Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Příliš krátké životy (II)

    Sedmého července 1977 jsme tedy přijeli do Rakouska. Odstěhovali jsme se tam. Do emigrace, do exilu… Račte si z toho pojmenování či označení našeho následujícího pobytu vybrat. Myslím, že obojí bude souhlasit.

    Jaro/léto 1950, svatba Marie a Vojtěcha, rodičů Niky. V pozadí mezi nimi je její o šest let starší sestra Ivanka FOTO ARCHIV LUDVÍKA KAVÍNA

    Mateřštinou nám byla čeština. Nika se narodila v Ostravě a já i náš Jakub jsme se narodili v Brně. Tedy tam, kde žije většina Čechů, ať už jsou z Moravy, Slezska, či české kotliny. A ta země se dnes dokonce jmenuje Česká republika a čeština je zde přes všechny dějinné nástrahy po celou dobu našich životů úředním jazykem. A přesto jsme se každý z nás tří narodili v jiném státě: já 2. července 1943 v protektorátu Čechy a Morava, Nika 9. února 1951 v Československé republice a náš syn Jakub 25. července 1975 v Československé socialistické republice. Jakub přišel na svět v době takzvané normalizace společnosti i státu a tato normalizace dovedla pronásledování občanů téměř k dokonalosti: když Jakubovi bylo osmnáct měsíců, začal jako mnohé tehdejší děti chodit do jeslí. Čtyři hodiny denně tam mohl pobývat a na oběd už jsme si ho brali domů. Moc nám to pomohlo, abych mohl pracovat a Nika zkoušet a hrát. To ale normalizované zřízení naší rodné země nemohlo připustit, takže se v jeslích objevili dva pánové ze Státní bezpečnosti, prošli se jimi a na závěr sdělili paní ředitelce, že je nepřípustné, aby její zařízení navštěvoval syn protistátních živlů: buď kluka z jeslí vypoví, nebo půjde ona. A paní ředitelka nám to všechno pověděla a ani nás nemusela prosit, abychom už Jakuba do jeslí nevodili… A tak se náš syn ve svých osmnácti měsících stal nejmladším pronásledovaným občanem socialistického Československa.

    Válka a roky po ní

    Můj otecko pracoval za války jako nedostudovaný chemik (ještě než fakultu dokončil, byly vysoké školy v protektorátu zavřeny) v rámci totálního nasazení v konzervárně v jihomoravských Dubňanech. Dojížděl za námi občas do Bukovinky, vsi nedaleko Brna, kde žila moje babička z matčiny strany a já s maminkou jsme tam trávili většinu času. Ve čtyřiačtyřicátém roce bylo Brno bombardováno. V Bukovince (25 kilometrů od Brna) bylo slyšet letadla i vybuchující bomby, a tak se stalo, že jedno z mých prvních slov, které jsem vyslovil a nejčastěji opakoval, bylo bom-bom. To mně později vyprávěli rodiče. Počat jsem byl v období heydrichiády. To byla doba strachu, která se nevyhnula ani malé Bukovince. Nacisti popravili starostu, protože na jeho polnostech našli ukryté ruské zajatce.

    Nika se narodila v porodnici Ostrava-Záhřeb. Rodiče bydleli ve Slezské Ostravě spolu s dalšími sourozenci Ničiny maminky v bytě babičky, v domě číslo 9 na Slezském náměstí (nynější Gagarinovo). Otec Vojtěch byl „čistokrevný“ Pražák. Byl kloboučník a měl na Starém Městě v Michalské ulici dílnu a obchod. Jeho rodina pocházela z Rumunska. Někdy na přelomu devatenáctého a dvacátého století přišla do Prahy a v Michalské si dědeček Niky pořídil kloboučnický krámek. Její táta se u dědečka vyučil a s mámou se seznámil přes profesi. Maminka Niky se narodila v Ivanovicích na Hané, vyučila se ve Vyškově modistkou, ale hned po vyučení šla do Prahy. Oba rodiče Niky měli, než se vzali, za sebou každý jedno manželství. Otec bezdětné, maminka přivedla do rodiny svou první dceru Ivanku.

    Poté co byl otecko po roce 1948 „rozkulačen“ a navíc se dostal do konfliktu s novými mocipány (někde se měl vyjádřit, že Gottwald by patřil na šibenici), celá rodina de facto utekla do Ostravy. Azyl jim ve svém bytě poskytla babička Niky z matčiny strany. Ovšem najít v Ostravě odpovídající kvalifikovanou práci šanci neměli. Otec se tak stal nosičem a řidičem na poště a později v Nové huti Klementa Gottwalda, maminka Niky pracovala v týdenní školce jako vychovatelka.

    Zleva Nika, uprostřed v náručí s naším synem Jakubem má líšeňská neteř Stanislava, která si později – koncem sedmdesátých let – z politických důvodů vzala život, vpravo moje maminka v létě 1977 při našem loučení s Československem FOTO ARCHIV LUDVÍKA KAVÍNA

    Slezská Ostrava

    Do svých šesti let tedy Nika bydlela „na Slezské“. Byt byl velký, přesto lidmi přeplněný a malá Nika si to bydlení s celou rodinou užívala. Tam také vznikla její přezdívka „Nika“. Pokřtěna totiž byla jako Zdeňka. Když ještě neuměla pořádně mluvit a někdo se jí zeptal, jak se jmenuje, odpovídala namísto Zdeňka De-nika. Její starší sestra Ivanka, která s Nikou do jejích šesti let trávila hodně času, začala sestře Zdeňce říkat „de Nika“ a později jen Nika. Přesto byla Nika až do svých studentských let v Brně stále oficiálně Zdeňkou, až potom – hlavně v průběhu studia na JAMU – ji stále více lidí oslovovalo jako Niku a v průběhu dalších let už ani blízcí kolegové a přátelé nevěděli, že Nika je vlastně rozená Zdeňka.

    Poruba

    Když bylo Nice šest let, přestěhovali se rodiče do Poruby, na tehdejší Leninovu (dnes Hlavní) ulici, číslo 568. Měli tam pěkný třípokojový byt a Nika si jeho prostory i soukromí s rodiči užívala. Víceméně s nimi nebydlela ani starší sestra Niky Ivanka, protože odešla studovat keramickou střední školu do Bechyně a dost často pobývala u svého otce v Praze. Jenže rodiče pracovali a Nice bylo někdy doma samotné teskno, a tak se občas sama vydala rozestavěnou Porubou do školky za maminkou, kde pracovala. Z těchto výprav – jak mi později vyprávěla – neměla nejlepší vzpomínky. V Ostravě tehdy pracovala spousta brigádníků z různých částí země a ti byli často obhroublí i vůči dětem. A Nika chodila nejen za maminkou do práce, ale samozřejmě denně do nedaleké školy a také doučovat spolužáky. Po celou dobu povinné školní docházky byla výtečnou žákyní ochotnou pomoci spolužákům, kterým to ve škole „tak dobře nešlo“. Kromě toho měla zájmy, za jejichž realizací taky musela procházet částmi nového, „budovatelského“ města. V první třídě chodila do baletu, jenže tam jí „kazil dojem“ nepříslušný župan s bačkorami na nohou bývalé baletky, která ji vyučovala. „Baletit“ tedy Nika po roce přestala a v průběhu školní docházky navštěvovala turistický, vodácký, národopisný a dramatický kroužek. Vedle toho ráda recitovala.

    Maminkou vymýšlené pohádky a básničky, které vymyšlené nebyly, Niku zaujaly. Jako básníka si už v předškolním věku oblíbila Jiřího Wolkera, ale taky Petra Bezruče, především jeho Maryčku Magdonovu. Zřejmě proto, že Ostrava sama o sobě malou Niku „naučila“ (či naladila) sociálně, k cítění se slabými a k určitému buřičství. Život rodiny taky nebyl z nejlehčích: Nika jako dítko například sbírala skořápky od vajíček a nosila je do výkupny, čímž vylepšovala rodinný rozpočet.

    Jediné sovětské, na čem jsme si v sedmdesátých letech oba pochutnávali, byla zmrzlina: maraženoje Foto archiv Ludvíka Kavína

    Směr divadlo

    Marie Viková, herečka ostravského Divadla Petra Bezruče, vedla v Lidové škole umění dramatický kroužek a Nika se do něj přihlásila. Později mi o Marii Vikové říkala: Nabádala mě nevytvářet jednoduché obrazy, motivovala mě ke kladení si otázek a hledání toho, co všechno se za slovy může skrývat. Ve své disertační práci Portrét divadla Theater Brett do pádu železné opony věnuje Andrea Buršová celé kapitoly dětství Niky i jejímu studiu a angažmá v Československu až do doby našeho vystěhování. Zmiňuje se tam o tom, že se Nika po absolvování povinné školní docházky hlásila na dvě střední školy: chtěla studovat buď atomovou fyziku v Praze, nebo herectví v Brně.

    Poznal jsem Niku jako výbornou matematičku a její logické uvažování bylo precizní. Každopádně mě předčila a často po delším odmlčení překvapovala jasnými, perfektními úsudky. Nepochyboval jsem proto nikdy, že by nebyla – kdyby se pro to rozhodla – skvělou atomovou fyzičkou.

    Nika ovšem byla velice citlivý člověk s vyvinutým estetickým cítěním a smyslem pro dramatično i komiku. Základy jí k tomu pomohla vybudovat už Marie Viková, která patřila k hercům Kačerova dnes už legendárního „damáckého“ ročníku v ostravském Divadle Petra Bezruče. Její kolegové z Ostravy po nějaké době odešli. Z rodinných důvodů tam zůstala právě jen Marie Viková-Tuláčková.

    Ta Nice v roce dokončení její docházky základní školy doporučila, aby se hlásila na brněnskou dramatickou konzervatoř. V Praze ještě konzervatoř nebyla. Nika si tedy podala přihlášku na konzervatoř do Brna a na fyziku do Prahy. Na konzervatoř se konalo přijímací řízení dříve než v Praze a Niku tam přijali hned v prvním kole. Nika se rozhodla pro Brno a do Prahy už nejela. Především její tatínek s tím nebyl příliš srozuměný, moc ho to netěšilo. Ale dcera si to přála a to bylo i pro něj nejdůležitější. Nika by vlastně raději šla do Prahy, kde trávila víceré prázdniny u své tety, otcovy sestry, a do Prahy byla zamilovaná. Už jako devítiletá se procházela Starým Městem i Malou Stranou sama, bez doprovodu, a trávila tak v „Sudkově Praze“, jak tuto „svoji“ Prahu dětských dní později sama nazývala, šťastné prázdniny. Jenže studium herectví ji lákalo ještě víc. Na přijímacích pohovorech byla v Brně vůbec poprvé v životě. V září 1966 se stala studentkou herectví a profesionální dráhu herečky už neopustila.

    Brněnský enfant terrible

    Já jsem v červnu 1966 získal diplom na brněnské filosofické fakultě, v oboru filosofie a dějepis. Téměř osmiletý věkový rozdíl mezi námi a různé životní zkušenosti byly právě v té době až nedozírně veliké. Vyrůstali jsme ve stejné zemi, ale v různých historických „pásmech“ za silně odlišných podmínek. Můj otecko byl z krejčovské rodiny, dědeček Ludvík byl nejen „krejčákem“, ale taky „druhým nejstarším taxikářem v Brně“, jak se u nás v rodině tradovalo. Pocházel z Líšně, brněnského předměstí, a větší část rodiny z jeho strany tam pořád ještě bydlela. On sám musel být šikovný a zřejmě uměl vydělávat, protože mu to umožnilo koupit čtyřposchoďový dům číslo 6 na Auerswaldově ulici (na střídačku se ulice jmenovala také Ludvíkova, za války Ludwiggasse). Ten dům vybombardovali Rusové 25. dubna 1944, den před skončením války v Brně. Měl jsem tohoto dědečka a babičku z Bukovinky (matku mé maminky) nejraději z celé starší generace. Kavínovi byli po několik generací každopádně Češi a přišli snad prý do Brna před pár staletími někde z Alsaska. První z nich jako dělník-odborník do jedné z brněnských textilek. Moje babička z otcovy strany byla z brněnské české rodiny, ale měla jednoho bratra a sedm sester. Dvě se provdaly za brněnské Čechy, ostatní za brněnské Němce. Takže jsme jako velká rodina byli rodinou smíšenou, ale o tom jsem jako kluk samozřejmě nic moc nevěděl. Moje maminka byla z ryze českého prostředí, její rodiče byli taky „krejčáci“. Narodila se v Koválovicích u Pozořic. Krátce před válkou její rodiče žili a pracovali v Brně-Husovicích. Měli tam domek a živili se krejčovinou. Bída první světové války je přinutila vrátit se do Koválovic, kde potom můj dědeček spolu se dvěma sestrami mé maminky zemřel, zřejmě na španělskou chřipku, která tehdy kosila desetitisíce lidí. Babička si po válce „nechala říct“ a se dvěma přeživšími dcerami (jednou z nich byla moje maminka) se vydala lesem na několikakilometrovou pouť do Bukovinky, kde na ni čekal navrátilec-legionář, můj nevlastní děda. Tam potom maminka vyrostla. Přibyli jí ještě dva bratři. Když jsem byl malý, byli jsme u této babičky „pečení vaření“ – moje maminka, v šestačtyřicátém narozený bratr a já. Trávili jsme tam prakticky každý víkend a celé prázdniny. Můj otec po válce dostudoval a zbytek čtyřicátých let pracoval ve znojemské okurkárně. Měl tam zřejmě solidní místo. Pamatuji se, že se u nás dokonce mluvilo o tom, že dostane vilku a přestěhujeme se tam. Z toho nic nebylo. Někdy po osmačtyřicátém se otec naplno vrátil do Brna a pracoval pak až téměř do důchodu v Kovotechně, což byla autorizovaná zkušebna nejrůznějších řad nových výrobků po celém Československu. Otecko byl ve zkušebně topidel, kterou (nevím, jestli hned od počátku) taky vedl.

    Zřejmě jsem byl svým způsobem jako dítě svérázný a v mé dospělosti se potom o mně někdy a v některých kruzích v Brně mluvilo jako o enfant terrible.

    (Pokračování.)


    Komentáře k článku: Příliš krátké životy (II)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,