Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Příběhy z planety Loutka

    Letošní 63. ročník Loutkářské Chrudimi začal poněkud nešťastně. Původně se zde mělo konat několik představení Obludária Divadla bratří Formanů, na které se většina účastníků festivalu velmi těšila. Z dosud nezjištěného důvodu se však Divadlo bratří Formanů nedohodlo s Chrudimskou besedou, spolupořadatelem Loutkářské Chrudimi. A tak se stalo, že Divadlo bratří Formanů ohlásilo přidaná představení v Plzni jako prodloužení festivalu Skupova Plzeň, a představení v Chrudimi byla zrušena.

    Adobe Photoshop PDF

    Neděle 29. června

    Zahajovacím představením festivalu tak byla inscenace Simply Clever divadla Športniki v režii Jakuba Vašíčka. Loni zahajovala inscenace Jiřího Jelínka Dášeňka aneb Psí kusy. Haf!, která vznikla pod hlavičkou brněnského divadla Husa na provázku. Nemůžu se ubránit několikerému srovnání. Obě inscenace jsem viděla již dříve v komornějších prostorech a obě jsou svým způsobem ztřeštěné. Oba tvůrci, Jiří Jelínek a Jakub Vašíček, začínali původně v amatérských souborech, jejichž představení byla vždy ozdobou Loutkářských Chrudimí. Takže jejich tvorbu můžeme sledovat již snad patnáct dvacet let. To však není předmětem mé uvahy. Pokud jde o přenos na poněkud nevlídné jeviště Divadla K. Pippicha, Jelínkova inscenace ho zvládla velmi dobře. Zato Športnikům se nevedlo, inscenace vyzněla ještě hůře než v komorním prostředí Kroužkovy kavárny v Divadle v Dlouhé, kde jsem ji poprvé viděla.

    FOTO archiv LCH

    Děj je nesourodý… FOTO archiv LCH

    Děj se možná snaží zabývat vážnějšími tématy, jako je hledání sebe sama a podobně, ale „aby to nebylo tak vážné“, hned se všechno shazuje, vyrábí se vtip tak trochu „za každou cenu“. Děj je nesourodý a pro ty, kteří vidí inscenaci poprvé, je například postava Navigace (Johana Vaňousová) velmi nečitelná. Dáno zřejmě únavou z královéhradeckého festivalu Divadla evropských regionů, Športnikům se v „Pippicháči“ nedařilo. Nejvíce vynikala „blbá blondýna“ Eleny Volpi.

    Pondělí 30. června

    Druhý festivalový den začal pohádkou Malá čarodějnice divadla V boudě. V anketě Chrudimského zpravodaje je divadlo V boudě označováno jako tradiční loutkové divadlo. Ve většině inscenací se však tradicí nechají jen inspirovat a tradičními loutkářskými prostředky vytvářejí moderní divadlo. Viděla jsem první představení ze tří, který soubor v pondělí odehrál. Představení se poněkud táhlo a nebylo na ně moc vidět. Příšeří byl zřejmě umělecký záměr. Časté přestavby scény představení také moc nepřidaly. Tradičně bylo dokonalé vodění marionet na niti. Druhé pondělní představení už prý ale bylo lepší, loutkoherci měli zřejmě prostor již zažitý.

    Loutkové divadlo Spojáček z Liberce také připravilo inscenaci vycházející z tradičního marionetového divadla, použilo i dvě (nakašírované) sicilské loutky. Dokonce předvedlo na scéně přiznanou rozdělenou interpretaci. Příběh s názvem Oklamaný ženich aneb Poustevníkova lest byl jednoduchý. Ženich se nechal oklamat záměnou nevěst, a otec nevěsty ho probodl. Avšak ani jedna z žen se neprovdala, takže to vlastně dopadlo špatně. Inscenace by asi nejlépe vyšla v klubu fandícího publika. Zde, ve Spolkovém domě, bylo sice všechno příliš hezké, učesané, pěkně sehrané a občas i vtipné, ale nic víc. I když i to je hodně.

    Na novou inscenaci ZUŠ F. A. Šporka z Jaroměře jsem se tentokrát nemohla naladit. Svěřenci Jarky Holasové připravili upravenou pohádku o Šípkové Růžence pod názvem Kráska ve dřevě spící I. a II. díl. Maňásci se pohybovali na scéně tvořené krásnými dřevěnými kredenci se spoustou zásuvek, z kterých na různých místech vykukovali král s královnou, sudičky a další. Druhý díl inscenace jevištně ztvárnil a rozvinul pubertální rčení To je Šípková Růženka, dělej si s ní, co chceš, ale hlavně ji nelíbej na ústa. Když po 99 letech a třech měsících objeví Růženku princ, nejdříve si s ní pořídí dvojčata a teprve po dalších devíti měsících se princezna probere. Následuje pro mě nečitelná zápletka s princovou matkou, která chce Růženku i s dětmi sníst, ale vše se v dobré obrátí. Rodina je zachráněna a princova matka zemře. Proč byla scéna tvořena kredenci a proč princova matka mladým nepřála, jasné ale nebylo.

    U levého portálu měl svůj pracovní pult zvukař, u pravého portálu vodili na malé točně dva performeři loutky a různé předměty. FOTO archiv LCH

    U levého portálu měl svůj pracovní pult zvukař, u pravého portálu vodili na malé točně dva performeři loutky a různé předměty. FOTO archiv LCH

    Na závěr divadelního programu druhého festivalového dne jsme zhlédli velmi profesionální divadelní soubor Puppet Cinema z Izraele. Vše bylo přesně secvičené, performeři hráli s obrovským nasazením. Příběh z Planety Vajíčko jsme viděli na plátně nad jevištěm, zatímco vše, co se odehrává obvykle v zákulisí, jsme mohli sledovat přímo na jevišti. U levého portálu měl svůj pracovní pult zvukař, u pravého portálu vodili na malé točně dva performeři loutky a různé předměty. Všechny objekty, které použili, byly vystaveny na lavici, a tak jsme mohli být napnuti, který kdy z lavice vezmou a jak jej použijí. Kromě vajíčka, které ve tvaru volského oka tvořilo povrch planety, používali starý reproduktor, který postupně rozebírali na součástky, a spoustu zeleniny. Nápaditě stvořili listnatý les z brokolic nebo nevadskou poušť s kaktusy ze zázvorů. Inspirativní představení.

    Úterý 1. července

    Třetí festivalový den začal velmi milým představením O velikém draku divadelního souboru Q10 královéhradeckého Studia divadla DRAK. Inscenaci propojovala rytmická kramářská píseň, která dodávala představení švih. Scéna byla tvořena několika žebříky se šálami, loutky byly dřevěné, pohyby herců vláčné. Výstupy dvou stařen, které vtipně komentovaly děj a uvozovaly dění další, byly pro dětské publiku přínosné. Herci pomocí jednoduchých prostředků, jakými jsou tyče a šály, zahráli hrozivého draka i jeho slavné přemožení. Velmi příjemný zážitek.

    Následovalo dvojpředstavení souboru Alojsek ze ZUŠ P. Ebena ze Žamberka s názvem Náš drahý oslík a Divadla Hvizd z Holešova s názvem Don Šajn. První o oslíkovi bylo výtvarně docela pěkné. Na paravánu se pohybovaly papírové loutky ze spoda vedené pomocí špejle. Škoda, že divákům v posledních řadách Malé scény zůstal děj utajen, neboť šumlovanému textu nebylo nerozumět a loutky děj svým konáním nedokázaly vyjádřit. Proč vůbec vznikla druhá inscenace tohoto dvojprogramu, Don Šajn, zůstalo většině diváků docela záhadou. Nesourodé loutky, zmatený děj, který splácal kde co a nic vlastně neřekl. Představení mělo několik pěkných momentů, především etudu se dvěma vatami, která ale s dějem vůbec nesouvisela. Pěkně však vyjádřila smysl inscenace – byla to vesměs jen vata.

    Další představení přehlídky, Z tajného deníku Smolíčka P., vznikla pod hlavičkou Studia Damúza, ale tvůrci byly „známé firmy“ z divadla Športniki a nyní i částečně z královéhradeckého Draku: režisér Jakub Vašíček a herci Johana Vaňousová a Dominik Linka. Inscenace sršela nápady a energií. K příběhu Smolíčka, jelena a jeskyněk sice přibyli zlotřilý růžový Králík, který v klidu pošle Smolíčka na smrt, a Daněk, který Smolíčka od smrti zachrání, ale to dnes už jaksi „patří k věci“.

    Brněnský soubor Bedruňka uvedl milou pohádku s loutkami, draky a stínohrou O draku Bylinkovi. Napínavý příběh byl čitelný, loutky pěkné a dobře voděné a všem bylo rozumět. A navíc představení nabídlo – aspoň pro mne – jednu pozoruhodnost: Ve všech mě známých pohádkách jsou draci zelení a maximálně mají červené hřbetní šupiny, zde byl hodný drak vegetarián s téměř buddhistickým smýšlením zelený a zlí draci-masožravci červení. Červení draci byli pro mne dosud nepopsanou entitou.

    Na závěr divadelního programu třetího festivalového dne pozvali organizátoři inscenaci Kouzelná flétna, pod kterou jsou mimo jinými podepsaní jako autoři Petr Vacek a Milan Hugo Forman. FOTO archiv LCH

    Kouzelná flétna – zleva Milan Hugo Forman, Adéla Škopková a Petr Vacek. FOTO archiv LCH

    Na závěr divadelního programu třetího festivalového dne pozvali organizátoři inscenaci Kouzelná flétna, pod kterou jsou mimo jinými podepsaní jako autoři Petr Vacek a Milan Hugo Forman. Představení bylo opravdu okouzlující. Patrně vinou špatné akustiky (hrálo se v Muzeu barokních soch) ztratilo sice v druhé půlce trochu temporytmus, ale výslednému vyznění to příliš nevadilo. Bylo velmi příjemné sledovat, kterak se loutkářský bard Forman a ypsilonkovský Vacek dokázali naladit na stejnou vlnu a sladit poetiku někdejších divadelních poutí s poetikou slavných časů Studia Ypsilon. Pánům zdatně sekundovali studentka operního zpěvu Adéla Škopková a hudebník David Noll. Inscenace zdařile střídá loutkové výstupy s operním zpěvem a krátkými činoherními výstupy.

    Středa 2. července

    Jo, náš Jonáš v brilantním ztřeštěném podání Johany Vaňousové, Diany Čičmanové a Zuzany Vítkové. FOTO archiv

    Jo, náš Jonáš v brilantním ztřeštěném podání (zleva) Johany Vaňousové, Zuzany Vítkové a Diany Čičmanové. FOTO archiv

    Čtvrtý festivalový den byl vesměs věnován nadpozemským událostem a bytostem. Byl zahájen pohádkou o biblickém Jonášovi. Inscenaci Jo, náš Jonáš připravilo opět Studio Damúza, tentokrát v brilantním ztřeštěném podání tří dam – Johany Vaňousové, Diany Čičmanové a Zuzany Vítkové. Podle textu Miloše Macourka vyléčí nemocného Jonáše nejen velryba, ale hlavně rybí tuk. Představení trvalo necelých čtyřicet minut a nemělo snad hluché místo. Práce s předměty a loutkami byla úžasná. Vše bylo milé, čisté, vzorné, doslova „holčičí“. A přitom je to velmi povedená komedie!

    Další dvě minipředstavení ZUŠ Prahy 10 – Hostivař pokračovala v duchu damúzáckého Jonáše. Erbenova Svatební košile byla razantně zkrácena a převedena do současného jazyka a současného životního stylu, který reprezentoval například seriál Sex ve městě. Práce s marionetami nebyla úplně dotažená, ale vzhledem ke skvěle zpracovanému textu to vůbec nevadilo. Filosofická úvaha o duchovní cestě jednoho jogína s příznačným názvem Jogín byla ztvárněna osamoceným jogínem v podobě loutky manekýna, který přes veškeré úsilí dosáhl akorát toho, že se dokonale zauzlil v jím stvořené nové asáně.

    Všechny tři poslední inscenace byly technicky dobře zvládnuté, s kvalitními texty (včetně Jogína, byť mluvil „svojštinou“), plné humoru a energie. A to většina diváků netušila, co nás ještě čeká. Pro charakteristiku představení Hvězdné dálky aneb Galaktická roztržka čili Kterak Impérium úder nevrátilo LS Vozichet z Jablonce nad Nisou už se mi v tomto ohledu totiž nedostává slov. A tak musím neobratně opět používat výrazy jako brilantní, ztřeštěné, velmi dobře zpracované jak výtvarně tak textově. Zkrátka ve svém oboru dokonalé. Opět se jednalo o dobře provedenou parodii, která – na rozdíl od předlohy – skončí dobře. Jednalo se o autorskou inscenaci Rudolfa Hancvencla, který na jevišti sám odvodil totemové loutky, vše umluvil a odzpíval. Podle programu však k celkovému tavru a podobě inscenace přispěli i ostatní členové Vozichetu.

    Do dramaturgie dne trochu nezapadla inscenace Černej kocour souboru LSD Tatrmani ze Sudoměřic u Bechyně. Přeladit se na vážné téma se mi příliš nepovedlo, a tak o ní raději pomlčím.

    Přeladit se na vážné téma se mi příliš nepovedlo. FOTO archiv

    Přeladit se na vážné téma se mi příliš nepovedlo. FOTO archiv

    Poetika Bažantovy loutkářské družiny DS J. J. Kolára při TJ Sokol Poniklá mi dosud byla cizí, takže jsem tentokrát s obavami čekala, co zas s tím meotarem bude. A byla jsem mile překvapena, jak se Tomáši Hájkovi v inscenaci Morfium podařilo převést atmosféru povídek mého oblíbeného Bulgakova do dvojrozměrných plošných loutek v kombinaci s „tradičním“ meotarem. Další dvě představení programu – Lásku P. a vášeň B. pražského souboru Odivo a Světlušky Hanky Voříškové – jsem již vzhledem k časovým možnostem navštívit nezvládla.

    Čtvrtek 3. července

    poutavá komedie v provedení dámského trojlístku Johana Vaňousová, Diana Čičmanová a Zuzana Vítková. FOTO archiv DAMÚZA

    Poutavá komedie A pak se to stalo v provedení dámského trojlístku (zleva) Diana Čičmanová, Zuzana Vítková a Johana Vaňousová. FOTO archiv DAMÚZA

    Pátý festivalový den opět začal inscenací Studia Damúza, tentokrát A pak se to stalo! o několika nepotřebných předmětech, hřebenu, kapesníku a tyčinkách na čištění uší a neposlušných dětech. Tentokrát se nečekaně jednalo o soustředěné představení bez větších výstřelků. Kromě tedy Rudánkovy rýmy, kdy se na jevišti objevily provazy jak lodní lana, tedy Rudánkova ušní nečistota ve tvaru dvou lián, které dokonce vykvetly a vysemenily se mezi dětské publikum, a kromě vší, které si v Helenčině hlavě vytvořily karaoke bar. Opět poutavá komedie v provedení dámského trojlístku Johana Vaňousová, Diana Čičmanová a Zuzana Vítková.

    Dalším představením tohoto dne byla inscenace Ubu. Ubu? Ubu!, kterou přivezl soubor Stemil z královéhradecké ZUŠ Na Střezině. Jednalo se o standardní převyprávění příběhu Otce Ubu a Matky Ubu s výtvarně nevzrušivě pojatými loutkami a nijak výjimečnou interpretací. Jako předskokan vystoupil jednočlenný soubor Anna, taktéž z Hradce Králové, s kratičkým vystoupením Kobra o kobře, která vyleze s košíku, zkolabuje a oživena dále tančí podle hudebního nástroje, jak se na kobru sluší a patří.

    Následovala neuvěřitelné představení plzeňského Rámusu Škoda času. Od Rámusu jsme za léta jejich působení na Loutkářské Chrudimi už na ledacos zvyklí, ale tentokrát soubor předčil všechna očekávání. Protagonisté nastoupili na jeviště s tím, že nemají čas hrát nějaké představení, neboť Klára nemá hlídání, Honza musí stihnout oslavu výročí svatby a Jarmile utíká kšeft na rozhledně. Jarmila (Parčiová) vymyslela, že zachrání vzniklou situaci házením kostky, kdy se rozhodne, v jakém pořadí kdo odvykládá svůj příběh. A hod kostkou určoval i délku jednotlivých skečů. Klára a Martin (Lukášovi) se ve své etudě O ptáku se dvěma hlavami postupně svlékli a co nejrychleji odběhli vyzvednout dítě z končícího hlídání. Tereza Lukášová i Jan Truhlář se ze svých partů také nějak vylhali a zdrhli. Na jevišti zůstala jen Jarmila, která zvládla úkol vydržet „na place“ i za ztížených podmínek naprosto bravurně. Ve svém příběhu Strom splněných přání postupně odhalila funkční pípu, a poté co si navlékla hospodskou zástěru, začala čepovat a pít opravdové pivo. Ne jako ve spitfirovském Antiwords, kde se s pitím podvádí a opilost se do značné míry markýruje. Jarmila hrdinně ustála jak pití nepoživatelně napěněného piva, tak (značně nachmelena) dokázala odříkat text a zvládnout situaci, do které ji „nehodní“ spoluúčinkující postavili. Celá tato absurdní hříčka na motivy pohádek Daniely Fischerové se souboru velmi povedla a doufám, že ji ještě na nějakém festivalu uvidím. Tak trochu mi připomněla podobnou provokaci Missing souboru Secondhand Women.

    Další dvě inscenace, Vánoční ostrov Spolku loutek Loutkino z Brna a Vasja a sedm maminek krnovského souboru Červiven senior, SpgŠ plynuly poklidně a žádná záludnost diváky nečekala.

    Bravurní inscenaci Pes (pří)tulák slovenského souboru Piki z Pezinku. FOTO archiv LCH

    Bravurní inscenaci Pes (pří)tulák přivezl slovenský soubor Piki z Pezinku. FOTO archiv LCH

    Rakvičkárna Kašpárkova kouzelná skříňka! slovenského souboru Teatro Carnevalo nabídla možná trochu opovrhované umění pouťového divadla, jehož příběh je sice jednoduchý a předvídatelný, ale Kašpárkovy lumpačiny spolehlivě přivedou diváky do varu,  a ti se tak stávají regulérními spolutvůrci představení. Bravurní inscenaci Pes (pří)tulák slovenského souboru Piki z Pezinku jsem v Čechách viděla již potřetí, ale konečně se jí na Loutkářské Chrudimi dostalo důstojného prostředí i diváckého aplausu.

    Pátek 4. července

    Páteční divadelní program jsem opět zahájila představením Studia Damúza a opět, jak jinak, s koryfejkou Johanou Vaňousovou a jejím deuteragonistou (nevíte-li, o co jde, tedy – druhým hercem), kterým byl v tomto případě Tomsa Legierski. Živel Johana tentokrát sloužila jako ukázněný režisér na jevišti, protože podobné mužské živly, jako je Tomsa Legierski, potřebují – při vší úctě k jejich energii a charismatu – pevný řád. Celkem jednoduchý příběh inscenace Detektiv Lupa a tajemná věž o detektivovi Lupovi ve starém ošuntělém baloňáku, kterému z neznámých příčin Vaňousová říkala Inspektore Taggerte, ježibabě, třípatrové tajemné věži, zachráněné Emilce a dvou fakanech, dodali oba protagonisté ohromný energetický náboj a hlavně příkladnou interakci s hledištěm. I Josef Brůček se zapojil (i když u něho je to normální…). I když by se iscenace hodila na každý „artificiální“ dětský festival, například na přehlídky v Divadle v Dlouhé, dokázal Tomsa Legierski natolik vtáhnout dětské publikum do dění, že připomínal nejslavnější pouťové umělce, jako například Juraje Hamára, Antona Anderleho, blahé paměti, či sólové výstupy Jiřího Fialy.

    Dvouletým divákům se velmi líbil beránek (trochu připomínal ovečku Shaun), nafukovací balonek měnící barvy i Diana Čičmanová, která musela veškerou komunikaci obstarat bezeslovně. FOTO archiv NDL

    Dvouletým divákům se velmi líbil nafukovací balonek měnící barvy. FOTO archiv NDL

    Po tomto představení jsem se kouzlem cirkusového principála ocitla na beznadějně vyprodané inscenaci O beránkovi, který spadl z nebe Naivního divadla Liberec. Nemajíc sebou dítě do tří let (ani jsem si nestihla žádné půjčit), vnímala jsem představení jako ostatní dospělí okolo. Mohu tedy potvrdit, že pro věkem „překročené“ dospělé je inscenace atraktivní. Je koncipována jako divadlo na divadle nebo spíše jako sen na divadle. Cirkusová akrobatka si před začátkem představení koupí bílou cukrovou vatu, která má shodou okolností stejný tvar jako beránek a poté, co se beránek vrátí zpátky na nebe mezi ostatní beránky, je jí ze zákulisí podána nová bílá cukrová vata beránkovy vizáže, aby se jí nestýskalo. Dvouletým divákům se velmi líbil beránek (trochu připomínal ovečku Shaun), nafukovací balonek měnící barvy i Diana Čičmanová, která musela veškerou komunikaci obstarat bezeslovně, chovat se jako každý „normální“ člověk do dvou let věku.

    Rodinné představení členů rodiny Machkových o putování chudého Nirdhanaty k bohatství působilo autenticky. FOTO archiv LCH

    Rodinné představení členů rodiny Machkových o putování chudého Nirdhanaty k bohatství působilo autenticky. FOTO archiv LCH

    Vzhledem k tomu, že inscenace Naivního divadla trvala sympatických dvacet minut, stihla jsem si rezervovat místo na Malé scéně na další představení ve velkém předstihu. A tak mi bylo ctí sledovat přípravy na inscenaci O Nirdhanatovi v době, kdy ještě nebyli vpouštěni regulérní diváci. Již přípravy mě uvedly do téměř meditativního stavu, takže mě představení docela zasáhlo. Dokonce natolik, že jsem si v indické prodejně mezi divadlem a hotelem Alfa koupila indickou sukni, ale to je jiná pohádka. Rodinné představení členů rodiny Machkových o putování chudého Nirdhanaty k bohatství působilo autenticky, jako kdyby všichni včetně předškolních dětí studovali u profesora Vyskočila. Taková hodnověrnost se nedá „spartakiádně“ nacvičit.

    Další dvě produkce, sólová inscenace Romana Černíka z plzeňského souboru Tyan O Dolfíčkovi a Vlastě a Vědci svitavského Céčka, by se dobře uplatnily jako rozhlasové hry. Sledovat je v rámci festivalového kolotoče bylo ale pro diváky omleté týdenním děním až příliš únavné. V plzeňském představení  mě zasáhla spíše autentická osobní a lidská rovina než samo divadelní ztvárnění a s poetikou svitavského Céčka jsem se – jako obvykle – nepotkala. Můj problém, sorry.

    LCH-logo-1

     


    Komentáře k článku: Příběhy z planety Loutka

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,