Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Příští vlny jara a zimy (No. 6)

    Když prší krávy a zrajou jablka

    Na den vlastní smrti člověk asi příliš nemyslí. Tím spíše si ho nepředstavuje jako veselý, hravý zážitek. Španělský dramatik Carlos Be ale napsal hru, v níž si jedna z postav „svůj den“ vysnívá, rozmarně jej očekává a vymýšlí si pro něj až surreálně potrhlé scény. Například aby byla v ten den celá země pokryta květinami. Nebo aby z nebe pršely krávy. Tak se drama Carlose Be jmenuje – Prší krávy.

    FOTO PEPA DVOŘÁČEK

    Fernando (Petr Gojda) svou ženu týrá fyzicky  i psychicky. FOTO PEPA DVOŘÁČEK

    A režisérka a iniciátorka přenosu Carlosových her do českého prostředí Apolena Vanišová je pojmenovala Zavřeno kvůli soukromému večírku a společně s Petrem „Krushou“ Krušelnickým aka Antenou nainstalovala do prostoru Galerie Trafo. A byl to skutečně zážitek.

    Jde v pořadí už o třetí hru Carlose Be, kterou tvůrčí duo pod taktovkou Vanišové zinscenovalo, a završil se tak pomyslný triptych a autorčin intenzivní zájem o tohoto dramatika. V roce 2012 jej odstartoval projekt Valentýn, který vycházel ze hry Čekanky, z kraje letošního roku inscenace Všechno nejlepší Phoebe Zeitgeist, k níž Carlos Be napsal Apoleně exkluzivně scénář na motivy kultovního amerického komiksu The Adventures of Phoebe Zeit-Geist, a celou autorčinu dramaturgickou linii uzavřelo Zavřeno kvůli soukromému večírku.

    IMG_1711

    Jednou přivede do domácnosti svou milenku Coral (Halka Třešňáková) FOTO PEPA DVOŘÁČEK

    Tentokrát je vedle tvůrců a herců pro inscenaci také více než důležitý prostor, v němž se celý děj odehrává. Galerie Trafo je velmispecifická svým uspořádáním. Jde v podstatě o dva úzké koridory oddělené zdí s pár průzory u země. Při vstupu do galerie jsou diváci genderově rozděleni – muži do jedné části, ženy do druhé. V každé ihned zaujme řada starých televizorů a videoprojekcí, za nimiž stojí Petr Krusha a jeho záliba v analogu. Vedle toho „mužskou“ scénu na vyvýšeném patře tvoří okno, stůl z mlýnkem, telefon a pár židlí. V „ženské“ části je po celé délce koridoru množství přepravek s jablky.

    Venku je jabloňový sad a tady jsme uvnitř venkovské usedlosti, v níž žije velmi podivný manželský pár. Fernando (Petr Gojda) a Margarita (Dora Bouzková). Margarita uspořádává bedny s jablky a Fernando ji upozorňuje na to, že venku prší krávy. Tak vše začíná. Postupně se ukazuje, že Margarita nemá jednu nohu, že Fernando má nejspíš milenku a že je to především muž, který Margaritu týrá nejen fyzicky ale i psychicky. Je to on, který může za zmrzačení své ženy a který jí přivede do domácnosti svou milenku Coral (Halka Třešňáková). Když svou ženu Fernando dodeptal až k smrti, k níž se upínala, na její místo nastupuje Coral a vše může začít odznovu.

    Celý děj je rozdělen do dvanácti obrazů, přičemž téměř celou dobu jsou obě hlavní postavy oddělené zdí. Fernando u mužů, Margarita u žen (v ženském publiku sedí také Coral). Oba na sebe křičí přes zeď, přičemž mužské publikum, rozesazené po celé délce místnosti, vidí pohyby Margarity na videoprojekcích a občas její nohy v průzorech. Ženy vidí jen samy sebe. Celé to tak vyvolává dojem, že nahlížíme do něčího soukromí, a to soukromí nepříliš lichotivého.

    FOTO PETR DVOŘÁČEK

    Tentokrát je vedle tvůrců a herců pro inscenaci také více než důležitý prostor, v němž se celý děj odehrává FOTO PETR DVOŘÁČEK

    Děsivý příběh, který umocňuje tento fakt, že ne všichni diváci vidí vše, dokázali tvůrci na prostor skvěle adaptovat. Když například Fernando bije svou ženu, slyší ženy pouze rány. To, že ženy zas měly k dispozici pouze projekce sebe samých, muselo umocňovat efekt submisivního postavení Margarity vůči Fernandovi (nevím to jistě, neb jsem byl v „mužské“ části a s žádnou ženou jsem se o tom nebavil). Velmi efektní bylo také závěrečné pokrytí celé „mužské“ části potahem z květin a splnění tak Margaritina přání, jak má vypadat její pohřeb. Stačilo už jen, aby zapršely krávy. Každým obrazem se kraví déšť přibližoval, aby vše skončilo tak, jak začínalo. Tentokrát to však byla Coral, kdo rovnal krabice s jablky. Ale byla to především Žena, kdo tu měl pod knutou despoty stále umírat.

    Vanišová dokázala vizuálně a hudebně působivé představení nepříliš dlouhými obrazy, jež odděloval gong jako při boxerském zápasu (celé představení se i jako boxerský zápas tvářilo), vygradovat až k nezvratitelnému konci a Carlosův příběh tak dostal dimenzi téměř gnómického mýtu. A výborné herecké výkony všech tří účinkujících – z projevu Petra Gojdy mrazilo i mě jako muže, Margarita Dory Bouzkové byla nádherně naivní a Třešňákové Coral nejprve bavila svým neustálým zíváním do kamery, když ještě seděla v ženském publiku, a pak udivila divým tancem –, jen potvrdily, že směr, který si Apolena Vanišová vytyčila, je jednou z nejoriginálnějších cest v současném českém divadle.


    Komentáře k článku: Příští vlny jara a zimy (No. 6)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,