Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Přesgenerační přelet loutkářského hnízda (No. 4)

    Sobotní den strávený s loutkáři přede mě postavil zvláštní otazník. V pohádkách a příbězích druhého přeletového dne totiž nezůstal ušetřen nikdo. Cynismem, krutostí až brutalitou se to v nich jen hemžilo. Tohle, že je náš svět?! A kde zůstaly ideály? Netvrdím, že je snad lepší sledovat k uzoufání rozbředlé telenovely, kde láska vítězí a zlo je po právu potrestáno, ale takovou koncentraci negace, jaké byly v sobotu podrobeny moje smysly, jsem už dlouho nezažila. Dospělý divák se s tím nějak vyrovná, není žádná prvnička, ale co děti?! Nemělo by alespoň dětské divadlo přinášet trochu snů a iluzí? Tyto úvahy mě napadají na základě programového letáku, kde je uvedena vhodná věková hranice návštěvníků jednotlivých představení. S výjimkou posledního – Amberville, kde se vyskytuje číslovka čtrnáct, kde by ale upozornění mělo platit obecně pro jedince slabších povah bez ohledu na stáří – byly inscenace určené dvanáctiletým, v případě první dokonce pětiletým mrňousům. I ty se musí zkrátka vyrovnat s tím, že…

    Jaké si to uděláte, takové to máte

    Hluboko v lese je loutkový divadelní automat. Snímek archiv festivalu Přelet přes loutkářské hnízdo

    Tuhle perlu ryzí skepse se pokouší vštípit do hlavy malým dětem pražský soubor divadla Tate lyumni svojí pohádkou Hluboko v lese. Základ příběhu tvoří ortodoxně známé vyprávění o Jeníčkovi a Mařence a domku z perníku. Samozřejmě nepostrádá Babu Jagu, jako jednoho z populárních protagonistů říše zla. Ale přehrát tisíckrát omílané není cesta, tak proč si něco nepřidat? Z tohoto hlediska jasný souhlas… Ale možná stála za zvážení míra a způsob experimentu. Klíčem ozvláštnění je princip teatromatu. Lístečková metoda, která nejen zapojí diváka do hry, ale alibisticky se tak částečně vzdává odpovědnosti za výsledek. Proč ne, ale divák nesmí vytušit, že ač se rozhodne pro červeného nebo pro žlutého motýla, výsledek bude stejný. Zkrátka nesmí jej ovládnout pocit, že je tu tak jako tak do počtu a hlasovací právo dostal jen proto, aby tupě nezíral a nakonec neusnul, protože pohádku zná přece nazpaměť. Netvrdím, že zvolená popularizační metoda je nutně špatná, například chvíle volby mezi operou a rapem, hudebním stylem, ve kterém má proběhnout dialog děti versus Baba, najednou projasní vtip a hlavně nápad dosavadního narativního škobrtání. Chtělo by to ale víc takových nápadů a hlavně férovosti vůči svému diváku.

    Když prsty skotačí

    K nejpůsobivějším patřilo vytváření skupinových ornamentů ve vzduchu. Snímek archiv festivalu Přelet přes loutkářské hnízdo

    Známá tvůrčí dvojice Jakub Vašíček / Tomáš Jarkovský skrytá pod jménem Amatérský spolek Športniki přišla společně s nedávnými absolventy KALD DAMU diváky pobavit a potěšit zpěvem a tak trochu probrat z dětských vzpomínek. Představení se jmenovalo Back to Bullerbyn a herci nám prostřednictvím neskutečně ohebných prstových maňásků „ne-lindgrenovsky“ předvedli nerozlučnou partu z Bullerbynu. A šlo jim to náramně. S energií a precizní souhrou vypalovali jeden skeč za druhým. K nejpůsobivějším patřilo kolektivní bruslení všech šesti postaviček, tanec a vytváření skupinových ornamentů ve vzduchu. Byli náramně múzičtí, což mě náramně těšilo. Nejen technika  herecká, ale i pěvecká všech zúčastněných daleko předčila obvyklou, jakou většinou slýcháváme z českých jevišť (více či méně melodické pobrukování do hudby). Zkrátka divadelní obrázky k pohledání. Jen kdyby nám na konci nesebrali iluze… Děti vyrostly a hrát si spolu už nemohly. A ani nechtěly. Rozhádaly se po prvním koncertě své kapely. Lisa coby dospělá dívka navštěvuje svoji dávnou dětskou láskou Laseho, ale už si nerozumějí, vždyť on zůstal loutkou, a ona vyrostla. Nic, co jsme si kdy vysnili, se nestane skutečností… Hořký konec.

    Hříchu se bojí ten, který ho ještě nespáchal

    Původní verze Jidáše sibiřského souboru Skazka z roku 1998 získala i nejvýznamnější ruskou národní divadelní cenu Zlatá Maska za nejlepší inscenaci roku. Snímek archiv festivalu Přelet přes loutkářské hnízdo

    Loutkohra Jihočeského divadla z Českých Budějovic přivezla Jidáše Iškariotského, netradiční pohled na biblický příběh z dílny bývalého uměleckého šéfa Teatru Skazka v Abakamu, nyní hlavního režiséra domácí scény Jevgenije Ibragimova. Budějovický Jidáš není tak úplným originálem, Ibragimov jej původně vytvořil jako svoje absolventskou inscenaci v Rusku, kde za ni v roce 1999 získal i nejvyšší národní ocenění – Zlatou masku. Český remake ale v žádném případě nepostrádá poctivý ruský přístup k řemeslu. Ať už je příběh Jidáše interpretován jako příběh oběti krutého osudu, nebo bezpáteřního zrádce, ať mu bude vytýkán přílišný patos a přetížení symboly, někdy zavádějícími, musí se mu přiznat vysoká míra profesionality, se kterou je vytvořen.

    Plyšová brutalita

    Drsné město hebkých plyšáků aneb Pod krásným povrchem hledej zkažené jádro! Snímek archiv Divadlo Alfa Plzeň

    Poslední kamínek do mozaiky s názvem sobotní Přelet nad loutkářským hnízdem nesl jméno Amberville aneb Drsné město hebkých plyšáků. S ním do Spálené ulice, tedy na půdu Ypsilonky, přicestovalo plzeňské Divadlo Alfa. Motto gangsterky s kriminálním přídechem, kde mají všechny vystupující postavy hladký povrch, jelikož jsou z plyše, je pravděpodobně následující: pod krásným povrchem hledej zkažené jádro! Neumím si představit jiný důvod, proč by jinak měl vzniknout tenhle laciný, nechutně brutální, ale výsledně značně trapný výprodej hraček. Snad jediným nosným nápadem je obsazení typově zajímavých variací plyšových zvířat, které mezi sebou po celou dobu vedou běžnou lidskou konverzaci, obdobně jako lidé si způsobují násilí všeho druhu a obdobně jsou i bezcharakterní. Nerozumím, proč mám sledovat a co je zábavné na sadomaso – gazele, která si krom svých sadistických choutek, které provozuje s myší v toastovači, pravidelně šlehá injekční stříkačkou. Kromě hada, kde se herec snaží o rozlišení hlasu a typickou sss-intonaci, ostatní zvířata neorganizovaně křičí takřka v jednom tónu, ale hlavně že vulgárně. Kdyby tato bezvýchodnost byla alespoň divadelně zajímavou!

    Loutkáři zítra balí a odlétají do svých teplých domovů,. Tak neváhejte a zavítejte dnes do Minoru, možná vyseděli i nějaká vajíčka…


    Komentáře k článku: Přesgenerační přelet loutkářského hnízda (No. 4)

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Pro jiný pohled na inscenaci Amberville,
      jež je skutečně velmi drsná, a jak se zdá, tak i kontroverzní, nabízím dva texty, které vyšly v DN, resp. na i-DN:

      Jan Kerbr: Zvířátka na kuchyňské lince (DN 13/2011): http://www.divadelni-noviny.cz/zviratka-na-kuchynske-lince/
      Vladimír Hulec: Divadlo 2011 (DN 16/2011), resp. Plzeňské třesky plesky (No. 2): http://www.divadelni-noviny.cz/plzenske-tresky-plesky-no-2/

      07.11.2011 (4.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Pozor,
      to není cool dramatika, to je parodie na ni!!!!

      09.11.2011 (0.12), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,