Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Prostě… jako chlap při práci I

    V požehnaném roce 1963 (ideologické tání sice zvolna, ale přece pronikalo z Moskvy do Prahy, začínaly rehabilitace, rozbíhalo se hnutí divadélek malých forem) se móda textapealů šířila už nejen po Praze, ale i do měst a městeček. Svoboda projevu – zatím tedy jen na pódiích klubů a divadélek – tím dosahovala povážlivého stadia. (Ne nadarmo po rozdrcení Pražského jara zařadili později soudruzi k duchovním zdrojům kontrarevoluce vedle Franze Kafky i hnutí divadélek malých forem). Každý si mohl vylézt na stupínek a nemusel se nikoho ptát, jestli může a – světe div se! Už ani nemusel nikomu předem ukazovat, co tam vlastně hodlá předvádět. No a tak jsme teda zabloudili v jarním podvečeru do jednoho klubu tam někde, kde je dneska klub Roxy. My jsme se s Petrem Skoumalem do té doby vzájemně vnímali jako takoví nenápadní introverti. O tom mém sklonu k exhibicionismu on dohromady moc nevěděl, protože byl na vojně a nechodil na ty naše studentské večírky z počátku 60. let. Ale byl tam s námi Pavel Šrut, který tohle všecko o mně dávno věděl, a tak řek’ Skoumalovi: Hele, von má tady Jevťa… (oni mně v té partě přezdívali Jevťa, podle ruského básníka Jevtušenka…) takovej ruskej text, (napsal jsem jej na melodii slavného francouzského šansónu Milordz repertoáru Edith Piaf), to ty bys určitě zahrál z hlavy. Ty to umíš. A Skoumal na to: Jo, to bych zahrál, a Šrut jako že bych to tam zazpíval a že to bude „bourák“. Takže jsme tam vylezli, v době, kdy už ten textappeal zvolna uhasínal. Někdo recitoval báseň o absolutní hodnotě lásky, hlavy diváků pod tíhou abstraktní poesie, která se na ně valila z podia, už klesaly a já jsem tam prostě jen tak vlezl k mikrofonu, Petr zase ke klavíru a bez přípravy, bez jediné zkoušky jsem tam za jeho brilantního doprovodu zazpíval ten svůj původní ruský text, který jsem nazval Pjesňja rakjétčikov a teď… Ty hlavy v publiku se probouzely. Generační publikum, které podobně jaké já mělo za sebou povinnou ruštinu od 4. třídy základní školy, tomu rozumělo a vychutnávalo to napětí mezi textem popularizujícím Chruščovovy globální rakety, kterými se on vytahoval téměř v každém projevu, a melodií slavného francouzského šansonu. Diváci řvali a tleskali. Zkrátka nastalo to, čemu se tehdy říkalo v oficiální terminologii „oživení v sále“. Tak se tedy odehrálo vůbec první veřejné vystoupení dvojice V+S. Skoumal mě do té doby znal jen pár měsíců jako společensky nenápadného autora zpěvních textů do Šrutových rozhlasových pohádek, k nimž skládal hudbu, a najednou ve mně objevil exhibicionistu, který pod maskou zadumaného introverta čeká na svoji příležitost. Ještě téhož večera mi navrhnul, že zhudební i několik mých volných textů, které nebyly psány do pohádkových scén. S nimi ho již před časem seznámili básníci Pavel Šrut a Antonín Brousek. No a taky ho napadlo, že bychom pak s těmi písněmi mohli občas někde vystoupit.

    Za rok nato, na jaře 1964, po několika prvních vystoupeních na Pergnerových textappealech v Luxoru se zpráva o nové dvojici donesla až k doktoru Ivanu Vyskočilovi. On to byl, kdo v osmapadesátém vynalezl pojmenování „textappeal“ pro žánrově kombinovaný autorský program, který spolu s Jiřím Suchým rozvinuli v klubu Reduta. A právě tam – mezi již slavné autory malých forem, jako byli Pavel Bošek, Josef Podaný, Leoš Suchařípa a další esa – nás „otec zakladatel“ pozval.

    Měli jsme asi tak pět prvních písniček s několika stručnými několikavětými úvody. Na závěr našeho „okénka hostů“ však pravidelně zazněl mobilizující Milord s ruským raketovým textem. Po několika zkušenostech s naším „okénkem“ nám v Redutě navrhli uvést tam náš první celovečerní „půlprogram“.

    S dvojicí Skoumal a Vodňanský spoluúčinkoval v Činoherním klubu jeho inspicient Miloslav Štibich FOTO ARCHIV

    A tak na jaře 1966 mělo premiéru bizarní představení dvou začínajících dvojic. Jmenovalo se Dvakrát dva aneb Recese Secese. Ten název jsme nevymysleli my, a tak ani nevím, zdali jsme tam reprezentovali Recesi nebo Secesi. Druhou část programu totiž vytvořila a předváděla autorská dvojice Jiří Sýkora a Ivan Kraus. Tento společný program se dožil jen několika repris. Pak přišly prázdniny a už v srpnu jsem narukoval jakožto čerstvě odpromovaný inženýr na jednoroční vojnu, abych tam velel tankové četě. Vojna jako řemen u bojového útvaru mi neposkytovala možnost dalších klubových vystoupení, ale i tak jsem Petrovi posílal nové texty, které vznikaly doslova na pancíři tanku. Mimo jiné to byl také text k písni Na výletě s třemi Evženy, jež se za dva roky stala součástí programu S úsměvem idiota. Také báseň začínající slovy: Kdybys k nám milá přišla do prostoru/ nespatřila bys můj tank to mi věř/ My čtyři tady sloužíme v něm spolu/ a když je třeba promění se v keř… atd. obohatila náš budoucí repertoár. Ne třeba dodávat, že po srpnu 1968 získala tato moje autentická „tankistická“ poezie z roku 1966 zcela nové konotace, a tím i masivní reakce diváků.

    V šedesátém sedmém jsem se tedy vrátil do civilu a zapsal se na filosofickou fakultu UK. Tam mě přijali jakožto nedávno vystudovaného strojního inženýra, což v té době už bylo sice možné, ale ne tak úplně typické. Za rok nato po Pražském jaru nadešel srpen a s ním se navalily armády. Přijely nás navštívit ty samé tanky, ve kterých jsem se ještě před dvěma lety proháněl mírovou a idylickou krajinou v okolí Kokořína.

    Rozhodující moment v dalším vývoji V+S nastal až na jaře roku 1969. Byla to shodou okolností historická noc mezi Dubčekem a Husákem – ze 16. na 17. dubna. Tehdy pořádala v klubu Savarin na Příkopech jourfix Mladá fronta. Rozdávali tam nakladatelské ceny za rok minulý a představovali autory, kteří měli teprve vyjít. Mimo jiné připravovali k vydání moji prvotinu S úsměvem idiota. Oni tehdy vydávali novou edici textů písniček jako poezii. A volali mi ještě před tím jourfixem, jestli bychom tam s Petrem něco nezazpívali, že by to třeba zvedlo náklad té mojí první knížky. No a my jsme tam šli s tím, že tam budeme ve stínu Karla Kryla. Ten tam byl pozván, jelikož mu v té samé edici měla vyjít též jeho prvotina a tak tam zpíval na vrcholu své slávy jako hvězda večera, zatímco nás nikdo v Praze už tři roky neslyšel a předtím jen malý okruh diváků reduťáckých textappealů. Vystoupili jsme tedy s těmi již nazkoušenými písněmi, jejichž texty byly v té prvotině, ale uvedli jsme tam poprvé také aktuální novinky, které vznikly v tom dramatickém předjaří mezi Palachem a hokejovým vítězstvím československých hokejistů nad sovětskou „sbornou“ na MS světa 1969 s následnými bouřlivými pouličními oslavami. Právě v této explozivní době jsme začali po téměř dvouleté přestávce intenzivně tvořit a vznikly nové písně Jak mi dupou králíci, Maršálové a Už kočovníci táhnou pokojem.Poprvé zazněly právě tam, na jourfixu v Savarinu a najednou z nás byl objev večera. Vyskytl se tam mimo jiné i bývalý tajemník „rudého dědy“ ministra Zdeňka Nejedlého, vývojem nahlodaný komunista, který tam vykřikoval po zážitku s naším vystoupením a patrně i podávaným alkoholem, že jsme prý „podvedený pionýři“. Mezi pozvanými hosty byl i Jiří Šlitr. Později mi Jiří Suchý vyprávěl, jak mu po několika dnech v šatně Semaforu zpíval tu naši novou píseň Jak mi dupou králíci, kterou si zapamatoval na první poslech.

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Prostě… jako chlap při práci I

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,