Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Přesgenerační přelet loutkářského hnízda (No.8)

    Kolega Petr Pavlovský sám pociťuje historický rozdíl dvou generací, který mezi námi, jak obrazně označil, ční. A to se všemi jeho /ne/ zkušenostmi, /ne/znalostmi, /ne/vědomostmi/, přičemž slovíčko ne vytknuté v závorce je pochopitelně určeno mně, neboť od /ne/paměti přece ti starší mentorují a vedou na jedinou správnou názorovou cestu mladé žáky. Potvrzení neomylnosti poskytuje skrumáž terminologie, do které se rádi odívají a v situacích zvláště vyhrocených specielními pojmy nabíjí své kanóny argumentace.

    Kdo mi to loupe perníček?! Repro archiv

    Neupírám, ba dokonce potvrzuji předešlým generacím nutný divácký i čtenářský náskok, který je ale zákonitě spjat s dobovým kontextem, v němž byl uskutečněn. Zkrátka každý, ať chce či ne, je ovlivněn politicky, sociálně, eticky i esteticky dobou, již prožil. Pan Pavlovský zmiňuje 50. léta a jejich volání po jevištním ztvárnění „boje dobrého s ještě lepším“, dobu, ve které jen úvaha na obrácený konec Perníkové chaloupky mohla vést k dalekosáhlým postihům. Chápu, že v tomto kontextu jakýkoli – i ujetý – dějový zásah musí způsobit jeho nadšení. Že jsou dnešní děti konfrontovány s leckdy horšími druhy zla, než se na ně valí z jevišť, v podobě již zmiňované Perníkové chaloupky naruby nebo fetujících plyšáků, si pochopitelně dobře uvědomuji. Nejsem držena ve „věži ze slonoviny“.

    Můj úvodní odstavec v sobotní reflexi Přeletu také nebyl míněn jako mravoličný povzdech nad tím, že všechno bylo špatně, ba naopak (viz další část mého minulého příspěvku). Neznevažuji ani „pohádkovost“ předvedených kusů, která pro všechny, disponující znalostmi o funkční oblasti divadla pro děti a jeho jednoznačného vymezení dobra a zla, byla pravděpodobně evidentní. Mě osobně jen zaráží, jakých forem zlo nabývá, a jsem přesvědčena, že je třeba divadlo pro děti projasnit. Současný svět dospělých vyhlíží jako cynická kruťárna. Až do něho dorostou děti vychované stejným divadlem, můžeme se těšit na úplnou morbiditu.

    A teď jen ve zkratce k poslednímu přeletovému dni.

    Suchý intelekt ze světa zvířat

    Ti, kteří inscenace Čmukařů nepamatují, koukají na jejich poetiku jinýma očima a vadí jim ležérnost třeba v práci s loutkou (Melichar, Amatérská scéna 2/2011). Snímek archiv AS

    Odpoledne zahájil Medvídek Pú, nebo tak nějak turnovských Čmukařů, údajně nejlepší  amatérský loutkářský soubor. Loutkářskou Chrudim jsem ke „své škodě“ nikdy návštěvou nepoctila, za to vím, jak vypadá amatérský svět divadla činoherního i experimentálního, a jestli mají být Čmukaři zárukou kvality, pak mnozí alternativci a činoherci zaslouží vavřínový věnec. Ať už by byla hlasová modulace herců i animace loutek (maňásků) jakkoli vybroušena, všechno stálo a padalo na kontaktu s malým divákem. Na několika místech přezíravý intelektuální tón včetně „odborné přednášky“ Kdyby byla včela medvědem je soustavně okrádal o diváckou přízeň. Že by děti nepovídaly, jsem neslyšela, seděla jsem sice vzadu, ale komentářů bylo do sytosti. Zhruba po prvních deseti minutách se děti začaly ošívat a pak už jen zmučeně volaly po odchodu. Ty vychovanější se dotazovaly, kdy už bude konec.

    Estetická pieta

    Nosným výtvarným prvkem, a to jak pro podobu a ztvárnění loutek, tak i dalších symbolů, byly dva materiály – dřevo a látka. Snímek archiv festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem

    Posledním zážitkem přehlídky byl pro mě Plaváček Divadla Lampion z Kladna. Velký sál Minoru ovládla libá stylizovaná estetika velké iluzivní pohádky. S neskutečnou pietou k původní předloze nám byl během čtyřiceti pěti minut vizualizován příběh známý jako Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Nosným výtvarným prvkem, a to jak pro podobu a ztvárnění loutek, tak i dalších symbolů, byly dva materiály – dřevo a látka, variované na x způsobů. Podmanivá hudba, patos, jednoduchá, ale čistě řešená scéna, hodnověrné herectví. Kombinace, která nemůže urazit.

    Finále

    Rozlučkové představení Vlk a Hlad Jakuba Folvarčného mi zůstalo utajeno. V Barrandovských ateliérech totiž o sedmnácté hodině pokračoval druhý den PDFNJ. Sobecky ve mně zvítězil dospělý divák a já klusala na monstrózní pětihodinovou Vojnu a mír. Cenu Erik získalo Back to Bullerbyn. Hurá, můj favorit. Na druhém místě mého pomyslného žebříčku byla Červená Karkulka 3volání krve. No vida, v něčem se přeci jenom s kolegou Pavlovským shodneme. že je ale umělecká kritika vysoce subjektivní záležitostí, stejně jako umění samotné, se potvrdilo například u hodnocení plzeňského Amberville.


    Komentáře k článku: Přesgenerační přelet loutkářského hnízda (No.8)

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      1. Nejde o „skrumáž terminologie“, jde o standardní teatrologické pojmy, jejichž znalost je prostě podmínkou „řemesla“, bez ohledu na stáří uživatele (bývala vyžadována u státnic na divadelní vědě).

      2. „Pan Pavlovský zmiňuje 50. léta a jejich volání po jevištním ztvárnění ´boje dobrého s ještě lepším´.“
      Ano, to zmiňuji, ale nejsem zase tak starý, abych to znal z autopsie. Znám to jenom z naučených dějin českého divadla. V roce 1950 mi bylo 6 let, do tehdejšího komunistického loutkového divadla (v Praze Jan Malík a jeho ÚLD) mě rodiče nikdy nevodili, oni mi loutkové divadlo „jen“ doma hráli!

      3. „Dnešní děti jsou konfrontovány s leckdy horšími druhy zla, než se na ně valí z jevišť.“
      To není až tak důležité, většina dětí se se „zlem, valícím se z jevišť“ nesetká. Průšvih je v tom, že s těmito „horšími druhy zla“ se děti denně setkávají na obrazovkách domácích TV, a, konec konců, i v reálném životě!

      4. „Mě osobně jen zaráží, jakých forem zlo nabývá, a jsem přesvědčena, že je třeba divadlo pro děti projasnit. Současný svět dospělých vyhlíží jako cynická kruťárna. Až do něho dorostou děti vychované stejným divadlem, můžeme se těšit na úplnou morbiditu.“
      Projasňovat dětem temný svět dospělých jeho světlým uměleckým obrazem je lež! Nejde o to, jak „současný svět dospělých vyhlíží“; podstatné je, jaký doopravdy je a zda jej divadlo zobrazuje relativně pravdivě. Přelet…. po mém soudu odpověděl pozitivně.

      5. „…Medvídek Pú, nebo tak nějak turnovských Čmukařů, údajně nejlepší amatérský loutkářský soubor.“
      Nevím, kdo to tvrdí. Já jsem ve svém článku napsal jen, že „Čmukaři jsou jedním z nejzkušenějších amatérských divadel u nás, dlouholetá první liga a záruka kvality“. Za tím si stojím!

      6. „..všechno stálo a padalo na kontaktu s malým divákem.“
      A není kontakt, konec konců, milá Markéto, v divadle, a zvláště v tom pro děti, tím nejdůležitějším?

      7. „Estetická pieta Plaváček Divadla Lampion z Kladna. Velký sál Minoru ovládla libá stylizovaná estetika velké iluzivní pohádky. S neskutečnou pietou k původní předloze nám byl během čtyřiceti pěti minut vizualizován příběh známý jako Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Nosným výtvarným prvkem, a to jak pro podobu a ztvárnění loutek, tak i dalších symbolů, byly dva materiály – dřevo a látka, variované na x způsobů.“ Když je něco v divadle „stylizované“, tak to nemůže být iluzívní. To je protimluv, „kulatý čtvereček“. Pokud jde o “pietu k původní předloze“ (mohla by mi M. M. laskavě sdělit, jakou konkrétní předlohu má na mysli?), není jasné, je-li tato pieta kladem či záporem uměleckého díla. Stejně nejasné je, zda „dva materiály – dřevo a látka“ jsou, co do umělecké hodnoty, dobře nebo špatně? Co si o tom myslí M. M., nemůže čtenář z jejího textu usoudit. Je pozoruhodné, že navzdory zdánlivě ostrým rozdílům v hodnotových soudech se nám – mně a M. M. – líbilo do značné míry totéž: Back to Bullerbyn a Červená Karkulka 3 – volání krve. Zásadní rozdíl mezi námi je zjevně v hodnocení plzeňského Amberville, které získalo v Erikovi druhé místo. Hlasovali loutkáři všech věkových kategorií, amatéři i profesionálové. Strefil jsem se já, nebo M. M.?

      Paradoxní je, že redaktor V. Hulec, o generaci mladší než já, znaje dlouhodobě mé politicky i umělecky konzervativní názory, předpokládal, že Amberville odmítnu. Pro mě to ale byl úplný vrchol přehlídky! Pro M. M. zřejmě její dno. Je opravdu generační odlišení tolik důležité? Ano, umělecká kritika je záležitost v podstatě subjektivní – de gustibus non est disputandum – ovšem kritik, který se diametrálně odlišuje od vkusu většinové společnosti, musí být sakramentsky “pevný v kramflecích“.

      09.11.2011 (1.00), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,