Švédska, Finska a Francie.

    FOTO ARCHIV  LA PUTYKA

    O riskování a jeho následcích vypráví nejnovější projekt La Putyky ARCHIV LA PUTYKA

    Inscenace Risk má dvě výrazně oddělené části. První ukazuje, jak vypadá takový risk s nohama na zemi, druhá je pak o překročení rizika až za hranici možného – dalo by se shrnout. Diváky provází šílený psychiatr-principál Miloš (Jiří Kohout, jenž kvůli Risku opustil své stálé angažmá v Divadle Drak) a zdá se, že jeho metody jsou více než neobvyklé. Není zcela jasné, z čeho a čím je třeba pacienty léčit, ale zdá se, že riskování všeho druhu všem vyloženě svědčí.

    Už úvodní divadelní „průstřih“ disciplínami zatnul břišní svaly přítomného diváctva poměrně prudce. Během třiceti vteřin zahlédlo publikum spršku ostrých šipek, která málem přistála herečce na hlavě, houpací křeslo, jež málem rozmáčklo hlavu principálovi ležícímu nedopatřením na zemi, a v rychlém sledu ještě několik málem, souvisejících se sekerami, noži a podobně nebezpečnými hračkami.

    První část byla skutečně těchto propriet plná a zvláště o šipky nouze nebyla. Ať už je házeli tanečníci po sobě navzájem, ať už s nimi metal o zeď vzteklý lékař v rámci své svérázné léčby šokem, nebo je dostal do ruky náhodně vybraný divák. Pestrobarevné šipky, které se v houfech tak výmluvně zabodávají do cirkusové podlahy, jsou jedním z důvodů, proč by divák snad raději viděl představení až ze záznamu. S předchozím ujištěním, že při něm nebyl nikdo zapíchnut… Ale to by nebyl ten správný risk!

    Risk. FOTO DAVID POKORNÝ

    K nejzajímavějším výstupům patřily skoky na trampolíně s nožem v ruce FOTO DAVID POKORNÝ

    K nejzajímavějším výstupům patřily skoky na trampolíně s nožem v ruce (Mikko Karhu) či žonglování se sekerami (Petter Wadsten), případně estetizovaný, ale rozhodně nikoli pouze symbolický zápas s noži. Švédská akrobatka Kajsa Bohlin dynamizovala jeviště rozpustilým pobíháním mezi aktéry se zásobou obrázkových zákazových a výstražných tabulek – od klasického Pozor, křehké! a Zákaz kouření, až po inovace ve stylu Zákaz spodního prádla! Přestože hovořila buď svou mateřštinou nebo nesrozumitelnou univerzální řečí, se všemi si rozuměla výtečně. Jedinou slabinou její neutuchající energie bylo neustálé klaunské „keep smiling“, které nepůsobilo až tak přirozeně. Naopak žonglér Petter Wadsten, stylizovaný jako klaun po celou dobu, si mohl dovolit po každém povedeném čísle propuknout (po padesáté) v přehnaný překvapený jásot a byl za to (po padesáté) odměněn velkými ovacemi.

    Akrobatických žánrů se vystřídalo hodně a ačkoli bylo jasné, jaká je preferovaná disciplína jednotlivých umělců, propojení nebylo nijak násilné. Díky perfektně vyladěné komunikaci mezi všemi performery (a to přes značné jazykové bariéry!) nepůsobilo střídání, až na výjimky, jako pouhá přehlídka cirkusových čísel. Napomohlo tomu i skvělé zapojení vozíčkáře Petra Vachláře. Ten byl každou chvíli odkazován šíleným lékařem bez skrupulí na vyznačené místo do kouta a v divácích rostlo očekávání, co z téhle přímočaré diskriminace vzejde… To se ovšem mělo ukázat až po přestávce.

    První část uzavírala velkoplošná projekce teskně černobílých záběrů z nácviků choreografií spolu s osobní zpovědí vozíčkáře Petra Valcháře. Projekce otevírající druhou část už byla vysoce stylizovaná. Všichni aktéři se v ní objevili ve výtvarně pečlivě aranžovaných záběrech, v barevných kostýmech potulné divadelní společnosti, ať už při ritualizovaném lezení po skalách nebo při nádherných podvodních choreografiích – stále samozřejmě v kostýmech.

    Petr Valchář v inscenaci Risk. FOTO La Putyka

    Petr Valchář v bílém kvádru se projíždí na snově opeřeném vozíku a nezřídka se přímo účastní jednotlivých artistických čísel FOTO La Putyka

    V druhé části – po přestávce – je opouštěno riskování s ostrými předměty a společně se vydáváme do poetického, od strachu osvobozeného světa, v němž není nutné zvažovat, zda ještě nebo už ne, ale kde je možné zkusit všechno. Dosud opovrhovaný Robert (Petr Valchář) na vozíku vjíždí na scénu a přebírá odpovědnost za další směřování děje. Zpracování tohoto obratu je poněkud zklamáním. „Hodný“ vozíčkář vykáže „zlému“ principálovi-lékaři své místo v koutě a poněkud mirkodušínovsky začíná zadávat pokyny dychtivému souboru. Ovšem na to, že Petr Valchář zkouší s La Putykou poprvé, a dokonce není ani profesionálním hercem, je jeho propojení s ostatními performery výborné. V bílém kvádru se projíždí na snově opeřeném vozíku a nezřídka se přímo účastní jednotlivých artistických čísel.

    Scénografická stránka inscenace – či v tomto případě spíše designérská koncepce – je jednou z věcí, která je vymyšlena a propracována k dokonalosti. Zatímco první polovina dává hlavní motiv a barevný akcent pouze tušit, druhá část najednou vyladí do základní černo-bílo-červené kombinace vše, od podlahy, přes kostýmy diváků i hudebníků, až po žíněnku, invalidní vozík a líčení. Nápadité, přísně jednoduché a stylové. Jen se kochat. Vizuální stránce, která citlivě podporuje přehoupnutí děje do surrealisticky snové roviny, nelze nic vytknout!

    FOTO ARCHIV LA PUTYKA

    Scénografická stránka inscenace – či v tomto případě spíše designérská koncepce – je jednou z věcí, která je vymyšlena a propracována k dokonalosti FOTO ARCHIV LA PUTYKA

    Neméně výborným režisérským počinem Rosti Nováka je zařazení živého hudebního doprovodu, kterou obstarávají skvělí Jan Balcar, Andrej Rády a Jan Kletenský. Opravdu jsou jenom tři, ač vás jejich produkce nutí se o tomto faktu neustále přesvědčovat. Už s pomocí základní soustavy bicí + klavír/kytara + zpěv (v podání Andreje Rádyho mužský i ženský) dokážou vytvářet hudbu mnoha poloh, žánrů a nálad; co teprve, když přidají perkuse, etnické nástroje či papír trhaný před mikrofonem. Bubeník čas od času místo do činelu udeří do kolečka od vozíku, které se mu vznáší nad hlavou… Kovová kola a kolečka, inspirovaná těmi vozíkovými, doplňují scénickou kompozici Risku, a tento prvek je zajímavým propojením témat invalidity a akrobacie (na velké kovové akrobatické obruči, cry wheelu, se tu odehrává velká část čísel). Nejsilnějším okamžikem tohoto protnutí je krátké trampolínové číslo, při kterém si skokan přidržuje u kyčlí dvě vozíková kola tak, že se zdá, jako by se do přemetů pouštěl na invalidním vozíku.

    Ač tedy Rosťa Novák, jenž je hlavou celého projektu, riskoval se zapojením mezinárodních performerů, vozíčkáře a živé kapely poměrně hodně a ač sám přiznává, že to byl jeden z jeho dosud nejtěžších projektů, buďme rádi za jeho odvahu. Vyplatila se. Díky jeho schopnosti spojovat velmi odlišné věci harmonicky dohromady vznikla inscenace, která má v sobě velkou svobodu, ale zároveň tvoří ukázněný celek.


    Komentáře k článku: Průlety Letní Letnou 2013 (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,