Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Příští vlny jara a zimy (No. 5)

    Vraždění loutek

    Pátý den Bůh stvořil zvířata. Pátý den festivalu …příští vlna/next wave… byl ve znamení hororu o lidech a bytostech, které byly stvořeny v den, kdy Bůh měl odpočívat. Sedmého dne. Premiéra hororu z doby Husákovy normalizace Divadla Mimotaurus – Sedmého dne – se odehrála v prostorách klubu Rock Café a chvílemi šlo skutečně doslova o život. A to nejen těm, kteří se ve zvráceném režimu dokázali ohnout tak, že skřípání jejich kostí muselo být slyšet až do nebe…

    Sedmeho dne

    FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Tajemný režisér inscenace – LDDT – opustil klasickou loutkářskou scénu a na velkém pódiu představil syntézu loutek, činohry a videoprojekce (Markéta Jindřichová). „Temné divadlo na hranici žánrů,“ psalo se v průvodním textu k představení. Temné skutečně bylo. Jan Vejražka v roli „establishmentem pronásledovaného básníka“ Jana Holase se musel vyrovnávat se zrůdným systémem, který ho vyloučil ze školy pro pár veršíků, falešnými faráři a mrtvými poskoky režimu humblovského typu.

    Poté, co je básník vyloučen ze školy, navštíví ho záhadný doktor teologie, jemuž se Holasovy básně líbí natolik, že si u něj objedná epitaf. Také mu poradí, jak naložit s jeho vztekem vůči lidem, které by nejraději zabil. Napiš jméno toho, kterého nenávidíš nejvíce, na papírek a ten pak vlož pod sochu svatého před kostelem, zní rada. Bezprostředně poté přichází řada vražd na „lidech bez páteře“ – udavač, směnárník, učitelka… Jsou to vraždy skutečně brutální – tvůrci své loutky nešetří. Podřezávají je, uhryzávají jim hlavu…

    FOTO PEPA DVOŘÁČEK

    Dominik Tesař a Jan Vejražka FOTO PEPA DVOŘÁČEK

    Básník chce vysvětlení a hledá onoho doktora teologie, nachází však zcela jiného faráře, který dost možná také není farářem. Ve světě, v němž se mladý básník ocitl, se nedá už ničemu věřit, zůstává jen víra v sama sebe. Ta ale odumírá spolu s tělem, které je umučeno na estébáckém výslechu. Mimochodem výslechu velmi sugestivním – Dominik Tesař v roli agenta nahrazuje známou brutálnost a výbušnost agentů státní bezpečnosti při výslechu tím, že řeže elektrickou bruskoudo trubkové konstrukce , z níž je tvořena scéna, tak, že lítají nejen jiskry, ale i různé části brusky, které pak přistávají na nejbližších divácích. Během hluku broušení křičí agent nesrozumitelné žaloby na Holase, který leží za ním a zarputile odmítá vypovídat. Vše končí Holasovou sebevraždou a reakcí agenta: No nic, napíšeme zprávu…

    FOTO PEPA DVOŘÁČEK

    Estébácký výslech FOTO PEPA DVOŘÁČEK

    Vizuálně působivou inscenaci, která si především v prvních minutách nezadala nic s lynchovskými filmy (Mazací hlava) ani s Boschovými obrazy (především Vidění sv. Antonína) narušovalo snad jen poněkud strnulé herectví Jana Vejražky a především skoky mezi jednotlivými obrazy bez nějaké jasněji viditelné spojnice. Možná se tak měla ještě více dokreslit surreálná atmosféra děje, přesto často nebylo jasné, kde se momentálně ocitáme, co se děje a co má divák očekávat. Této bezradnosti dopomáhaly i nezřetelné reprodukované hlasy různých postav. Prostě jim nebylo rozumět, co říkají a možná to bylo důležité. Originální loutkářské nápady a živá hudba v podání Marka Vojtěcha a jeho harmonia tyto drobné zápory bohatě převýšily.

    A dovětek o dalším programu

    Audiovizuální smršť pokračovala po krátké pauze videoprojekcí mladé dokumentaristky Markéty Jindřichové, mj. autorky obrazových sekvencí k předcházející inscenaci. Diváci …příští vlny/next wave… měli jedinečnou šanci vidět sestřih, či spíše předstřih jejího projektu Benešův palouček. Oficiální premiéra je plánována na listopad, a jak upozornil kameraman a spoluautor konceptu Ivan Tatíček, jeho výsledná podoba bude nejspíš dost odlišná od té stávající. Festivalová projekce byla desetiminutovým obrazovým průřezem dějinami Československé/České republiky od jejího vzniku až po současnost. Příběh našeho státu se podle tvůrců začíná psát 1. září 1915, kdy Edvard Beneš odchází do zahraničí a překračuje státní hranici na paloučku poblíž západočeské Aše. Metaforu putování minulostí a překračování hranic pojali autoři velmi důsledně a diváka vyslali na cestu s průvodkyní Markétou Jindřichovou, vlastně jen jednou její půvabnou částí… Víc neprozradíme. Snad jen, že rychlý sled obrazů, který je více koláží „rozpohybovaných fotografií“ než filmovou projekcí v pravém smyslu slova, navozuje v těch zásadních (a trochu očekávaných momentech při desetiminutové stopáži) odpovídající atmosféru. Zásadně k tomu přispívá hudba Jiřího Šimečka, nesoucí se (slovy autora) v duchu přehodnocování. Až se nechce věřit, že obrazový materiál do pondělního večera neviděl.

    Pro avizovanou debatu o politickém divadle nebyl po skončení dokumentu prostor ani nálada a večer tak završily neoficiální diskuse s tvůrci divadelní i videoartové části programu.

    Tereza Hýsková


    Komentáře k článku: Příští vlny jara a zimy (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,