Divadelní noviny > Festivaly

Prazdroj loutkářských tradic

Nucená covidová pauza učinila z bienále kvadrienále. Skupova Plzeň se konala po dlouhých čtyřech letech, což se vepsalo jak do jejího programu, který byl mimořádně bohatý na inspirativní inscenace s vysokou výpovědní hodnotou, tak do její atmosféry plné radostných setkání a výměn názorů i nápadů.

Podprahová otázka, nakolik je tradice českého loutkářství skutečně živá a jestli všechny ty multidisciplinární a crossžánrové projekty unesou nálepku moderního loutkového divadla, se snáší nad festivalem řadu let a ani letos tomu nebylo jinak. Položil ji ostatně přímo reprezentant odborné poroty Zdeněk A. Tichý ve svém shrnujícím projevu a zhmotněna byla i v podobě kolokvia zkoumajícího živost české loutkářské tradice v současné divadelní praxi, které se stalo jedním z vrcholů odborné části programu.

LOUTKY NEJSOU ZOMBÍCI

Nebál bych se. Důkazů, že je loutka jako nástroj divadelní komunikace živá, poskytli tvůrci víc než dost. A to hned při opulentním startu v podobě představení Bratři naděje z produkce pražského Minoru. Režisér Jan Jirků vypráví strhujícím způsobem životní příběhy bratrů Antonína, Matěje, Vojtěcha a Jindřicha Kopeckých. Bohatě přitom využívá syntézu nejrůznějších divadelních složek a stylů. Námět k inscenaci dodal autor vynalézavé a imaginativní scénografie Jakub Kopecký, který je skutečným prapravnukem legionáře Matěje.

Jirků navazuje na linii svých svébytně inscenovaných inspirací moderní českou historií (Hon na Jednorožce, Zá-to-pek!, Mašíni atd.). A jde ještě o kus dál. Důmyslně propojuje nejen různé loutkářské techniky a divadelní styly, ale zejména tematické roviny. Hraje se o lásce k životu a o smrti, jež k němu patří. O malých loutkářích, kteří se narodí v maringotce a dětství prožijí jako sirotci, aby nakonec dospěli v zákopech první světové války.

Inscenaci rámuje a komentuje trojice lidových pimprlat v nadživotní velikosti – Kašpárek, Smrt a Čert. Jde o velké oblékací loutky, groteskní zvětšeniny tradičních panáků. Dětství hrdinů nahlížíme pomocí ploškových loutek, pinožících se za oknem maringotky, zatímco na pozadí ožívají velkolepé stínohry a zadní projekce. Kulisy evokují městskou periferii s železnicí, po které se přepravují lidé stejně dobře jako krajinné výjevy (stromy s oběšenci, kopeček se třemi kříži). Nechybějí působivé metafory – maminka Kopecká vyrábí pouťové papírové růže, a když umírá, sama se v jednu promění. Magie divadla znovu ožívá v příběhu lidí, kteří se na svět a všechny jeho marasmy dokázali dívat komediantskýma očima.

Inscenace jednoznačně vzdává hold loutkovému divadlu. Nejen že dokonale kombinuje moderní loutkářské techniky, ale vtipně, symbolicky odkazuje k postupům tradičním. Loutky na vás nakonec vybafnou i ve scénách, které upřednostňují prostředky hereckého divadla. Třeba když bratři dodávají naději svým spolubojovníkům v zákopech hrou s improvizovanými maňásky.

Minor nasadil laťku vysoko. Ale domácí Alfu tím nerozhodil. Putování dobrého Hanse Böhma Evropou je další inscenace, která za pomoci loutek řeší palčivé otázky současného světa. Stejně jako bratři Kopečtí také Hans dozrává v muže na pozadí světové války, jen té druhé, snad ještě horší. Jeho příběh je příběhem mladíka, který od dětství po dospělost marně hledá svou národně kulturní identitu.

Režisér Tomsa Legierski a dramaturgyně Petra Kosová se nechali inspirovat skutečným životním příběhem sudetského Němce Hanse Böhma, pocházejícího z multikulturního prostředí. Jeho matka byla dcerou belgického ředitele sklárny a otec německý hajný. Služebnictvo mluvilo česky a ve škole se Hans učil angličtinu a latinu. V příběhu se pohybuje válečnou Evropou a čelí zásadním morálním dilematům. Téma silně rezonuje v podrážděném prostředí současné Evropy a nutí diváky myslet. Loutky z polosyrového dřeva podtrhují motiv podprahové potřeby najít znovu kořeny obyčejné lidské pospolitosti. Končetiny loutek nejsou napevno svázány s těly, a tak dávají hercům svobodu k prostorové fantazii. Tělesné vlastnosti loutky se mění, aniž by ztratila svůj charakter. Inscenátoři tím zvyšují flexibilitu loutek při práci s gesty. Efektu je využíváno s mírou a v zájmu vyšší emocionální působivosti.

Mezi inscenace metaforicky reflektující problémy naší konfliktní, polarizované společnosti se až překvapivě zařadil Mauglí Bratislavského bábkového divadla. Režijní tandem Mária Danadová – Monika Kováčová nesleduje ani tak osud Mauglího, jako spíš společenství džungle a jeho schopnost čelit vnějšímu i vnitřnímu nebezpečí. Tématem inscenace je zkouška pospolitosti. Loutky jsou z tematicky vhodně volených přírodních materiálů (opice z kokosových ořechů apod.) a za pomoci herců nápaditě splývají s prostorem evokujícím magický svět trávy, keřů a stromů. Inscenace funkčně kombinuje herce a loutku.

Podle mého názoru patří tyto tři inscenace k vrcholům festivalu, který ovšem nabídl značné množství dalších divadelních zážitků. Inscenace Pravdu má každý svou (?), kterou v Alfě nastudovalo režijně-dramaturgické duo Vašíček–Jarkovský, staví na kontrastu mezi renesančním učencem Giordanem Brunem a americkým vyznavačem konspirační teorie placaté Země. Jde o zajímavý nápad, který ale není v inscenaci dostatečně rozveden.

Divadlo Radost přivezlo pod názvem Hamlet on the Road ambiciózní adaptaci Shakespearova Hamleta. Režisérka Joanna Zdrada ovšem nevede herce příběhem s vědomím kauzálních souvislostí a kontinuity emocionálního a myšlenkového vývoje, nýbrž buduje jakýsi bizarní kabaret, potácející se od čísla k číslu (ne vždy dostatečně pointovanému).

Naopak Stín kapradiny kladenského Lampionu funkčně využívá loutkářské postupy k sugestivnímu zprostředkování emocionálně i myšlenkově náročné předlohy Josefa Čapka.

Divadlo Líšeň nabídlo vkusnou divadelní kontemplaci Spoutaný trávou. Jde o nápaditou kombinaci předních a zadních stínoher, živé hudby a loutkových akcí v pomalém tempu, odpovídajícím tématu meditace a hledání harmonie.

KOLEM SVĚTA ZA ČISTOU FORMOU

Japonský loutkoherec Kusunoki Tsubame si získal srdce dětí vtipně vystavěným dialogem s maňáskem papouška v inscenaci Ahoj Kankuro!, založené na obratnosti, se kterou mluvil za maňáska, aniž by znatelně pohyboval rty. Jeho druhá loutkářská etuda Myší sumo už tolik svěží nebyla.

Španěl Xavier Bobés nás pozval ke komornímu zážitku (hrálo se pro pět diváků) založenému na kombinaci svérázného storytellingu s jednoduchou předmětovou animací v inscenaci Věci snadno zapomenutelné.

Japonské divadlo Marionette Minomushi zahrálo v tradičním marionetářském duchu příběh Jak silák Iwami Jutaro porazil sněžného obra HI-HI. A mistr Koryu Nishikawa seznámil festivalové hosty se starou japonskou loutkohereckou technikou Kuruma Ningyo.

Japonská performerka Miyako Kurotani tvoří pod vlivem tradičního divadla a inspiruje se japonským tancem butó. Za inscenaci Nekonečná láska získala ceny na festivalech v Omsku, Kurganu nebo Subotici. Rozumím sice proč – inscenace je stylově čistým a řemeslně dokonalým vyjádřením vztahu mezi člověkem a velkou figurativní loutkou –, ale emocionálně se mě inscenace nedotkla. Herečka se proměňuje v loutku a loutka v herečku. Je to efektní, ale poněkud odtržené od světa, ve kterém žijeme. Více muzeum nežli živé divadlo.

Ve srovnání s tím je inscenace Divadla Continuo HIC SUNT DRACONES živou divadelní studií, dráždivě zkoumající hranice mezi možnostmi lidského těla a umělých končetin s využitím mnoha originálních nápadů. Přitom téma je v zásadě velmi podobné.

Z Polska dorazilo Loutkové divadlo Bialystok s inscenací textu Marty Guśniowske Ony. Jde o lyricko-epické vyprávění o životní pouti Onyho, kterého poznáváme v jeho osmi letech a zůstáváme s ním až do posledních okamžiků jeho života. Onyho hraje za pomoci loutek herec starší generace, což skvěle akcentuje motiv vzpomínek. Režisér Jacek Malinowski nápaditě využívá techniku nespolehlivého vypravěče a zručně kombinuje herecké divadlo s loutkami.

Ukázku kultivovaného objektového divadla obstarala herečka Agnès Limbos s inscenací V mém životě není nic, co by ukazovalo, že jsem uvnitř ošklivá pod hlavičkou belgické divadelní společnosti Cie Gare Centrale.

I když zejména japonští umělci spíše inklinují ke zmrtvělé čistotě formy, než aby ji „znečistili“ zasazením do živého divadelního kontextu, nemám strach, že by se divadlo herce s loutkou proměňovalo ve skanzen.

LOUTKY A FANTOM OPERY

Letošní ročník torpédoval loutky až k vysokému umění opery. Dinopera od posluchačů KALD DAMU soustředěných do uskupení KHWOSHCH si pohrává nejen s loutkami pravěkých organismů, ale rovněž s tezí, že tito tvorové, zejména pak dinosauři, měli mnohem bohatší spektrum vokálních rozsahů, než jakým disponují lidé. Obraz a zvuk jsou díky řemeslně dobře vybaveným mladým loutkohercům v dokonalé symbióze a téma vymírání veleještěrů tragické loutkové opeře sluší.

O to, aby v programu nechyběla ani opera komická, se postaralo Divadlo loutek Ostrava. Sáhlo po české klasice a nastudovalo Prodanou nevěstu Bedřicha Smetany a Karla Sabiny. Režírující scénograf Marek Zákostelecký vybavil inscenaci chytrým a funkčním konceptem, kdy se za roztaženou oponou divadelního portálu odkazujícího ke zlaté kapličce objeví další, o něco menší portál s o něco menší oponou. A za ním další, na principu matrjošky. Největší portál slouží ke scénám a situacím, odehraným v režimu divadla hereckého, ve středním portálu hrají maňásci a v tom nejmenším ploškové loutky. Inscenace statické opery tak získává prostor pro plasticitu a hravost. Živá Mařenka se dostává do dialogu s maňáskem Jeníka a tak podobně, jednotlivé situace jsou někdy více a někdy méně nápaditě rozehrávány mezi všechny tři rozměry.

Mezi hereckými výkony vyniká svým sympaticky autentickým projevem vždy aktivní a zaujatá Mařenka Jany Zajacové. Přesnější režijní vedení by naopak slušelo postavě Kecala (Martin Legerski), obdařené silnou hereckou charakterizací balancující na hraně šaržismu při občasných ztrátách rovnováhy.

Vedle interaktivního koncertu Jukebox Naivního divadla Liberec si pak dovolím v pasáži o hudebním divadle nepatřičně zmínit recesistický koprodukční projekt souborů Buchty a loutky a Športniki Malý pán prstenů. V inscenaci jsem měl možnost spatřit po delší době v čisté formě schopnost dráždit diváky záměrnou nepodařeností natolik dlouho, že už to skutečně vzbuzuje napětí – a když už chci uvěřit, že je to skutečně nepodařené, v ten okamžik se to stane. Se zpožděním přijde dokonale provedený tah, trik či motiv. A já poznám: Byl to záměr! Hrají si se mnou.

Jen vynikající zpěvák si může dovolit dobře parodovat špatný zpěv a experimentovat s opožděnými takty. Mezi poněkud zvrhlými performery zářil svým kontaktním přístupem Marek Bečka a já si jeho herecký projev bezděky podvědomě propojil s několika inscenacemi studentů DAMU, na které učí. I když jsem k těm inscenacím měl určité, zejména dramaturgické výhrady (například nechápu, kdo nebo co je tím archetypálním hororovým Otesánkem v inscenaci O jako Otesánek; je to globalizace, která nás požírá a čipuje, nebo je to hmota země, která nás nakonec všechny pohltí bez ohledu na technologie?; nějak se to v inscenaci míchalo…), ujistily mě o zájmu nastupující loutkářské generace obor rozvíjet.

Když pak Jan Jirků při přebírání ceny za režii Bratrů naděje poděkoval kolegům z chrudimského Muzea loutkářských kultur za výstavu o legionářích, která ho k inscenaci reálně inspirovala, a kolegům z redakce časopisu Loutkář za článek, bez něhož by se o ní nedozvěděl, přestal jsem o živosti a prostupnosti tradice českého loutkářství pochybovat zcela. Řekl bych, že její dynamika je obdivuhodná.

• Autor: Luděk Horký
• Publikováno: 27. června 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Prazdroj loutkářských tradic

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ