Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Myšlenku nezabiješ – I Slovensko slaví 100 let Československa

    Slovenská divadla si připomínají sté výročí vzniku Československa různými způsoby. Buďto „mechanickým“ spojením českých a slovenských tvůrců, jehož příkladem je třeba inscenace Lásky jedné plavovlásky – divadelní adaptace vzniklá na základě stejnojmenného českého filmu v režii slovensko-českého tandemu SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) v bratislavském Divadle Astorka – Korzo ’90. Anebo invenčnějším způsobem, inscenováním témat z doby společného státu. Takový je třeba Kabaret normalizace aneb Motlitba pro Martu, prolog k oslavám významného osmičkového výročí letošního roku, který na sklonku minulého roku vznikl ve Slovenském národním divadle.

    Poetiku snímků československé nové vlny v inscenaci nehledejte… Miroslav Noga v roli záložníka Vacovského v inscenaci Lásky jedné plavovlásky (režie SKUTR, premiéra 16. ledna 2018, Divadlo Astorka – Korzo ’90) FOTO CTIBOR BACHRATÝ

    Které „dílo“ je falzifikát?

    Lze říct, že období šéfování režiséra Romana Poláka činohře SND (2014 až 2017) bylo dosud – v perspektivě porevolučního vývoje divadla – dramaturgicky a koncepčně nejkonzistentnější a režijně nejotevřenější. Naplnil čtyřletou vizi, uvolnil místo mladší generaci (jeho nástupcem se stal režisér Michal Vajdička) a se ctí odešel. Kromě mnoha jiného zprovoznil třetí hrací sál SND pro komorní inscenace či diskuse na aktuální politicko-společenská témata: Modrý salón. Poslední premiérou v rámci Polákovy krátké, leč významné éry byl právě v něm uvedený Kabaret normalizace aneb Motlitba pro Martu. Protože jde o inscenaci z dramaturgické linie „her psaných na tělo herce“, je zjevné, že tvůrci chtěli předně využít potenciálu všestranně talentované nejmladší posily souboru Moniky Potokárové, která hraje Martu Kubišovou a zpívá její písničky. Nebylo tedy ambicí přinést na jeviště politicko-společenskou fresku ze života chartistů, ale privátní osud zpěvačky na pozadí střídání politických režimů. Byť Kubišová nikdy nebyla typem člověka, který by se sám potřeboval někde nastrkovat, dvakrát v životě nemohla být jako občan jen němým přihlížejícím. V inscenaci je přesto několik okamžiků, jež plasticky charakterizují dobové zlomy. Jedním z nich je část notoricky známého záznamu ze setkání umělců v pražském Národním divadle u příležitosti podepsání Anticharty. Překvapí jedním použitým záběrem, který si SND – snad s až přílišným gustem – vychutná tím, že ho pozastavením prodlouží. Nejprve sledujeme sekvence plamenného projevu Jiřiny Švorcové na jevišti zlaté kapličky, jak s rétorikou přesvědčené komunistky prohlašuje, že si socialistické Československo nedá svoje „dílo“ vzít. V prostřizích vidíme ztuhlé, rozpačité a před sebou samými zahanbené obličeje umělců v hledišti. Poté opět záběr z jeviště – Karel Gott by raději zpíval a Ladislav Štaidl raději hrál, ale jsou zásadní chvíle v životě, kdy musí promluvit slovy a otevřeně se postavit proti vnitřním rozvracečům socialistického zřízení, tedy signatářům Charty 77. V dalším prostřihu je v polocelku dvojice souhlasně poslouchajících – Jiřina Švorcová a Mikuláš Huba, tehdy člen Slovenského národního divadla. I v době postfaktické nevyvratitelný fakt.

    Vraťme se ale k prvotnímu smyslu inscenace, kterou autorsky a režijně připravil Matúš Bachynec. Podle očekávání zvládla Potokárová roli zpovídající se a zpívající Kubišové znamenitě. Nemá až tak uhrančivý a sytý hlas jako česká zpěvačka, ale úctyhodně se blíží jeho barvě i hloubkám. Její osud naplňuje s dívčí upřímností, ženskou křehkostí, lidskou odhodlaností, ale i neschopností odhadnout důsledky situací, do nichž se svými spontánními postoji dostane. Nad očekávání obstáli její hostující spoluhráči. Silvia Holečková ztvárňuje a stylově obratně odlišuje postavy různých slizovitých soudružek. A nejen jich, ale také Ivy Janžurové, s níž vzhlíží k Alexandru Dubčekovi, nebo rozdováděné Helenky Vondráčkové, s níž účinkuje ve slavném triu Golden Kids. V jejich partnera Vaška Neckáře – ale také v přeusměvavého Dubčeka, v charakteristicky ráčkujícího Havla, v neosobního vyšetřovatele StB či v dva Kubišové manžele – se hravě proměňuje Daniel Žulčák. Všichni tři herci obdivně disponují nejenom výborným zpěvem, ale i tancem v bláznivých choreografiích „zlatých šedesátých“. Inscenace končí tím, čím začíná – postrkáváním mírně vyděšené, ale statečné zpěvačky na balkon budovy Melantrichu, improvizované tribuny sametové revoluce, aby po masakru na Národní třídě v Modlitbě pro Martu vyzvala k navrácení vlády věcí tvých…

    SKUTR je mustr

    Značka SKUTR má svůj zaběhnutý a mnohonásobně ověřený inscenační styl, který funguje jak na herce, tak na diváky. Funguje jejich nijak neskrývaný záměr získat a „zabavit“ obě strany. Nesejde tak na tom, zda inscenují komedii, romanci, nebo přímo tragédii.

    Spolupráce s režisérskou dvojicí Kukučka a Trpišovský je pro herce nepochybně podnětná. Vrací je k základům hereckých technik a nutí je zapojovat do každé dramatické situace osobitou fantazii, propojovat řeč slova s řečí těla. Jinak řečeno – přistupovat ke svým postavám bez šarží. Výsledky jsou zjevné v uvolněnosti herců, v umocněné hravosti, v naslouchání partnerů na jevišti a zejména v očividné radosti z kolektivní hry. Nápady herců nezůstávají osamoceně nabídnuté, ale provokují řetězce reakcí spoluherců. Podle tohoto mustru jsou režisérským duem SKUTR situace v každé jejich inscenaci rozehrávané a vtipně pointované do gagů. Jediné, co herci při práci s režijním duem SKUTR tolik nemusejí, je přemýšlet o svých postavách z psychologického hlediska a hlouběji se zabývat významem jejich replik. Zvolit si předlohu, která to ani nevyžaduje, je pak ideální spojení.

    Divadlo Astorka – Korzo ’90 má sice silné sólisty, ale z času na čas záměrně vyhledává tituly pro využití celého souboru, aby se v rámci společné tvorby obrodil jak herecky, tak jako kompaktní skupina kolegů, která dovede mít „kolektivní tah na branku“. Příkladů z minulosti by bylo hodně. Tím posledním je inscenace divadelní adaptace proslulých Lásek jedné plavovlásky v režii již zmíněného dua SKUTR.

    Někdejší herecké „hvězdy“ souboru, které prosluly v inscenacích devadesátých let, tentokrát posloužily k „hvězdění“ těch nejmladších. A nutno říct, že se to povedlo jak „služebnicím“ Zitě Furkové, Anně Šiškové a Martě Sládečkové v úlohách roztoužených soudružek, tak „služebníkům“ Miroslavovi Nogovi, Adymu Hajduovi a Mariánu Miezgovi v rolích záložníků v armádě.

    Poetiku snímků československé nové vlny ale v inscenaci nehledejte. Film byl pro SKUTR pouze východiskem pro vznik svébytného divadelního tvaru. Poetiku „jiného druhu“ však vytvářejí nejenom scény parodických pokusů o párování se na plesu, ale také slovní a pěvecké komentáře přítelkyň Anduly (půvabná Dominika Morávková) – Bohunky (Rebeka Poláková) a Jarušky (Zuzana Porubjaková). Ucelenější dramatický prostor má ve druhé části rodina Mildy (Pavol Šimun) po nečekané návštěvě Anduly. Viníkem je nejen syn, který si dělá, co chce, ale i rodiče, kteří to neuhlídali. A tak se potrestají všichni. Rodina (Matka Zuzany Kronerové a Otec Petra Šimuna) se musí spokojit se společným lůžkem, na němž se zběsile navzájem pohlavkují, až je z toho nekonečná etuda nebo spíš úlet pro herce i vděčné diváky. Rytmus inscenaci dodávají vstupy Tondy (Róbert Jakab), bývalého přítele Anduly, který jí dal prsten, přijíždějícího na „zvukově simulované“ motorce. Estetiku inscenace lze vystihnout jediným slovem – rozpustilost. V nesvázané textové improvizaci, v odvázaném herectví, stylizovaných zpěvech a tancích, v klipové režii i v kostýmech v hýřivé „lentilkové“ barevnosti. Většinový divák se baví, ale ten náročnější si možná položí otázku: Ve jménu čeho? Na druhé straně, vedle dnešních přetechnizovaných a spektakulárních inscenací s přebujelým využíváním intermediality působí astorkovské Lásky jedné plavovlásky jako oživující divadelní zjevení. Díky poctivé divadelnosti a obraznosti, jejíž jádro tvoří zejména herecký potenciál souboru a režijní důmyslnost pozvaného dua, která v něm umí probudit novou mízu.

    Monika Potokárová zvládla roli zpovídající se a zpívající Kubišové znamenitě… Kabaret normalizace aneb Modlitba pro Martu (režie Matúš Bachynec, premiéra 7. prosince 2017, SND Bratislava) FOTO JOZEF BARINKA

    JAKO V ROCE 1989?

    Repríza inscenace Kabaret normalizace aneb Motlitba pro Martu měla dva dny po nalezení zavražděného novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně Martiny Kušnírové závěr navíc, tak trochu nejednoznačný, který nutí k širším úvahám za hranicí divadla. Po závěrečném aplausu Daniel Žulčák zklidnil publikum a přečetl prohlášení divadla k tragické události, která patrně vejde do mikrohistorie mladého Slovenska jako „poprava svobody a demokracie“ nebo také v rámci makrohistorie jako již nesčíslné selhání mravnosti v dějinách lidství. Mrazí mě v zádech jako tenkrát v roce 1989. Jen mé pocity už nedoprovází optimismus nezkušeného mládí, ale jakási neurčitá skličující skepse. Zvláště když člověk při sledování mediální vřavy kolem zjišťuje, že Ficovi lidé (vyjma ihned odstoupivšího ministra kultury Mareka Maďariče) se drží zuby nehty, dva klíčoví partneři koalice mají uprostřed politické krize dovolenou (Béla Bugár a Andrej Danko) a mezi nebezpečně vyhlížející opozicí, která je připravena sáhnout po moci, nestydatě stojí také bývalý estébák Ján Budaj. Přesně jako v době sametové revoluce vedle Milana Kňažka. Tak tedy, které „dílo“ je podvrh? To totalitní Husákovo, jehož spolutvůrkyní byla Švorcová a obětí Kubišová, nebo to demokratické Havlovo, jehož spolutvůrkyní byla Kubišová, obětí Švorcová, ale které s Klausovým posvěcením selhalo v dopuštění toků špinavých peněz? Anebo – nehledě na doteď nevypořádané období tzv. mečiarismu – to již samostatné slovenské Ficovo, které je de jure rovněž výsledkem kýžené demokracie? A koho je „to dílo“, kvůli kterému musí divadlo opět uvolňovat jeviště politickému dění a vyzvat diváky, aby věnovali pietní minutu ticha lidským obětem „popravy svobody a demokracie“? Jaký byl tedy závěr inscenace po této konkrétní repríze?

    Už nejde jen o svědectví doby. Inscenace s novou naléhavostí potvrdila smysl individuálního postoje, důležitost „desatera“ každého jednotlivce, nehledě na to, zda žijeme v totalitě, nebo v demokracii. Jak se zdá, i „dílo“ vzešlé z demokracie se nám v důsledku zkorumpované moci může přímo před očima změnit v podvrh. Pochopitelně také po představení Lásek jedné plavovlásky přečetla Zuzana Kronerová prohlášení jejich divadla a vyzvala diváky k minutě ticha. Přestože se v divadlech hraje, okolnosti připomínají události před bezmála třiceti lety. Městská náměstí se opět mění v dramatičtější jeviště než „jen“ divadelní a divadelníci se opět angažují v zájmu veřejného vyjadřování nespokojenosti se stavem společnosti.

    Kupříkladu Táňa Pauhofová ze SND přečetla dopis české investigativní novinářky Pavly Holcové, která spolupracovala s Jánem Kuciakem a která je nyní právě proto pod policejní ochranou. Myšlenku nezabiješ, i kdybys hodně chtěl, vzkázala novinářka. Tím spíš je inscenace o Martě Kubišové dnes na Slovensku inspirativní. Napomoct pozitivním změnám mohou opět studenti, umělci, divadla, kteří si nezlomným tlakem „ulice“ vynutí mravní očistu neúnosně zaneseného „díla“. Avšak zatímco „ulice“, včetně divadel, zaujala postoj již druhý den po nalezení zavražděných, „slušnému člověku“ prezidentu Andreji Kiskovi, který byl navíc dalším z dovolenkujících, to politicky došlo až za několik dní. Přestože se v něm tak trochu zrodil státník, nedocílil zásadní rekonstrukce vlády a dopustil, aby se resortu kultury ujala pouhá stranická úřednice. Myšlenku nezabiješ, a proto „ulice“ nadále musí být ve střehu jako důležitý kontrolní mechanismus nové vlády Petra Pellegriniho – pupeční šňůrou svázaného s tzv. ficoismem. Jeden by nevěřil, že se sté výročí vzniku Československa v osmičkovém roku propojí s obhajobou ideálů z roku 1989, v němž roli zprostředkovatelů znovu sehrají divadelníci, a pražské jaro 1968 bude pro předjaří 2018 živým odkazem.

    Slovenské národní divadlo – Modrý salón – Matúš Bachynec: Kabaret normalizácia alebo Motlitba pre Martu. Dramaturgie Lucia Mihálová, Miriam Kičiňová, výprava Ján Husár, pohybová spolupráce Juraj Letenay, hudební aranžmá Daniel Žulčák, režie Matúš Bachynec. Premiéra 7. prosince 2017 (psáno z reprízy 28. února 2018).

    Divadlo ASTORKA – Korzo ’90 – M. Forman. J. Papoušek, I. Passer: Lásky jednej plavovlásky. Divadelní adaptace a režie SKUTR, překlad Marián Amsler, dramaturgie Andrea Domeová, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Alexandra Grusková, hudba Petr Kaláb, texty písní Szidi a Pavel. Premiéra 16. ledna 2018.


    Komentáře k článku: Myšlenku nezabiješ – I Slovensko slaví 100 let Československa

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,