Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Přemýšlela v etických souřadnicích

    Monika Potokárová. Foto archiv SND

    Když jsem ji poprvé viděla na jevišti Slovenského národního divadla v roce 2016 v hlavní postavě v inscenaci hry Pavla Weisse Ze života lidstva (režie Dino Mustafič), kterou vstupovala na první scénu již jako její členka, byla jsem jejím výkonem naprosto uhranutá.

    V inscenaci hrálo několik jejích talentovaných vrstevníků, ale ona všechny nechtěně zastínila. Již tehdy bylo znát, že je talentem, jaký se rodí jednou za čtvrtstoletí. Přesto jsem se snažila sledovat její cestu a zjistit, jestli to nebylo dáno hlavně tím, že hrála postavu své generace, dokonce i svého křestního jména, která – až mně mrazí v zádech – si neví rady v dnešním hodnotově chaotickém světě a odchází dobrovolně ze života. Potokárové schopnost herecké intuice, empatie vůči postavě a autentičnosti napovídaly, že bude ve své generaci nezaměnitelná, ne-li nenahraditelná.

    V roli Marty Kubišové v inscenaci SND Kabaret Normalizácia alebo Modlitba pre Martu (r. Matúš Bachynec, prem. 7. 12. 2017, SND Bratislava). Foto archiv

    Herečka útlého a křehkého vzezření, ale se silným jevištním vyzařováním, nešla přehlédnout. Její následující postavy vypovídaly také o její pronikavé inteligenci, vnitřní síle, bojovnosti a odhodlání svůj boj za žádných okolností nevzdat. Krátce na to ztvárnila postavu Marty Kubišové v inscenaci Kabaret normalizace aneb Modlitba pro Martu, kterou jí „na tělo“, na její obdivuhodné všestranné herecké nadání, vytvořil autor a režisér Matúš Bachynec (inscenace hostovala v roce 2018 na Festivalu evropských regionů v Hradci Králové – pozn. red.).

    Monika dostala nesmírnou muzikalitu do vínka od své rodiny. Sama kromě zpěvu hrála na klavír i kytaru. (Její bratr Maroš Potokár je hostujícím dirigentem v Opeře SND.) Také pohybová disponovanost byla nedílnou součástí jejího obdaření, které jeden rok rozvíjela studiem pantomimy v Praze. Pohyb je estetická kategorie. Když pochopím, co hraji, tělo mě automaticky začne vést. Pohyb mě naučil pracovat s imaginací, díky ní osvobodit tělo a jeho prostřednictvím vyjádřit, co cítím. Beze slov, jako v baletu. Základ je vždycky v klasickém baletu. Drezura, kterou jsem prošla, dělat tři pět pozicí stále dokola, dokud to není ono, mi dennodenně pomáhá i v herectví, řekla.

    V titulní roli Sofoklovy Antigony (s Kristiánem Kozmenkem a Ivanem Černým (r. Ondrej Spišák. prem. 14. 4. 2018, SND Bratislava). Foto Ctibor Bachratý

    A přišla Antigona, dramatický titul, který se v repertoárovém divadle objevuje až za podmínky, že má soubor ideální představitelku. V roce 1971 jí byla Emílie Vášáryová, v roce 2018 Monika Potokárová. Je až symbolické, jak sugestivně ztvárnila „rebelku, která se nezastaví před ničím, ani před rizikem vlastní záhuby“. Mladou ženu Antigonu, která raději obětuje sebe samu, než by se pokořila před autoritativní a zkaženou mocí. Shodou okolností to byly opět stejné herečky souboru Činohry SND, které byly svého času poctěny postavou Nataši Rostovové v dalším zřídka uváděném titulu Tolstého Vojny a mír, kterou v roce 1974 inscenoval Jozef Budský s Vášáryovou a v roce 2018 Marián Amsler s Potokárovou. Virtuosní kouzlení s tělem a pohybem na jevišti mohla plně uplatnit v postavě sestřičky Moniky Stettlerové v inscenaci Dürrenmattových Fyziků, které inscenoval mezinárodně proslulý polský režisér Jan Klata. Vlastně všech velkých postav se jí dostalo zejména díky vedení Činohry SND Romanem Polákem (také pozvání J. Klaty byla jeho iniciativa), který ji do souboru přijímal a také ji obsadil letos, již jako hostující režisér, do titulní role Alexandry Ľvovny Rachmanovové v inscenaci Ruské deníky podle Ali Rachmanovové.

    Aľa Rachmanovová v Ruských denících A. Rachmanovové (r. Roman Polák, prem. 30. 3. 2019, SND Bratislava). Foto Robet Tappert

    Není náhoda, že různí režiséři (Amsler, Bachynec, Polák, Spišák) obsazovali Moniku Potokárovou zejména do intelektově a emočně složitých dramatických postav, které kladly nároky na hlubinný mentální i citový vhled do nich, ale také na zaujímání vlastních postojů k nim. Mladičká herečka je zvládala s obdivuhodnou zralostí a přesvědčivostí i díky tomu, že sama přemýšlela v etických souřadnicích.

    A tak i konala. Bytostně se jí dotýkala vnitrosouborová (morální) krize v Činohře SND na začátku probíhající divadelní sezóny. Patřila k těm, kteří zastávali jiný názor, a nedokázala se smířit s tím, že mít jiný názor je v demokracii prakticky nemožné. Sužovala ji mezilidská atmosféra, zejména eskalovaná nenávist, jež se projevovala i u kolegů, kterých si nesmírně vážila. Tu diskrepanci hodnot na jevišti a za ním nesla velmi těžce. Byla to právě ona, kdo v dané situaci upozornil, že váha „pravdy“ nestojí pouze na hlasech několika herců, ale také početného technického personálu, bez něhož by divadlo nebylo funkční a který do té doby nikdo nebral v potaz. Navzdory věku citlivě vnímala i věci veřejné.

    Monika Potokárová, jedna z nejtalentovanějších hereček polistopadového vývoje u nás. Foto archiv

    Monika Potokárová, jedna z nejtalentovanějších hereček polistopadového vývoje u nás, odešla uprostřed rozezkoušené role Jenůfy. Inscenace Hřích/Její pastorkyňa, kterou jako projekt dvou částí (Preissové Její pastorkyňa a Tajovského jednoaktovka Hřích) připravoval režisér Matúš Bachynec, měla být připomínkou prvních titulů uvedených v historii Slovenského národního divadla a jako celek měla přispět k oslavám nadcházejícího 100. výročí SND jako úvodní inscenace v jubilejním roce 2020.

    Je nutno také dodat, že za pouhé tři roky jako členka Činohry SND získala řadu ocenění. V roce 2017 Prémii Literárního fondu za postavu Moniky v inscenaci Ze života lidstva, dále ocenění DOSKY 2018 za mimořádný počin v oblasti činoherního divadla – za pěvecký výkon v inscenaci Kabaret normalizace aneb Modlitba pro Martu. V tom samém roce obdržela Výroční cenu Literárního fondu za postavu They v inscenaci Hedda Gablerová, s přihlédnutím k postavám Antigony ve stejnojmenné inscenaci a Nataše Rostovové ve Vojně a mír. Talentovaná herečka, jejíž postavy představovaly páteř současného repertoáru Činohry SND, zůstane v mnoha inscenacích nenahraditelná. Navzdory kratičké kariéře lze říct, že se stala nezastupitelným hereckým pojmem v dějinách takřka staletého Slovenského národního divadla.

    V inscenaci Podvolenie podle románu Michela Houellebecqa Soumission (r. Marián Amsler, prem. 10. 11. 2016, Divadlo Aréna Bratislava). Foto: Ľuboš Kotlár

    A nesporně bude chybět i jinde. Třeba v Divadle Aréna účinkovala v hlavní ženské postavě v inscenaci Podvolení, nebo zcela nedávno, pouhý měsíc před svým dobrovolným odchodem, zde nastudovala inscenaci Ionescovy Lekce pro dva herce, se svým manželem Robertem Rothem.

    Čest její památce!

    ///

    Více na i-DN:

    Myšlenku nezabiješ – I Slovensko slaví 100 let Československa

    Zemřela Monika Potokárová


    Komentáře k článku: Přemýšlela v etických souřadnicích

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,