Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Pražská ani muk! (No. 3)

    Boris Hybner je bezesporu jednou z nejzásadnějších postav moderní české pantomimy. Boris Hybner je vynikající pedagog, mim i klaun, jemuž měl patřit nedělní večer ve Studiu Alta. Boris ovšem onemocněl, a tak se slavnostní hybnerovský „The best of“ večer musel konat bez něho. Pořadatele Mimefestu to ale nezaskočilo a na jeviště pozvali skupinu Mime Prague, aby Hybnerovi vzdali hold alespoň na dálku. Na to, že šlo o náhradní program, bylo rozhodně na co se koukat.

    Boris Hybner

    Program zahájil sólovým výstupem sám Radim Vizváry, umělecký ředitel a zakladatel Mimefestu, a zároveň vedoucí souboru Mime Prague. Jeho Pantomissimo pro housle, připravované právě ve spolupráci s Hybnerem, bylo ukázkou klasického a svěžího pantomimického řemesla. Květinka, prodírající se na světlo, starostlivé houpání kočárku i nadšený údiv malého dítka, jež sedí tátovi na ramenou, to vše bylo ztvárněno s takovou lehkostí a jistotou, ale zároveň naléhavostí, jako by byl Vizváry mimem od narození. Jak ale sám přiznává, bez tvrdé dřiny a každodenního tréninku by to tak jednoduše nešlo.

    Celý komponovaný večer uváděl klaun s brokolicí v ruce a neuvěřitelně podmanivým hlasem v hrdle, v civilu Radek Pokorný. V pásmu krátkých, většinou sólových výstupů, se vystřídaly rozličné pantomimické druhy a žánry, můžeme-li v pantomimě o něčem takovém mluvit. Viděli jsme grotesku na motivy Pepka námořníka, hranou na zvukovou stopu z originálního kresleného filmu (Anna Kukuczková a Anton Eliaš), komediální etudu o zlobivém chlapečkovi a zaneprázdněné mamince (oba v podání Vojtěcha Svobody) ale také snový tanec využívající kontaktní žonglování se skleněnou koulí (Ondřej Holba).

    Velký divácký úspěch slavil výstup nazvaný Okurka a rajče v lednici v podání Antona Eliaše (Okurka) a Kateřiny Janečkové (Rajče). Zářivé a poměrně věrné kostýmy nešlo přehlédnout, ovšem to byly skoro veškeré jejich vyjadřovací prostředky. Byli jsme svědky „minimální pantomimy“, při které se takřka neměnil výraz, pozice ani držení těla a současně nebyl aktéry vydáván žádný zvuk. Urputnost a upřímnost, s jakou se oba vtělili do kousků zeleniny byla ale tak intenzivní, že se obecenstvo válelo smíchy při sebemenším pohybu či jen změně pohledu.

    Nebudu vyjmenovávat všechny části pásma, které se na jevišti vystřídaly. Vzhledem k tomu, že nešlo o jednotné představení, ale poskládání výstupů jednotlivých účinkujících, témata, provedení i úroveň se číslo od čísla lišila. Pro mě osobně byla – kladouc stranou dva skvostné výstupy již zkušeného mima Radima Vizváryho – vrcholem večera gymnasticky–pantomimická etuda Barbory Debnárové s názvem Touha. Byla postavena na prostém nápadu hádky oživlých nohou a rukou, z nich některé mají piškoty se špičkou a jiné jsou bosé – a tím celý problém jen začíná. Zběsilá honička, schovávání se, spolčování s druhou rukou proti noze a naopak, koketerie či společný vítězný tanec, to vše v rychlém sledu bylo natolik strhující, že divák snadno zapomněl na fyziologický fakt, že všichni čtyři aktéři patří k jednomu trupu a hlavě, která celou věc koordinuje. A když už si vzpomněl, stejně tomu nevěřil. Vzdor fyzické náročnosti a tempu celého výstupu měla jmenovaná tanečnice a mimka ještě dost sil na to doprovázet veškeré pohyby úžasným vymyšleným jazykem, jenž choreografii výborně doplňoval. Barbora Debnárová je zároveň členkou Mime fatale (viz např. Pražská ani muk! No. 2) a je jednou z těch, o které v pantomimě ještě určitě uslyšíme.

    Závěr patřil opět Radimu Vizvárymu. Po vzletném úvodním Pantomissimu přišla na řadu ryze komediální, ovšem technicky skvěle provedená etuda, v níž se producent, umělecký ředitel Mimefestu a pedagog HAMU proměnil v bezstarostného chlapečka, který v kšandách, kšiltovce a děravými palci dokáže strhnout publikum jediným nadšeným výkřikem: „Týýý jo!!“. I nejlacinější grimasy působily v podání ostříleného mima najednou bravurně a bylo vidět, že nejen publikum, ale i „chlapeček“ na jevišti si večer přes všechny organizační starosti s festivalem užívá.


    Komentáře k článku: Pražská ani muk! (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,