Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Příští vlny jara a zimy (No. 8)

    Šestice poctěných 2013 a jejich večer

    Motto: „Ne každá vlna přináší něco převratného, ale každá je jiná.“ (M. O. Š.)

    Pátek 4. října, polovice festivalu, Studio Hrdinů. Šest lesknoucích se zrcadel, tradičně připravených Petrem Niklem, se postupně dostalo do ruky další vlně lidí, kteří se významným způsobem zasloužili o rozkvět české alternativní kultury.

    Režie letošního předávání poct se ujal Miloš Orsoň Štědroň, sám loni titulovaný poctou Osobnost roku. Celý večer sice zůstal schovaný za klavírem, ale neviditelnost plně vyvažoval svou slyšitelností. Bluesové i žánru se vymykající písně a znělky patřily většinou do repertoáru jím organizovaných hudebních divadel, některé kousky však byly připraveny přímo pro tento večer. Moderátorského mikrofonu se ujal Jiří Štrébl.

    Se samotným předáváním poct se, abychom tak řekli, žádné velké cavyky nedělaly. Většina poctěných vystoupila na jeviště, přebrala květinu a tradiční kulaté vyznamenání, a protože s plnýma rukama stejně nejde gratulovat, po chvilce váhání z jeviště zase sestoupila.

    1. PUBLIKAČNÍ ČIN ROKU: První poctu předal v podání Jiřího N. Jelínka sám Antonín Dvořák (z inscenace Tony D.) a přebral ji poněkud zaskočený, ale potěšený Jan Dvořák.

    „O ničem jsem nevěděl, jinak bych si samozřejmě vzal sako! Byl jsem absolutně dezorientovaný – napříč divadelními obory se vždycky pohybovalo několik Janů Dvořáků, tak jsem přemýšlel, který z mých slovutných jmenovců si pro Poctu jde. Na sebe bych ani nepomyslel.“

    Zas tak nepochopitelné to není. S Pražskou scénou za sebou letos máte dvacet let.

    „O to jsem byl dezorientovanější. Dokud jsem se na …Next wave… podílel, vždycky jsme se s kolegy snažili, aby se Pocta udělovala za jednu konkrétní knížku, která předešlý rok vyšla. Tak jsem i přemýšlel, co jsem sám sepsal a nemohl jsem si na nic vzpomenout…“

    Vzpomenete si ještě na úplně první publikační počin Pražské scény?

    „Ten si pamatuju úplně živě. První publikace pod hlavičkou Pražské scény se distribuovala na premiéře Kroftova projektu Babylónská věž v červenci 1993. Stejnojmenná kniha měla být programem k inscenaci a zároveň skrytou monografií Josefa Krofty s anglickými a francouzskými texty. Symbolické je, že právě s Josefem Kroftou jsem po dvaceti letech křtil v Hradci Králové knihu o Studiu Beseda. Tak se mi to pěkně uzavřelo.“

    Uzavřelo? Ale na webových stránkách máte v charakteristice nakladatelství na prvním místě slovíčko „vize“. Jaká je tedy vaše další vize?

    „Vůbec se neptejte nebo se orosím hrůzou! Vizí mám na dva až tři lidské životy, vidím před sebou hotové knížky, jen je udělat… Aktuálně mám rozdělaných 12 titulů a děsím se toho, že se rojí další a další. Budu muset spíš ubrat, dát si klapky na oči a brzdit, abych se z toho nezbláznil.“

    Podíval jste se už na svoji Poctu? Víte, co to vlastně je?

    „To je přece maska od Petra Nikla! Vidíte, ještě jsem si ji dnes ani pořádně neprohlédnul. Nevím, jak se od posledních let změnila, ale jsem strašně rád, že ji Petr Nikl začal pro festival připravovat a že ji každý rok vyrábí znova a znova. Vážně mě těší, že tak významný umělec, kterého považuji za absolutní špičku a velmi si ho vážím, zachoval festivalu věrnost, a dokonce je tady a mohli jsme si popovídat. To dnes považuji za největší poctu.“

    Ke dvacetiletému výročí nakladatelství Pražská scéna chystají Divadelní noviny speciální přílohu s přehledem všech dosud jím vydaných publikací. Můžete se na ni těšit v čísle 17/2013.

    2. OBJEV ROKU: Druhé vyznamenání převzala z rukou Československé republiky (postavy z muzikálu Divadlo Gočár) hudebnice Iamme Candlewick, jedna z umělkyň a umělců, kteří u nás loni prosadili změnu pravidel pro pouliční hraní, tedy busking.

    Pocty2013_2

    Koncert Iamme Candlewick FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Zatímco ostatní poctění si po skončení večera odešli povídat s gratulanty a uměleckými kolegy, písničkářka usedla za mikrofon a místo mluvení zahájila jemně laděný koncert za doprovodu kytary a flétny.

    „Pocta? To je výraz obdivu i symbol konce umělecké činnosti a začátku kariéry.“ – prohlásil před poctovým večerem Miloš Orsoň Štědroň. Uvidíme napřesrok, který z významů převáží.

    3. PRODUCENTSKÝ POČIN ROKU: Třetí stříbrný disk putoval do rukou Ewanu McLarenovi, zástupci občanského sdružení Mezery. Touto Poctou byl oceněn pětiletý projekt Cesty energie, jehož režisérem a spolu s McLarenem autorem konceptu je Miroslav Bambušek.

    Ewan McLaren je pohotový muž, kterého jen tak něco neodradí. Přestože předchozím oceněným se nepodařilo říci na jevišti ani slovo, umělecký ředitel Alfréda ve dvoře se chopil mikrofonu a stihl alespoň poděkovat a vysvětlit, jak souvisí divadlo, uhlí, uran a ropa.

    Co všechno na sobě máte z ropy?

    Dávám přednost balvně. Všechno, co na mě je, je bavlněné. Člověk by si mohl myslet, že bavlna a ropa nemají nic společného, ale bohužel je to naopak. Hnojiva se dělají z ropy, žádné stroje by nefungovaly bez ropy… Nebýt ropy a plynu, tak zdaleka nezískáme tolik surovin, kolik lidé na celém světě potřebují. Bez ropy prostě všichni chcípnem.

    Už jste si prohlédnul věc, kterou držíte v ruce? Co s ní budete dělat?

    Je velká čest být poctěn cenou od Petra Nikla. Nejdřív si ji vystavím doma… Dokud si Miroslav Bambušek nevzpomene, že ji chce taky. Pak si budeme muset střihnout.

    Říkáte, že se cítíte poctěn, ale připadá vám předávání vyznamenání jako vhodný způsob zviditelnění alternativního umění? Není udílení cen nějaká česká úchylka?

    No… myslím si, že všichni, kdo dělají něco mimořádného, i v oblasti nezávislého umění, si zasluhují hlas podpory. Takže já jsem pro. Nemluvím teď o sobě, ale zejména pro mladé, začínající tvůrce je to strašně důležité.

    Energie? Většina se jí promrhá (přitom se prý nemůže ztratit, tak nevím). – tolik k tématu Miloš Orsoň Štědroň.

    4. OSOBNOST ROKU: Čtvrté zrcadlo si počkalo na předání, kterému předcházela vysvětlovací píseň. Jiří N. Jelínek si dal záležet, aby písní o kvazikrystalech řádně uvedl letošní osobnost, zakladatele Divadla Kámen Petra Macháčka. Klidný muž, který měl na svědomí například inscenaci Karkulka, otevírající celý letošní festival, se nenechá vyvést z rovnováhy asi ničím. Snaživému zpěvákovi tedy po doznění jeho písně odvětil, že kámen krystalickou strukturu nemá, ale zato je hladký, ač vlastně na povrchu zdrsnělý…

    Z úst Osobnosti je každá informace hodnotná – zajímalo by nás tedy nejdříve, co je dnes za den a čím je významný?

    Dneska je čtvrtého října, že jo..? Pátek čtvrtého října. To je takovej den, kdy už začíná podzim… Už bez legrace – když nějakej ježek zůstane venku na povrchu a nenajde si doupě, tak už je to průšvih…

    A dále co je to za prostor, ve kterém se právě nacházíme?

    Tady to Studio Hrdinů… jako dobrý no. Už je to delší dobu, co jsem tady byl naposled a trochu se bojím… Připadalo mi tehdy syrovější. Jsem dnes mírně zklamán, že se to tak… zjemnilo. Nevím, co ten pocit vyvolává. Možná je ta jemnost jen v tom, že se tu už dva roky něco děje, působí tu energie lidí, kteří tu něco dělají, a kteří jsou někdy i docela kultivovaní – a tím se to zkultivovalo. Nevím, je to problém, nějak z toho prostoru dnes nemám zážitek. To je podobné jako s tou naší alternativou. Nikdo pořádně neví, co to to alternativní umění je, ale jakmile se stane trochu etablovaným, i když jen pro malý okruh lidí, tak se zjemní, zabydlí se a vlastně zaniká význam „alternativní“.

    Prohlédnul jste si už alternativní předmět, který držíte v rukou? Už víte, na co jej budete používat?

    To je úplně jednoznačný! Dám ho do divadla do šatny jako další zrcadlo. Máme tam stísněný prostor a sice máme dvě zrcadla, ale neškodí přidat další… Zvlášť když ho formoval člověk, který do toho něco dal… A navíc ten tvar … – jeden si aspoň nebude připadat příliš dokonalý.

    5. PROJEKT ROKU: Na pódium vešek křeček (postava z Kabaretu Hašek), odzpívala píseň a předala pátou stříbrnou masku. V zastoupení produkční Ludmily Vackové ji přebrala skupina Spitfire Company. Organizátory festivalu nadchla svým inscenačním počinem Antiwords, využívající materiál Havlovy Audience, ovšem převedený do zvukových smyček a fyzického divadla.

    Českou předpremiéru hostil červencový festival Nultý bod, světová premiéra se pak konala 21. září ve Washingtonu. A zatímco Osobnost roku Petr Macháček letošní festival svou Karkulkou otevřel, Spitfire Company ho 10. 10. reprízou poctěné hry naopak slavnostně uzavřou.

    Už víte, co budete dělat s tím lesklým stříbrným předmětem?

    No rozhodně! Dám to svému synovi jako obranný štít. Je fajn, že jsou tam dva otvory, akorát na prsty, bude se to dobře držet.

    A nebudete se o něj hádat s ostatními členy souboru?

    Ne. Já jsem teď na řadě, oni už mají svoje ceny. Ani nevím, o co jsem vlastně přišla. Jednu má doma Petr Boháč, další myslím Jindřiška, teď já. Miře bude chybět, ale snad ještě nekončíme…

    A máte ponětí, co je to za květinu, kterou jste dostali?

    To okolo nevím, ale ta fialová uprostřed je hortenzie, určitě hortenzie!

    Gratulujeme! Zástupkyně Spitfire Company byla jediná z oslovených poctěných, která správně určila druh nafialovělé rostliny. Vzhledem k úspěšnosti inscenace Antiwords to také jistě není poslední pugét, který za ni skupina obdržela.

    Živoucí poklad - Andrej Krob FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Živoucí poklad – Andrej Krob FOTO ARCHIV FESTIVALU

    6. ŽIVOUCÍ POKLAD: O klavír stojí opřena už jen jedna kulatá odměna. Nejváženější poctu letos dostává Andrej Krob (*1938). Stejně jako oceněná inscenace Spitfire Company, i dílo Andreje Kroba má mnoho společného s Havlovými hrami. Režíroval jich v různých divadlech mnoho, z toho třeba Žebráckou operu hned třikrát jinak. Nezůstal ale u těch známých – v devadesátých letech uvádí například Havlův Horský hotel a Spiklence. Zakladatele a režiséra Divadla Na tahu jsme blíže představili ve festivalovém deníku Tsunami č. 5, kde s ním také najdete rozhovor.

    Stříbrnou Poctu přišel na jeviště předat René Levínský, jenž vzal svou úlohu natolik zodpovědně, že si připravil psané laudatio. Publikum sice vyslechlo toliko poslední odstavec, celý text je však rovněž zaznamenán v pátem čísle letošní Tsunami.

    Oceněný Andrej Krob se ocitl na jevišti s Niklovým zrcadlem v jedné ruce a fialovou květinou v druhé. A protože mu René Levínský po svém slavnostním ocenění chtěl podat ruku, režisér neváhal a květinu mu rovnou předal.

    Zároveň s René Levínským se na jeviště vyhoupl bývalý hlavní kurátor festivalu Vladimír Hulec, který jednak přítomné pozval na pokračování večera, totiž avizovaný koncert Iamme Candlewick, jednak poctěnému divadelníkovi osobně pogratuloval. A potřesením ruky přivítal také Levínského, jenž využil příležitost a pugét poslal dál, do náruče Vladimíra Hulce.

    A tak přibyl improvizovaně, ale velmi příznačně, ještě sedmý oceněný. Vladimíru Hulcovi se tak dostalo neoficiálního, tak trochu alternativního ocenění za dlouholetou službu festivalu a propagaci alternativní kultury u nás.

    TEREZA HÝSKOVÁ

    KLÁRA ZINDULKOVÁ

    • Autor:
    • Publikováno: 5. října 2013

    Komentáře k článku: Příští vlny jara a zimy (No. 8)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,