Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Pražská ani muk! (No. 2)

    Třetí ročník jediného festivalu pantomimy u nás Mime Fest má za sebou první dva dny, přičemž jeho vrchol – vystoupení šíleného Red Bastarda – nás teprve čeká. Otevření festivalu ovšem patřilo dvěma mladým českým seskupením – Mime Prague a Mime Fatale.

    První zmiňované jsem bohužel neměl tu čest vidět, povím vám tedy něco o souboru druhém v pořadí. Skupina pěti mladých žen, které loni společně založily Mime Fatale, už má za sebou dva (dle kritik úspěšné) projekty – Na Plechárně (podle Steinbeckova románu, v režii Radima Vizváryho) a Push the Button (virtuální realita a PC hry). Nyní v premiéře představily nový projekt vycházející z prostředí čundrů, táboráků a buřtů – Ešús. Vedle pěti dívek se ještě v koutě jeviště krčí velmi zvláštní kapela: beatboxer, kytarista a recitátorka básní.

    Spojení pantomimy, čundrácké tematiky, beatboxu a country melodies, jak děvčata inzerují kde mohou, mi, starému trampskému vlku, přišlo tak úchvatně bláznivé, že jsem nabídku jít na premiéru odmítnout prostě nemohl. Více než tradiční české téma, vlastně by se dalo říct až typické, zkrátka vedle „co Čech, to muzikant“, by na stejné úrovni mělo být „co Čech, to tramp“, optikou pantomimy slibovalo inspirativní divadlo. Sice mi bylo jasné, že to bude hlavně zábava, ale i tak jsem se, zvlášť po kritikách, které jsem četl na jejich předchozí projekty, těšil na něco nečekaného, něco, co mi připomene moje dny a noci trávené na cestách po lesích a kopcích a kotlíkárny u ohně a buřty, pivo…

    Výsledek byl však trochu zklamáním. Legrace to byla, to ano. Třeba hned zkraje, kdy se holky setkají na nádraží a jedna z nich přijede s kufrem na kolečkách a vytáhne z něho krosnu. Hned bylo jasné, že se představení ponese hlavně v duchu „slepice na výletě“. To se také několikrát potvrdilo – holčičí jekot, když jim vlétne do vlasů komár nebo pavouk; přítomnost fénu; svádění ostatních chudáků-trampů… a tak se využily i docela efektní vizuální vtípky, především zveličení dramatických momentů jako přecházení potoka po lávce nebo stavba stanu v dešti (s přispěním stroboskopu byla tato scénka skutečně jednou z nejlepších). Dokonce i objev rybníka s rozhodnutím se jít vykoupat pojatý jako kombinace promenády v plavkách a strip show byl povedenou kombinací sebeironie, nonverbálního humoru a vykročení ze žánru.

    Ono jim taky ale asi nic jiného nezbývalo, neboť ve zbytku představení, kdy tedy žánr pantomimy zkoušela naplnit, děvčata dost tápala. Pokud by měl být jeden z předpokladů pantomimy vytvořit v divákovi dokonalou iluzi předváděného jevu bez použití jakéhokoli zvuku, pak se jim to pohříchu dařilo pouze díky skvělému beatboxerovi, který se společně s kytaristou starali o zvukovou stránku. Jinak jsem upřímně dost často netušil, co se na jevišti děje, což je při absenci slova a odkázání pouze na schopnosti účinkujících dosti povážlivé. V jednodušších momentech jako jízda vlakem, opékání buřtů a samozřejmě v nejkrásnější scéně infantilního rauše po požití nějakých hub ještě aktérky požadavek pantomimy plnily. Ve složitějších či ne tak dramatických scénách jejich představení spíš připomínalo zmatené pobíhání dětí, které teatrálně lomí rukama bez jakéhokoli symbolického plánu, a jejich obličejová mimika se omezuje pouze na kategorie zděšení, smích, nuda. Celou dobu jsem měl pocit, že sleduji školní představení, což by vlastně ani tolik nevadilo, kdybych nevěděl, že děvčata mají za sebou už tři inscenace a spolupráci s Radimem Vizvárym.

    Byť sebevíc sebeironické a pálící do vlastních řad „pipinek“ na čundru, byť výborný motiv probouzení se za zvuků Country Radia, které obstaral opět vynikající beatboxer, byť pár skvělých, bohužel nečetných nápadů jako oheň ztvárněný kmitajícími pohorkami, svým trochu amatérským přístupem tvůrkyně i dobré nápady dusily a zůstal jen nemastný neslaný pocit, jestli tohle vůbec patří na festival pantomimy.


    Komentáře k článku: Pražská ani muk! (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,