Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Příběhy ze zámečku se zubatou věží (IV)

    Odvrácená tvář divadla

    Ve Vesnickém divadle jsem viděla odvrácenou tvář pozlátka, které se jmenuje divadlo. Pro gáži si chodili manželé Nechybovi, paní měla ještě to prastaré jméno Anastázie. Ale už se sotva pohybovala, Šrámkovu Stázu z jeho Léta už hrát nemohla. Bylo tam víc manželských dvojic, Šottovi, Kneislovi, z těch mladších Krajníkovi. Vždycky jeden z dvojice byl pro divadlo potřebnější a druhý, nejčastěji žena, hrál malé roličky.

    Na náměstí v Lanškrounu kolem roku 1960 se Stanislavem Vallou a Hugem Kaminským FOTO ARCHIV AUTORKY

    V účtárně Vesnického divadla seděl i „krásný pan Jiří“, který kdysi hrál divadlo s paní Annou Sedláčkovou. Byl to už starý pán, ale pořád byl moc hezký. Protože se mu v době, kdy se v Divadle Anny Sedláčkové hrál Carevič, narodil syn, dal mu jméno Alexej. Tak přišel ke svému exotickému jménu pozdější slavný herec pardubického divadla Alexej Gsöllhofer. Alja, jak mu všichni říkali, se po absolvování konzervatoře také stal hercem Vesnického divadla. V době, kdy jsem vedla kartotéku kostýmů, se Alja ženil s krásnou Eliškou Marešovou – i ona měla ve Vesnickém divadle tatínka. Později jako Eliška Gsöllhoferová byla dlouhá léta nepostradatelnou spolupracovnicí Oty Ornesta, báječného ředitele Městských divadel pražských.

    Jedním z režisérů Vesnického divadla byl i bývalý režisér vinohradského divadla, pan Gabriel Hart (vlastním jménem Gabriel Benhardt). Zažila jsem ho už jako starého pána, o kterém se vykládalo, že na zkouškách spí. Nevím, jestli to byla pravda. Nikdy jsem s ním nezkoušela. V divadle měl mladou ženu, báječnou Jarku Kesslovou. Lidé ji pomlouvali, že si ho vzala jenom z prospěchu, ale já ji zažila, když s očima plnýma slziček odjížděla do Splitu splnit Gábovo poslední přání – musela rozprášit jeho popel do moře. Plnila jenom to, co si v mládí slíbili dva přátelé, srbský dramatik Branislav Nušić a český režisér Hart: Nušićův popel byl rozprášen v Praze do Vltavy a Hartův ve Splitu. Jarka už se nikdy znovu nevdala. A píseň o nejkrásnějších hvězdách ve Splitu nad mořem ještě jako osmdesátiletá paní vždycky proplakala.

    Paní režisérka Lenka Cmuntová byla dcerkou pekaře, která se dala do strany. Asi proto nikomu nevadilo, že také neměla vystudovanou uměleckou školu. Hrála si na drsného chlapa, řvala na herce a sprostá slova z ní padala jako shnilé hrušky ze stromu. Kupodivu jsem s ní zažila i jednu moc půvabnou scénku. Začalo to tím, že Lenka Cmuntová (křtěná Eleonora) zase na někoho řvala. A tehdy se do toho vložila Truda Šedová a zaveršovala si:

    Bože můj, otče můj,

    starosti z nás servi.

    Dal jsi nám Cmuntovou,

    dej nám taky nervy.

    Chvíli bylo ticho a pak se od režisérského stolku ze šera hlediště ozvalo:

    Bože můj, otče můj,

    vyslyš moje vzlyky. Příště mi herce dej,

    a ne ochotníky!

    Musela jsem je obdivovat obě. Na Trudu pak už Lenka nikdy neřvala.

    O loutky se staral bývalý mistr republiky v krasobruslení. Zmíněný pan účetní Hroch byl sedlák vyhnaný z rodného gruntu kdesi v Posázaví, bez rodiny a bez střechy nad hlavou. Spal v zámečku na dvoře ve staré maringotce. A když uhodily velké mrazy, spal tajně na gauči v ředitelně. Na co tam asi soudruh ředitel potřeboval gauč?

    Šéfem administrativy byl pan doktor Pucherna, půjčoval mi knížky. Jeho paní byla pokladní divadla, chodili jsme k ní dvakrát měsíčně pro gáži. Ukázala mi takřka všechny herce, které jsem dosud znala jenom z lístků kartotéky. Třeba že ten černovlasý krasavec je pan Karel Lešinger (Leschinger, v roce 1968 odejde do emigrace), a ten malý tlustý pán že je táta Jan Spirit. Tamten velký silný člověk že je pan Karel Šott, který měl kdysi divadelní společnost a hrál a režíroval i v Novém divadle Oldřicha Nového. Do Vesnického divadla přišel vlastně zemřít.

    Hlasovou poradkyní a nakonec i vrátnou byla sestra samotného E. F. Buriana, paní Libuše Burianová.

    Jedním z lektorů byl pan doktor Vladimír Kolátor, který v půlce dvacátých let začínal v Gamzově Uměleckém studiu a napsal o něm knihu. Režisér, redaktor, překladatel, ale i kameraman. Mně to jméno také připomnělo dětství, doby, kdy jsme jezdili do Chuchle na dostihy. Jednou jsem s panem doktorem jela tramvají a nedalo mi to: Pane doktore, neměl vy jste za války dostihovou stáj? Strašně se vyděsil: Ženská, prosím vás, nikomu to neříkejte, v divadle to nikdo neví! Nikomu jsem to neřekla. Přiznat se v padesátých letech k tomu, že jste byl buržoust, který si mohl vydržovat koně, se rovnalo sebevraždě. Však pan doktor v roce 1950 také pobyl v komunistickém táboře nápravných prací.

    Autobus s herci Vesnického divadla odjíždí na štaci, kolem roku 1960 FOTO ARCHIV AUTORKY

    Na zájezdech

    S Trudou jsem na zájezdech i bydlela. A zažila jsem, když se na nás někde u Kralovic, v hospodě, kde jsme spaly, dobýval ožralý chlap. Truda zatloukla pěstičkou na zeď, probudila kolegy, kteří spali ve čtyřlůžkovém pokoji hned za zdí, a ti opilce zpacifikovali.

    Na zájezdy Truda vyjížděla v liščím kožichu. Tedy, pokud se té vypelichané potvoře odněkud z frcu dalo říkat liščí kožich. Ale ona v něm hrdě kráčela, i když ho vzhledem ke své malé postavě málem tahala po zemi. Dobře věděla, co dělá. V autobusu, v hotelu, na štaci, všude byla zima. A ta liška, i když vypelichaná, hřála.

    Hráli jsme Klicperova Zlého jelena. Hrál i pověrčivý starý pán, který si v šatně nejdříve podepsal křídou židli, pak obešel třikrát jeviště, pak třikrát sál a nakonec i tu venkovskou hospodu, ve které jsme hráli. Než vstoupil na jeviště, sáhl si na čelo, pak na prsa a nakonec i mezi nohy. To aby hrál divadlo hlavou, srdcem, ale i pohlavím. Rituál starých herců musel zakončit tím, že si sáhl na mladou dívku. Nejčastěji si v šeru za horizontem sáhl na Marcelku, naši krásnou inspicientku, která zaječela leknutím. Ale když si mohl sáhnout on, proč by si nesáhl i pan N.? Pak si jen tak pro srandu sáhl i pan O. a rituál se změnil v jakousi osahávanou ve tmě za horizontem. Dvě další postižené dívky, které hrály Ivanu a Růženku, daly pánům několik facek. Pak už byl klid a hráli jsme nerušeně tu krásnou Klicperovu hru.

    Tedy jenom do doby, než s námi začalo hrát i kotě. Krásná Marcelka se na jedné štaci ujala opuštěného hladového koťátka a vozila je s sebou. Mrňavý tvoreček nejdříve spal v její veliké tašce, po čase se osmělil, začal se procházet po šatně a nechal se krmit a hladit od herců. Po týdnu už vesele zkoumal prostory každého jeviště, kam jsme přijeli. Bylo jen otázkou času, kdy ho někdo zapojí do hry. Zlý jelen se přece odehrává v myslivně a tam jistě měli kočky. Vymysleli to kluci z techniky: jeden z portálu postrčil koťátko do scény a druhý ho na protější straně lákal k sobě. Koťátko poslušně šlo a diváci se smáli. Ale jen do doby, než si stěžovali oba komikové, že se lidé smějí víc kotěti než jim. A tak vedoucí souboru přikázal, že kotě už na jeviště nesmí.

    Toulky po Slovensku – Zdena Veitová, Milada Matuchová, Milan Draždík FOTO ARCHIV AUTORKY

    Ještě jednou Truda

    Vzpomínkou na Trudu Šedovou jsem vzpomínky začala a také skončím. Setkala jsem se s ní hned v první skupině Vesnického divadla, s níž jsem někdy v únoru 1955 vyjela na svůj první zájezd. Hráli jsme Ženský zákon, hru slovenského autora Josefa Gregora Tajovského. Truda hrála dohazovačku, já statovala v kroji jako vesnické děvče. A hrála jsem na violu. Sice jsem housle, natož violu, v rukou nikdy neměla, ale všechno zavinil jistý Ivan Růžička. Nastoupil do divadla jako herec, ale současně i jako asistent režie a hudební poradce. A hned dal dohromady malou kapelu. Vedoucí souboru Standa Hájek hrál na housle, jeden technikář na basu, já na violu a Ivan střídal všechny možné nástroje, od různých píšťal až po bicí. Měla jsem na hmatníku poznačené, kterou strunu kdy zmáčknu a kdy pojedu po které z nich smyčcem.

    Truda byla po návratu z koncentráku v roce 1945 přijata (snad za to přestálé utrpení) do nově zřízeného Realistického divadla, ale dlouho tam nepobyla. Nikdy nemluvila o tom, kdy a proč byla z divadla „odejita“. Uchytila se ve Vesnickém divadle a po jeho zrušení přešla do Uherského Hradiště. Prý si tam zahrála i Opalu, a troufám si napsat, že v té roli musela být výborná. Jako kdyby ji autor znal a napsal Opalu právě pro ni!

    Před nějakými třiceti lety hostovalo divadlo z Uherského Hradiště s jakousi agitkou v Žižkovském divadle. Truda hrála soudružku, která hlásala uvědomělé kecy. Přitom dělala to, co jsem znala z jejího soukromí – zapálila si cigaretu, odložila ji do popelníku a hned si zapálila druhou. Pak střídavě kouřila obě a z roztržitosti si zapálila třetí. Z uvědomělých keců tím udělala frašku.

    Když po osmašedesátém vyhodili Mirka Maršálka jako nositele protisovětských nálad z Pražského kulturního střediska, nikdo se ho neodvážil zaměstnat – jak se v herecké hantýrce říká, dát mu chleba. Ucházel se o angažmá i v Uherském Hradišti a soudruh ředitel ho šalomounsky poslal za Trudou, co by jako tomu řekla strana. Maršálek té paní, kterou viděl poprvé v životě, přiznal: Já jsem asi politický zločinec, když mě nikde nechtějí. Truda neznámému, skoro padesátiletému pánovi odpověděla: Já se za vás zaručím. Kdo druhý by to v té ošklivé době udělal? Ale Truda, která přežila Terezín a viděla kolem sebe tolik lidského neštěstí, se nebála.

    Protože, když nešlo o život, nešlo podle její životní filosofie vlastně o nic.

    Závěrem

    Můj kdysi bohatý tatínek byl za komunistů chudák s ubohou penzičkou. Teď mám svoje malé divadélko pro děti Hračka, které jsme si s manželem Vaškem Svěrákem doslova vydřeli. Jsem ve svém divadle principálkou, herečkou, loutkoherečkou, autorkou, kostymérkou, rekvizitářkou a hlavně náborářkou. A můj muž je principálem, hercem, loutkohercem, autorem, režisérem, šoférem, stavěčem kulis, výtvarníkem a někdy i švadlenkou. To všechno nás naučila škola života a žádná DAMU.

    Konec.

    • Autor:
    • Publikováno: 20. prosince 2016

    Komentáře k článku: Příběhy ze zámečku se zubatou věží (IV)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,