Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Přes koleje do divadla

    Pražská MeetFactory, která sídlí za osmi kolejemi poblíž Smíchovského nádraží, je dnes jednou ze scén, které nelze v kontextu českého činoherního divadla pominout. Využíváme příležitosti lednové premiéry k ohlédnutí se za stopami, jež v pražském, potažmo českém divadle zanechává, a vizemi, které vytyčuje.

    Obyčejná žena je neuchopitelnou hrou dvou bytostí, jež si jsou osudově, nezvratitelně blízké. Na snímku Ivana Uhlířová a Petr Uhlík FOTO ANDREA ČERNÁ

    V současné době MeetFactory pravidelněji uvádí sedm inscenačních projektů (nepočítáme-li hosty), dva z nich ovšem pouze v létě a mimo budovu – Extázi Tomáše Loužného v prostoru bazénu barrandovských teras (psali jsme o ní na iDN) a česko-ukrajinsko-čečenský projekt Apoleny Vanišové a Matěje Samce Válka je umění, a ne věda hraný na dvorku budovy.

    Nejstarší je Serotonin Michela Houellebecqa v dramatizaci Matěje Samce a režii Natálie Deákové, v hlavní roli s Janem Hájkem. Vyznačuje se inscenačním přístupem a hereckým stylem, který se dnes stává poznávacím znamením mnoha v MeetFactory uváděných titulů. Slovo je doprovázeno minimálními akcemi, jevištní dění se odehrává v příšeří, či dokonce za tmy, což diváka nutí k maximální soustředěnosti. V zásadě jsou takové všechny novější počiny, ať už tvůrci na Serotonin vědomě navazují, či k těmto řešením nezávisle docházejí.

    Voyeurství duše

    Nejvíce patrné to je na předloňské inscenaci Dech v zásadě stejného tvůrčího týmu Deáková–Samec–Hájek. Jde o dosud největší jevištní experiment v éře dramaturga MeetFactory Matěje Samce, který je v této funkci od roku 2013 (jeho předchůdcem byl – od roku 2007 – Jan Horák, dnes ředitel a umělecký šéf Studia Hrdinů). Představení se z velké části odehrává v úplné tmě. Diváci jsou rozsazeni na speciálních sedácích, jež evokují sezení doma v obýváku, a poslouchají Hájkův monolog (ve druhé části dialog s Barborou Milotovou). Herec sedí před nimi, po celou dobu nevstane. Ztělesňuje Karla, který se zpovídá ze svého života (autorský text Matěje Samce využívá úryvků či citátů z próz a deníků Josefa Winklera, Petera Handkeho a Henryho Davida Thoreaua). Jeho osobní vztahy jsou v troskách, prochází existenciální krizí… Nic víc se vlastně nestane, nic víc se nedozvíme.

    Jde o dnes tak oblíbenou hlubinnou (psychoanalytickou) osobní zpověď, jaké známe z mnoha současných románů (a jejich divadelních adaptací), mimo jiné Édouarda Louise, Karla Oveho Knausgårda či Annie Ernaux, o níž ještě bude řeč. Divadlo se skrze tyto postupy dostává do extrémní pozice nedramatického, neakčního, nesituačního jevištního produktu zdůrazňujícího text. A řeší to různě. Buď zacílením na „pouhé“ slovo a jeho působení téměř bez jakýchkoli vnějších vstupů (Serotonin, Dech), anebo zrovnoprávněním řeči se zvukovou a vizuální rovinou.

    Hájek je vynikající vypravěč, ne nadarmo s ním často spolupracuje rozhlas či audioprodukce, a tak je poslech Karlovy naléhavé výpovědi strhující. V inscenaci se ale dostáváme až na samu mez vnímatelnosti. Jevištní akce jsou vlastně jen jakýmisi záblesky paprsků z Karlova nitra či paměti, vše podstatné se totiž děje uvnitř jeho hlavy. Divák se tak dostává do situace voyeura duše hlavní postavy a je nucen nořit se do hlubin jejího podvědomí. Uf. Pro mne těžko skousnutelné. Od divadla přece jen očekávám více akce, více světla, jak by řekl Goethe. Nicméně chápu, že si takové divadlo své nadšené diváky – právem – nachází.

    Andrea Uhlík Berecková ve Vyšlapané čáře FOTO ANDREA ČERNÁ

    Manipulátorkou jevištního obrazu

    Daleko bližší mi je Dechu formálně ne až tak vzdálená inscenace 675 malých korálků červených jako zlost, scénická koláž z tvorby současné německé spisovatelky Judith Hermann, opět v adaptaci Matěje Samce, tentokrát však v režii Apoleny Vanišové. Vanišová pracuje vždy s různými typy dekomponovaných, destruovaných či v průběhu akce proměňovaných instalací. Performerka Hedvika Řezáčová zde ale naplňuje druhý extrém těchto do nitra postavy zahleděných produkcí. Stává se manipulátorkou jevištního obrazu. Její monolog je vlastně součástí – „barvou“ – scénické instalace.

    To podstatné, na co Vanišová klade v této inscenaci (ale i v předchozí, ještě exkluzivnější Bílé knize z roku 2021) důraz, je výtvarný jazyk a jeho symbolika. Scénografie – v tomto případě různě skládané a přesouvané bílé keramické sošky – jako by sama vypovídala o tématu, vše ostatní – včetně textu – je upozaděné. Má to svou magii a působivost, vytváří to až rituální posvátnost jevištního dění. Za tento výtvarný divadelní jazyk buďme MeetFactory vděčni, málokde jej u nás nalezneme.

    Všeho moc škodí

    Výrazně výtvarnými prostředky se vyjadřuje i loňská produkce Hukot času, autorská adaptace fiktivního životopisu Dimitrije Šostakoviče z pera postmoderního anglického spisovatele Juliana Barnese v režii Viktorie Vášové. Opět se většinu času ocitáme v příšeří či polotmě, opět výtvarný znak či různě využívané objekty a hra s nimi plní podstatnou interpretační rovinu celku. Nicméně zde se myslím nezdařilo sladit hereckou stránku s ostatním děním. Příliš vjemů – dramatický osud Šostakoviče, hra s objekty, důležitá hudební stránka –, které se vzájemně přebíjejí, nedoplňují, nepropojují, a na jevišti tak vzniká nepřehledný chaos. Ukazuje se, že není tak snadné skloubit výtvarno s herectvím.

    Existenciální surrealismus

    Asi nejvýraznější produkcí MeetFactory z poslední doby, která ale bohužel měla v prosinci derniéru, byla Vyšlapaná čára irské spisovatelky Sary Baume v režii a dramatizaci Tomáše Loužného. Režisérovi se spolu s herečkami Andreou Uhlík Bereckovou a Natašou Gáčovou podařilo vytvořit svébytný – ryze divadelní – svět, kde každá situace byla doprovázena výraznou jevištní akcí bez jakékoli ztráty monologického toku vyprávění ústřední postavy (Uhlík Berecková), jež zpytuje svůj život, aby našla samu sebe, smysl a směr bytí. Existenciální téma je – jak se ukazuje – ústředním motivem většiny inscenací MeetFactory.

    Famózní výkon Bereckové byl podtržen nápaditou výpravou Petra Vítka, jíž vévodila obrovská postel různě skládaná z mnoha matrací. Kolem stály kusy retro nábytku a objevovaly se další artefakty evokující rodinu, dětství, minulost. Herečka se mohla pohybovat po celém prostoru scény, hrát s kostýmem či s až surrealistickými výtvarnými detaily (tráva uvnitř zásuvky stolu, práce vlasy), používat velké fyzické gesto (skoky na matracích) i se někde v koutě uzavírat do svého nitra. Vše se odehrávalo na dotek diváka (variabilní uspořádání jeviště a hlediště je dalším výrazným prvkem produkcí v MeetFactory), ten však nebyl nijak atakován a mohl se plně soustředit na jevištní dění. Maminka v podání Nataši Gáčové seděla téměř neustále v přítmí a byla jen jakousi další připomínkou minulosti. Smutnou, dávnou, nenávratnou, jen občas do dění a monologu zasahující.

    Propojením hlubokého introspektivního vhledu do nitra postavy s výraznými jevištními akcemi s řadou skrytých tajemství se tvůrcům podařilo zvládnout kvadraturu kruhu tohoto typu psychoanalytického divadla. Fyzické jednání v konkrétním, bohatě strukturovaném prostoru zcela naplnilo daný text a dalo vzniknout plnokrevné inscenaci.

    Kdyby umřela…

    Tím se dostávám k aktuální premiéře dramatizace prózy Annie Ernaux Obyčejná žena. Autorka se v nedlouhém textu ohlíží za svým vztahem s matkou, již sleduje (a v nemocnici navštěvuje) během jejího umírání až do úplného konce. Kdyby umřela, nic by to se mnou neudělalo, zazní několikrát během produkce. Přesto se s protagonistkou dobíráme k poznání neodtržitelnosti rodinných vazeb a pout. Rozpory, pyšné i bolestné myšlenky, mapování a analýza vlastního života a skrze něj i doby, to jsou ústřední motivy a body díla, za něž Ernaux získala v roce 2022 Nobelovu cenu.

    Loni na podzim přivezl Pražský divadelní festival německého jazyka dramatizaci obdobné autorčiny prózy Stud. Režisér Ed. Hauswirth k evokování průběžně vyvstávajících obrazů minulosti využil technologii živého vyvolávání velkoplošných fotografií. A režisérka Eliška Říhová vlastně není od podobných postupů daleko. Jen ony fotografie vyvstávají v podobě Petra Uhlíka v roli matky ústřední postavy. Nejde však o realistické „snímky“, ale naopak o obludné surreální výstupy. Uhlík se vynořuje zpod diváků či vyplouvá jako přízrak z hlubin jeviště. Souběžně s jeho výstupy vede Ivana Uhlířová dlouhý monolog dcery, která se právě dozvěděla o matčině smrti. Trávím teď mnoho času tím, že zvažuji, v jakém pořadí mám o věcech mluvit, jaká slova zvolit, jak je uspořádat, jako by existoval jen jediný možný způsob, jak vyjevit pravdu o mé mámě – ale v čem ta pravda tkví, to nevím… říká.

    A právě toto dobírání se pravdy o sobě samé skrze konflikty s matkou a současně snaha její osobnost a život pochopit je téma předlohy i inscenace. Text se vesměs soustředí na popis pozvolného umírání a odchodu matky. Je – vcítíme-li se do něj – až krutý, bolestně pravdivý. Každému z nás umíral či bude umírat rodič, prarodič či někdo blízký. A právě tyto okamžiky Ernaux zachycuje, cupuje, pere se s nimi, nahlíží je z mnoha stran a časových rovin. Slovo tak inscenaci opět vévodí, nelze je však odloučit od jevištního dění, jež má v sobě cosi těžko pojmenovatelného, přesto reálného. Je to právě ono přesně vyvážené spojení obrazu, akce a slova, co v pouhém čtení textu nemůže být plně obsaženo.

    Uhlík má zprvu hlavu pokrytou bílou hmotou, není jasné, zda je to člověk, nebo stvůra. Vylézá z podzemí (jakoby z podvědomí), je Uhlířovou tažen po zemi sedě na koberci, na sobě či kolem sebe má atributy života matky. Vzniká tak neuchopitelná, tajemná hra dvou bytostí, jež si jsou – ať chtějí, či ne – osudově, nezvratitelně blízké (v některých okamžicích leží jedna zaklíněná do druhé). Párkrát vstoupí i do bizarního dialogu, kdy Uhlík opakuje to, co Uhlířová říká, jako by byl jen přízrak či sen. Stále je to – a musí být – postava dcery, která obrazy vyvolává, zapuzuje, vede s nimi dialog.

    Herečka používá postupy, jež v jejím podání často fungují – roztěkanost výrazu i pohybu, vnitřní nejistotu, zadrhávanou řeč –, ale trochu jsem u ní postrádal pevné uchopení všech situací, vyvolání jejich nevyvratitelné osudovosti. Ani souhra obou aktérů nebyla v naprostém souladu. Některé výstupy zůstávaly nerozklíčované či v oparu obecnosti (nemluvím o choreografii ani improvizaci, ale o vnitřní – herecké – jistotě a pocitu). Přesto – či možná právě proto – šlo o vzrušující okamžiky. Z jedné strany do sebe uzavřená, očima po okolí bloudící Uhlířová a z druhé prapodivný živý objekt, jehož kontury se během hodinové produkce zaostřují až do životem naplněné a vyrovnané lidské bytosti.

    Inscenace končí slovy vedenými dcerou z pozadí jeviště, téměř za tmy: Pouze její slova, její ruce, její gesta spojují ženu, jíž jsem, s dítětem, kterým jsem byla. Tenhle pocit, v němž je iluzorní přítomnost mé matky silnější než její skutečná nepřítomnost, je možná první podobou zapomnění…

    V nich tkví pointa prózy i inscenace a možná i klíč k vyrovnávání se s odchody blízkých. Zatím je Uhlířová říkala jakoby bez ukončení. Nejistě, rozpačitě. Nevím, možná to tak má být. Myslím však, že inscenace svou tečku či výzvu sobě i divákům ještě hledá.

    MeetFactory, Praha – Michel Houellebecq, Matěj Samec: Serotonin. Režie Natália Deáková, dramaturgie Matěj Samec, scéna Pavel Svoboda, kostýmy Jana Smetanová. Premiéra 14. června 2020.

    MeetFactory, Praha – Matěj Samec: Dech. Scénář a dramaturgie Matěj Samec, režie Natália Deáková, scéna Pavel Svoboda, kostýmy Jana Smetanová. Premiéra 7. září 2022.

    MeetFactory, Praha – Judith Hermann, Matěj Samec: 675 malých korálků červených jako zlost. Režie Apolena Vanišová, dramaturgie Matěj Samec, scéna Apolena Vanišová, Eliška Brtnická, Pavel Havrda, Johana Střížková, kostýmy Johana Střížková. Premiéra 12. listopadu 2022.

    MeetFactory, Praha – Julian Barnes, Viktorie Vášová & kol.: Hukot času. Režie Viktorie Vášová, dramaturgie Matěj Samec, výprava Anna Gumboldt. Premiéra 29. ledna 2023.

    MeetFactory, Praha – Sara Baume: Vyšlapaná čára. Dramatizace a režie Tomáš Loužný, dramaturgie Matěj Samec, výprava Petr Vítek. Premiéra 14. října 2021, derniéra 13. prosince 2023.

    MeetFactory, Praha – Annie Ernaux: Obyčejná žena. Režie Eliška Říhová, dramaturgie Kateřina Součková, Matěj Samec, výprava Veronika Traburová. Premiéra 20. ledna 2024.


    Komentáře k článku: Přes koleje do divadla

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,