Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Příští vlny jara a zimy (No. 9)

    Druhá festivalová sobota s příznačným podtitulem NEXT mohla ukázat, co bude v alternativním umění oním „příštím“. V odpolední části programu se představila studentská sestava z Divadla La’my, mladá performerka Veronika Dombrovská a nestálý soubor pod vedením režisérky Janky Micenkové. Divák, který čekal avizované vyhraněné projekty mladé umělecké generace, spíše sledoval, jak klišé střídá klišé. Příslib do budoucna se přesto objevil…

    Především byla škoda, že oba zmíněné soubory zvolily pro festivalové vystoupení takřka totožné téma. Navíc – zvlášť pro mladé tvůrce – téma konvenční a snad i vyčpělé: život v zaběhnutých stereotypech a neschopnost se z nich vymanit. Obě inscenace se potýkaly s myšlenkami o rozpadu vztahů, nemožnosti komunikovat a strachu vydat se na vlastní cestu.

    Centrifuga hadr pojednává o lidech, kteří utíkají před svými jednotvárnými životy, ale vlastně neví kam a za čím běží. FOTO ARCHIV

    Centrifuga hadr pojednává o lidech, kteří utíkají před svými jednotvárnými životy, ale vlastně neví kam a za čím běží. FOTO ARCHIV

    Divadelníci ze studentského souboru La’my o sobě prohlašují, že jim „nic není svatý“. O to víc překvapilo, že sáhli po tématu, které se generačně dotýká spíše problémů jejich rodičů – hra Vandy Z. Hutařové Centrifuga hadr pojednává o lidech, kteří utíkají před svými jednotvárnými životy, ale vlastně neví kam a za čím běží. Inscenaci prospívá sice nijak výrazně nápaditá, ale přesto výstižná kostýmní výprava – černo-červená ubíjející realita a uniformita vyjádřená skrze masky. Činoherní pasáže jsou prokládány pohybově-tanečními sekvencemi. V těch jsou mladí herci zajímavější a o mnoho přesvědčivější než v částech mluvních. Je proto škoda, že nezkusili víc vsadit právě na ně. Členové souboru by si jistě zvládli pohrát s výrazem a obejít se beze slov, jichž bylo ve hře snad až zbytečně mnoho.

    FOTO ARCHIV

    NEKROgames – Vzduchem poletuje barevné peří a lepí se na chudinku s klaunským nosem, která na sebe pořád něco patlá. FOTO ARCHIV

    Totéž platí o NEKROgames režisérky a autorky Janky Micenkové. Její inscenace utrpěla hlavně snahou vstřebat do sebe co nejvíc znaků, jež zřejmě považovala za alternativní. Bohužel bez přesahů nebo nadsázky. Vzít si na paškál dnešní dobu, ukázat, jak je odporná a jak rozkládá mezilidské vztahy je ošidné. A k uspokojení diváka, který toto téma viděl zpracováno už na tisíc způsobů, hromadění vnějších prvků nestačí… Sotva se rozsvítí, pochopíme, že hlavní hrdinka je vážně zoufalka – jak jinak, když má na hlavně nasazeny růžové králičí uši. Netrvá ani pět minut, než poprvé zazní „prdel“ – co nejhlasitěji, pochopitelně. Vzduchem poletuje barevné peří a lepí se na chudinku s klaunským nosem, která na sebe pořád něco patlá. Méně alternativní diváci se možná přiučí nějaká synonyma pro ženské přirození, ti alternativnější můžou vykouřit krabičku spolu s účinkujícími. Když už jsme u slov jako kouření nebo píchání, co kdyby náhodou nepozorný divák zapomněl, že mají dva významy, aneb soulož bude. Až s podivem, že se herci před diváky svlékají jen do podprsenek. A to herečky i herci, protože když už alternativa, tak minimálně jeden muž musí hrát ženskou roli a jeden kuře… Přehlídka bídníků jednadvacátého století končí labilním homosexuálem, který si podřízne žíly na záchodku gay klubu. A divák doufá, že to celé byl jeden velký výsměch. Naneštěstí závěr je spíš didaktický – „ty, ty, ty, tyhle dopadneš, když budeš dál beze změny žít svůj nudný život“. NEKROgames měly být cynickou tragikomedií. Komedii ale chyběl výsměšný osten a tragice hlubší zamyšlení. Cynismus bohužel opakováním slova prdel nevykouzlíme. Solidní herecké výkony zúčastněných špatný dojem bohužel nezachránily.

    FOTO ARCHIV

    Když už alternativa, tak minimálně jeden muž musí hrát ženskou roli a jeden kuře… FOTO ARCHIV

    Jediným skutečně progresivním vystoupením odpoledního bloku tak podle mého názoru byla performance Postel Veroniky Dombrovské a Mattěje Franka, jehož minimalistická scénografie zaujme na první pohled: u zdi, na níž je připevněna lampička, jsou postaveny dvě matrace-postel, o ni opřena stojí-leží herečka. Muž vedle ní je jen součástí projekce. To jej činí přízračným. Je tam, nebo není? Jaká je představa a jaká realita? Co chce ona a co on? O čem sní a co ji uspokojí? Veroničin herecký projev je trochu naivní, trochu nejistý, ale pohled do programu říká, že před projektorem měl původně stát někdo jiný. Téma je také v podstatě banální, ale tvůrčí tandem Veronice s Mattějem evidentně svědčí – její citlivý pohled a éteričnost s jeho syrovou videoprojekcí vytváří spojení, jehož vývoj stojí za to v budoucnu sledovat.

    Po představení jsme se krátce poptali, jak jejich spolupráce funguje:

    Veronika: My už jsme už takoví… sednutí. Už pár let. Mattěj dělá videa, scénografii, řidiče. Třeba mi i kritizuje, jak se hýbu, když je to potřeba.

    To mě přivádí k otázce, jestli neproběhla na poslední chvíli nějaká personální změna…

    Já jsem v tom původně neměla hrát. A nechtěla. Neumím se hýbat, jak bych si představovala. Ale to byla shoda nešťastných událostí. Každý projektor, ke kterému se dostaneme, buď nemá kabel, nebo nesvítí, nebo chybí kabel u kamery, nebo krachne počítač, nebo nás vyhodí ze zkušebny pro stížnosti…

    Pro jaké stížnosti?

    Zkoušeli jsme v otevřeném prostoru, kam bylo hodně vidět – na ulici v galerii. No a nacvičovali jsme takové ty pohybové etudky, soulož… Asi jsme pohoršovali.

    A všechny ty další věci se taky přihodily při přípravě na dnešní premiéru?

    Jo, to se všechno stalo v průběhu uplynulých dvou týdnů. Navíc nám odřekla ta herečka. Mattěj právě proto říká, že tohle byla spíš první zkouška… Podle mě to má ještě další potenciál.

    A budeš odteď hrát sama?

    Otázka je, jestli seženu herečku, která k nám sedne. Ale nejspíš bude schůdnější, abych zvedla zadek a naučila se hýbat. Pokusím se makat, aby to nebyla jen z nouze ctnost.

    Ale budeš se učit „jen“ hýbat. Slova nepoužíváš…

    To je právě mýlka. V závěru má být totiž monolog, který to uzavře, nastíní moje pocity, v programu je otištěná jeho první pozitivní polovina. Když to tak řeknu otevřeně, je hrozně nepříjemné „souložit“ před tolika lidmi tolik minut bez nějakého vývoje. Čekala jsem, že se diváci zaposlouchají do toho nahraného monologu a nebude to taková dlouhá nuda – koukání na live-psychedelic-porno.

    Technika vám prostě dnes nepřála.

    No ne… ale pozvu vás, až to budeme hrát příště. Snad se i rýsuje, že by to mohlo být znovu tady.


    Komentáře k článku: Příští vlny jara a zimy (No. 9)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,